Jak místo setkávání v Okrouhlém Hradišti opět otevřelo cestu od srdce k srdci
Píše se rok 2002. V jeho prvních podzimních dnech poprvé otevíráme dveře kostela Narození sv. Jana Křtitele v Okrouhlém Hradišti. Jsme vybaveni ručně psaným lístkem od tehdejšího správce farnosti, že můžeme využít varhany tohoto chrámu k hudebnímu školení výměnou za to, že kostel občas vymeteme a vyvětráme. Varhany hrály, kostel byl větrán a vymetáno stále hojněji padající listí a posléze i první sněhové vločky.
Rok první
Nastal zimní čas a blížily se Vánoce. Vydali jsme se proto za P. Janem s prosbou, jestli by nám neodsloužil vánoční bohoslužbu slova. Nevěřil příliš v úspěch takového podniku v do té doby poněkud duchovně vyprahlé lokalitě, ale přesto jsme se na svátek Mláďátek u kostela sešli, překlopýtali i za sucha těžko schůdnou návsí, v tu dobu ještě vylepšenou ledovým pokryvem, a vstoupili do zšeřelého domu Páně.
Pán zde přebýval, ale lidé tu nebyli. Zázraky se však dějí a nás se sešlo k oslavě Kristova narození celých dvacet. Varhany zpívaly, tedy i trochu skřípěly, to zanedbaným laděním, a hlasy andělské se nesly z kůru. Do nitra zafukoval sníh, okna nebyla v nejlepší kondici a střechou zatékalo.
Sněhy roztály, stráně se začínaly zelenat, blížily se Velikonoce. I pravil P. Jan: Což udělat si takové malé setkání velikonoční? Trochu hudby, trochu zpěvu, nějaké duchovní slovo k tomu. No a taky to dát na vědomost, on nakonec i náš Pán potřebuje reklamu.
To bylo lidu, to bylo naslouchajících uší a otevřených srdcí! Museli jsme dát za pravdu jedné zkušené profesorce hudby znalé místních poměrů, která nám na samém počátku říkala: „Otevřete dveře chrámu a nechte zaznít hudbu. Oni přijdou.“
Nastalo léto a svátek cyrilometodějský – důvod k dalšímu setkání. A pak svatý Václav a rok s kostelem se pomalu uzavíral. Hudba i slovo zněly a lidé přicházeli do kostela zas a znovu. Tehdy začalo být zřejmé, že je nutno zamyslet se nad jeho kondicí. A to nebyla žádná sláva. Střecha rozpadlá, dřevěné konstrukce spořádal červotoč a dřevokazná houba, základy byly podmočené a fasáda žádná.
Nezbývalo tedy, než našemu sousedskému snažení dát institucionální formu, aby bylo vůbec možné pomýšlet na nějaké zlepšení, respektive záchranu. Tak vzniklo občanské sdružení (dnes spolek, podle platné právní úpravy) Poutníci od sv. Jana, které si jako svůj program stanovilo zachránit a revitalizovat tento dům našeho Pána.
Rok druhý
Opět podzim, další náš rok života s kostelem se uzavíral. A my se mohli radovat z prvního úspěchu. Kostel dostal nové krovy a novou střechu. Když se přiblížil první advent, bylo zřejmé, že tuto zimu už nám uvnitř na hlavu sněžit nebude. Nebyla to jen naše zásluha či farnosti, ale celého Mikroregionu Konstantinolázeňsko. A tak, abychom si to společné dílo také společně užili, rozkolébali jsme k životu ještě jednu tradici. Adventní setkání s hudbou a duchovním slovem spojené s rozsvícením vánočního stromu Konstantinolázeňska na kostelní terase.
Roky další
Tak se děje od té doby každoročně v sobotu před první adventní nedělí. A bývá to první zažehnutá adventní svíce ve veřejném prostoru na Tachovsku.
A ještě jeden milník je spojen s tím rokem. Už jsme Vánoce neslavili na svátek Mláďátek, ale byla zde po více než půlstoletí také první půlnoční. Do poslední chvíle, než zvon začal svolávat lid z blízkého i vzdáleného kraje, ozývalo se ze střechy rytmické klepání. Zaznělo zvonění a za fanfár troubení přicházel P. Jan, všichni povstali, sotva se vešli a do poslední řady se vtěsnali poslední příchozí. Byli to pokrývači, kteří před několika okamžiky osadili poslední detaily nové střechy.
V letech dalších se dařilo. Technický stav kostela se stále zlepšoval. Po nové čepici získal i suché boty a oraniště v jeho okolí se proměnilo v místo pro setkání. A nakonec má dnes i pěkný kabátek. Když se nám z něj podařilo vytvořit takový malý drahokam, který sice nepovstával úplně z popela jako více než stovka jiných chrámů v diecézi, ale přesto byl na hranici rozpadu, přidala i obec Konstantinovy Lázně svůj příspěvek – revitalizovanou náves a její parkovou úpravu.
Jsme sdružení občanů, kterým není lhostejné, jak vypadá to, co ruce a um minulých generací vytvořily. Dominantou našich měst i vesnic jsou kostely. Byly a jsou především místem, kde se lidé scházeli, aby vyznávali svoji víru. Zároveň však tvořily pro určité lidské společenství místo setkávání. Místo, kde zněla hudba a zpěv.
Jsme v kraji, kde většina kostelů o toto své poslání přišla. Zubem času a zdánlivou nepotřebností byly často odsouzeny k rychlému či pozvolnému zániku. Avšak vesnice bez kostela je jako člověk bez hlavy. Nepěkná představa.
Sdružili jsme se proto, aby se nenaplnila. Síly i prostředky máme omezené, a proto se naše úsilí skromně zaměřuje na místo, kde jsme se poprvé sešli – na farní kostel Narození sv. Jana Křtitele v Okrouhlém Hradišti.
Programové prohlášení zakladatelského výboru Poutníků od sv. Jana
Roků patnáct
Patnáct let žije náš kostel novými či obnovenými tradicemi. Stal se opět místem, kde se lidé setkávají nejen se svým Bohem, ale také jedni s druhými. Za těch patnáct let to byly zástupy. Několikrát měl možnost přivítat významné osobnosti, a to nejen církevní. O svůj um se zde s návštěvníky podělila řada umělců a souborů, včetně sólistů pražského Národního divadla a souborů Hudby Hradní stráže a Policie ČR.
Otevřel cestu od srdce k srdci, stal se mostem mezi námi a těmi, kteří před více než sedmdesáti lety museli toto místo opustit. Nejlépe to vyjádřil zástupce původních obyvatel, který na sklonku svého života přivezl příspěvek rodáků našemu obnovitelskému dílu, s vypětím sil překonal bariéru presbyterního schodu, rozhlédl se po interiéru a řekl: „Vidím, že kostel je v dobrých rukách, už můžu umřít.“ Chrám se tak stal místem smíření.
Kostel však také změnil majitele. Aby byla zjednodušena cesta pro získání prostředků na jeho obnovu, byl rozhodnutím diecézního biskupa v roce 2008 darován občanskému sdružení Poutníci od sv. Jana.
Nejdůležitější však je, že se do něj vrátila liturgie. Dnes je místem s pravidelným bohoslužebným životem. Snoubenci zde vstupují do manželství před Bohem i před zákonem, probíhají zde křtiny, vyprovázíme odtud ty, kteří nás předešli na cestě k věčnosti.
Aby to vše bylo možné uskutečnit, bylo potřeba vynaložit nemalé prostředky a snad ještě větší úsilí. Poděkování patří všem, kteří se o to zasloužili. Jsou to instituce i jednotlivci. Kostel by se neprobudil k novému životu, nebýt emeritního opata tepelského a faráře konstantinolázeňského P. Jana Kř. Vladimíra Franzeho, O.Praem. Nebylo by logických návazností aktivit bez vstřícnosti a pochopení obce Konstantinovy Lázně. Nebylo by finančních prostředků evropských fondů, kdyby se nepřipravila cesta k jejich získání ze strany Mikroregionu Konstantinolázeňsko a MAS Český Západ ‒ Místní partnerství. A všechno to snažení a vynaložené prostředky by byly odsouzeny k jepičímu životu, kdyby nebylo „poutníků“ v místě trvale žijících, kteří věnují kostelu každodenní péči. Dělat to měsíc, rok, pár let, ale patnáct let, to už není jen hobby, to už je poslání.
O Okrouhlém Hradišti a jeho kostele
Jde o místní část obce Konstantinovy Lázně. Vesnice byla založena jako převážně zemědělské sídlo. V první polovině minulého století měla 115 domů a 550 obyvatel téměř výhradně německé národnosti. Byla zde řada služeb, sídlo farnosti, školy, poštovního a správního úřadu. V červenci 1945 dochází ke stoprocentnímu odsunu obyvatelstva a postupnému dosidlování občany z vnitrozemí a repatriovanými volyňskými krajany. V současnosti ves tvoří 69 domů trvale obývaných, 22 objektů rekreačních a 140 stálých obyvatel. Ve vsi není škola, obchod ani hostinec.
Kostel Narození sv. Jana Křtitele pochází ze 13. století, možná na místě starší stavby. Původně gotická jednolodní stavba s vnitřní sakristií byla upravena v pozdním baroku. Při požárech v 19. století byl kostel vážně poškozen a věž měla narušenou statiku, proto při následné rekonstrukci dostala vnější opěrný systém raně gotického typu, vytvořený z robustních kvádrů čediče z blízkého lomu. Ke kostelu se přimyká objekt fary, také středověkého založení, který je zajímavý tím, že je typem středoněmeckého selského domu v extrémní vzdálenosti východním směrem od typového zdroje. Fara spolu s dvorem byla hospodářským a také společenským centrem obce a v případě nouze, jako například po požárech, sloužila i jako škola.
Od roku 2006 je fara spolu s dvorem svěřena do zápůjčky Poutníkům od sv. Jana, kteří ve spolupráci s obcí a SDH postupně areál revitalizují na komunitní centrum a skromnou ubytovací kapacitu pro pocestné.
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2017 na straně 20-22.