Epištoly - Od srdcí k srdcím
Tak si tu přemýšlím, k jakým počtům bychom dospěli, kdyby někdo dovedl spočítat, kolik se u nás do roka prodá perníkových srdcí? A kolik z nich nese nápis „Babičce“?
Pokaždé, když jsem s některým ze svých dvou synů vyrazil na pouť, měl jsem je k tomu, aby v tom punktu na babičky pamatovali. Už proto, že sám jsem nikdy takové srdce žádné ze svých pramátí darovat nemohl. Nikdy jsem je nepoznal, a dědečky jakbysmet! Řekněte, jak takový smolař kluk přijde k tomu, aby byl takhle ošizen?
Mí prarodiče patřili ke generaci zasažené v dospělosti první světovou válkou. Velkou válkou, jak se ještě dlouho po ní říkalo v bláhové nevědomosti, že může přijít katastrofa ještě větší a hrůznější. Dědeček z tátovy strany rukovat nemusel; byl důlní na jedné z rudných šachet na Příbramsku, ergo muž důležitý pro zbrojní výrobu v zápolí. Přesto se stal nepřímou a jaksi dodatečnou obětí války: nedlouho po jejím ukončení ho zkosila epidemie španělské chřipky, která tehdy zachvátila celou Evropu. A babička na ni zemřela jen pár dnů po něm. Nezachovalo se mi po nich nic, jen mlhavé vzpomínky z druhé ruky a prastarý rodinný snímek. Ještě ke všemu se musím přiznat, že už dlouhá léta nevím, kde je mu konec…
Kniha lidských osudů dovede spřádat příběhy, které by ani člověk s nejbujnější fantazií jaktěživ nevymyslel. Druhý dědeček si od válečného odvodu odnesl výrok „tauglich“, oblékli ho do stejnokroje, a než se nadál, byl na italské frontě v Dolomitech. Šrapnely i kulky, které tam jen pršely, násobené smrští odražených kusů skal, se mu však až na nějaký šrám, který podle něho dohromady nestál za řeč, kupodivu obloukem vyhýbaly. Legionářem se nestal. Ne, že by starému Rakousku neměl leccos za zlé, ale o správnosti ideje velkého a respektovaného středoevropského státu byl i tak skálopevně přesvědčen. Byl socialista a věřil, že s válkou vezme zasvé i zpuchřelá monarchie. „Pryč s tyrany a vládci všemi, ať zhyne starý podlý svět…“ Válčil jenom, jak musel a podobně jako mnozí jeho spolubojovníci se těšil, jak to říše projede a na jejím mís- tě se zrodí federace rovnoprávných národních republik. Konce strašného vraždění se dočkal v Cortině, a hurá domů! S babičkou se shledal živou a zdravou, jen usouženou starostmi, co je s ním v té vřavě tam kdesi v dálce a čím nakrmí dvě děti, z nichž starší pak byla má máma.
S touhle babičkou a dědečkem jsem sice nějaký čas žil ve společné domácnosti, jenže to znám jen z vyprávění a několika zažloutlých fotografií. Umřeli také velice rychle za sebou, když mi byly dva roky a nějaký měsíc.
Babička dlouho stonala, poslední měsíce života strávila na nemocničním lůžku. Děda se tím moc trápil, často prý říkal, že už by jí přál jen pokojný konec toho martyria. A že tu bez ní také dlouho nebude. Několik týdnů po její smrti pak opravdu také odešel zdravý a v dvaapadesáti letech. Utrápil se, říkali mi, nedovedl bez babičky žít. Byla to pravda, jenže ne celá. S lety jsem postupně posbíral střípky poznání, z nichž se mi nakonec složil obraz člověka, který se rozhodl ukončit svůj život z vlastního rozhodnutí. Nu ano, připouštěli, otrávil se, ale byla to nešťastná náhoda. Před čím mě to chtěli chránit? Dávno vím, že to byla sebevražda z veliké a šťastné lásky, a mám za ni dědovu památku ještě o něco radši. I když se na něho maličko zlobím, že už mi nestihl vyprávět o té italské patálii…
Můj táta a mámin mladší bratr, pro mne strejda Milda, byli náramní kamarádi. A jak by ne, když se poznali na trampu, v osadě Údolí ticha v Lukách pod Medníkem, kde byl táta dokonce nějaký čas i šerifem. Říkali mu tam Nemluva (z vlastní zkušenosti soudím, že ta přezdívka měla silně ironický podtext) a strejdovi Flash (čti Fleš) podle postavy z dobového westernu. O obou se zmiňuje Bob Hurikán ve svých Dějinách trampingu; jen tam tátovi maličko zkomolil příjmení. Z jejich kamarádství vzešla i tátova známost s mámou, ve které jsem byl počat zhruba tři měsíce před svatbou.
Hned jak jsem se narodil, koupila mi babička Srdce. „Až bude větší, musí si to přečíst,“ říkala. Byla to klukovská kniha, v té době také u nás velice čtená. Autor, Ital Edmondo de Amicis, byl původně voják a kniha to nezapřela, je v ní řada povídek i bojů o sjednocení jeho země. Jako poručík se zúčastnil i legendární bitvy u Custozy. Abyste věděli, že má širší rodina válčila s Italy napořád: na druhé straně tehdy bojoval ve svazku slavných rajneráků, 11. pěšího regimentu z Písku, také setník Karel Jenšík. Zmiňuje se o tom i Ottův slovník naučný, ta bezedná a dodnes nepřekonaná studnice nejneuvěřitelnějších informací ze všech oborů lidského poznání i činnosti. Díky té bezednosti a půvabnému dobovému koloritu leč nepopírám, že i díky jediné neutrální větě o jednom z mých prapředků, mám už od té doby, co jsem rozum bral, oněch osmadvacet tlustých svazků moc rád. Tu náklonnost zdědili i oba mí synové, zejména producent tohoto časopisu.
Dědečkovi tenkrát v Dolomitech italští horští myslivci, bersaglieři, a ještě více arditi, příslušníci obávaných nepřátelských úderných oddílů, nějak dvakrát nepadli do oka. Nad výběrem knihy pro novorozeného vnuka prý pro to staré nepřátelství nějaký čas brblal, leč posléze byl přistižen, jak si v ní říká. Když to na něho prasklo, rezolutně Srdce zavřel, pokradmu si setřel z očí jakousi vláhu a řekl: „No, nakonec to bude pro kluka docela fajn čtení.“
A bylo. Otevíral jsem ten tlustospis tak často, že jsem brzy urval hřbet, který se tak proměnil v šikovnou záložku. Je v knize dodnes. Tedy, literárně to nebyla žádná sláva. Spousta naivního sentimentu a výchovy správného hocha tak trochu ve stylu Jaroslava Foglara. Ale copak jsme svého času až k zbláznění nemilovali Rychlé šípy?
Chlapské slzy v rodině jsem občas zahlédl i já. To když se táta i strejda vraceli ve vzpomínkách k památné mobilizaci v září 1938, tomu tragickému obratníku našich moderních dějin. Hitler se netajil lupičskými úmysly a Voskovec s Werichem zpívali na předscéně Osvobozeného divadla: „Než s lumpy tancovat, radši se budem prát.“ Naši dva rodinní vojáci, kteří v tom divadle byli pečení vaření, se rozhodně prát chtěli, jako ostatně valná většina jejich druhů ve zbrani. S pokořující kapitulací bez výstřelu se nevyrovnali, co živi byli. Ani když si víc než šest let po Mnichovu párkrát vystřelili v Květnovém povstání.
Po letech nesplněného přání přivést na svět vlastní dítě se strejda s tetou rozhodli adoptovat sirotečka po obětech běsnění nacistických okupantů. Tříletý Miloušek, modrooký blonďáček původem z rozvětveného moravského rodu Kubišů, se přes noc stal hýčkaným miláčkem rodiny. Gestapáci ho ještě v peřince vyrvali z náručí jedné z blízkých příbuzných parašutisty, který vykonal národní ortel nad katanem Heydrichem. Že klouček po tříleté „péči“ těch vrahounů neznal jediné české slůvko, nikoho nepřekvapovalo. On si však z ní odnesl nějaký strašlivý blok: přes neúnavné úsilí láskyplného okolí nepromluvil, jen nás upřeně sledoval hloubavým pohledem očí, které jako kdyby vypadly z některého portrétu Jana Kubiše. Dávno vím, že po týdnech euforie, která tehdy zachvátila všechny, asi i některé odborné lékaře, nutně muselo přijít vystřízlivění. Chlapec potřeboval ústavní péči, výchova v rodině nepřipadala v úvahu. Srdce to rvalo všem okolo, strejda se o kloučka rval jako lev. Marně…
Od suvenýrů z pouti jsme se dostali až k srdcím, která věru nebyla z perníku. Občas teď chodím na pouť s vnukem Vojtou. Už dlouho nemusím dbát na to, aby tam pokaždé pamatoval na některou z babiček. Jedné z nich jsem také svého času koupil pár perníkových srdcí. Jenže tehdy na nich stálo psáno „Z lásky“.