• O vydavateli
  • Reference
  • Ceník
  • Archiv
  • Články
  • TECH EDU
  • Soutěž
  • Kontakt
  • Kamarádství na život a na smrt

    Text: Ilona Hypšová a Eliška Pejšková

    Foto: ZŠ Hálkova, Humpolec

    AGE 3 / 2015

    Autorky Ilona Hypšová (vpravo) a Eliška Pejšková se svou učitelkou Ivonou Krčilovou (uprostřed)

    Arnošt Lustig a Jiří Justic. Kamarádi na život a na smrt. Za druhé světové války je spojil židovský původ a nucený pobyt v koncentračních táborech. Jiří dokonce zachránil Arnoštovi život.

    Arnošt Lustig tento silný příběh později popsal takto: „V dubnu 1945 nás Němci poslali transportem smrti do Dachau. Šest dní jsme nejedli a pili jen dešťovou vodu. Když vlak jednou zastavil uprostřed lesa, losovali jsme, kdo zkusí ukrást chleba z proviantního vozu. Volba padla na mě. Doběhl jsem k vagonu, aniž by mě stráže spatřily. Jenže na zpáteční cestě už jsem za sebou slyšel: „Halt!“ Ještě jsem stačil hodit chleba klukům, jenže se dostal do rukou cizím vězňům, kteří ho okamžitě zhltli. Esesák mě chytil a řval, že když jídlo nevrátím, zastřelí mě. Viděl jsem tlustý prst, kterým mačkal spoušť revolveru. Vtom můj kamarád Jirka Justic skočil mezi mě a hlaveň pistole. ‚Nestřílejte, nevidíte, že chleba nemá?!‘ Esesák užasnul. Nemohl pochopit odvahu chlapce, který mu vpadl do rány a zaštítil mě svým tělem. Tak si jen uplivl, že jsme dvě židovský hovna, a daroval nám život. Ve skutečnosti vzdal čest odvaze a přátelství, o němž mohl jen snít.“

    Jméno českého spisovatele Arnošta Lustiga, který už čtyři roky není mezi námi, proslavil po roce 1945 doma i v zahraničí bezpočet jeho působivých knih, v nichž se většinou vrací k osudům Židů za druhé světové války. Jiří Justic je jakoby jeho opakem. Plachý tichý pán, který zvažuje každé slovo. Po válce se oženil a se svou ženou a dvěma dětmi prožil skromný život v Praze. Dnes je mu přes devadesát let a je milujícím dědečkem.* S Arnoštem Lustigem jej silné přátelství poutalo celý Arnoštův život.

    V rámci soutěže Převezměte terezínskou štafetu, kterou fantasticky zorganizovalo pražské gymnázium Přírodní škola, jsme s Jiřím Justicem napsaly rozhovor, o který se s vámi chceme podělit. Myslíme si totiž, že na některé skutečnosti bychom neměli zapomínat.

    V březnu jsme se vydaly (za odměnu za náš časopis Rim, rim, rim – dnes) s terezínskou štafetou na cestu do Terezína. Zažily jsme tam neuvěřitelné zážitky, mezi nimi byl takový, který nám umožnil zkusit si alespoň z části dobu v Terezíně v letech druhé světové války, mluvily jsme s pamětníky, se kterými byla opravdu legrace. Zastavily jsme se i v Židovském muzeu a dřívějších kasárnách, kde jsme se dozvěděly informace, které byly opravdu smutné. Nesmíme zapomenout na večerní procházku, kde jsme vešly do pevností Terezín a za znění terezínských písní jsme tiše chodily a četly si básničky, které dřív psali kluci v našem věku. Sešlo se nás patnáct nejúspěšnějších týmů z celé republiky, krásné bylo, že z naší školy jsme byly tři týmy! Děkujeme všem, kteří tuto akci plánovali, a těšíme se, že se opět sejdeme!

    Pane Justici, jak jste žil před nástupem do koncentračního tábora?

    Jako každý patnáctiletý šestnáctiletý kluk. Učil jsem se automechanikem.

    Kdo byl dále transportován z vaší rodiny?

    Celá moje rodina šla najednou.

    Jak se jmenoval první koncentrační tábor?

    Nejprve nás odvezli do Terezína, pak do Osvětimi a později do Buchenwaldu.

    Který z nich byl nejhorší?

    Nejhorší určitě Osvětim.

    Jak jste se cítil, když jste jel do prvního koncentračního tábora?

    Nikdo netušil, co bude, v Terezíně tehdy byla kasárna, kam nás zavřeli a nikdo nikam nesměl!

    Pracoval jste v táborech?

    Ano, jako údržbář ‒ to mě zachránilo před likvidací neboli posláním do plynu.

    Měl jste tam kamarády? Pamatujete se na jejich jména?

    Ano, měl, ale již zemřeli. Nejznámějšími byli Arnošt Lustig, Olda Stránský, Krause…

    Přežil ještě někdo z vašich blízkých?

    Moje maminka.

    Co jste dělal po válce? Jak dlouho trvalo, než jste se dostal do normálních kolejí?

    Nejprve jsem strávil rok v sanatoriu v Kostelci nad Černými lesy, kde jsem se léčil z tuberkulózy, pak jsem studoval dvouletou průmyslovou školu. Bylo těžké se opět plně začlenit.

    *Jiří Justic se bohužel tohoto vydání AGE už nedočkal. Zemřel v době redakčního zpracování rozhovoru v prvomájovou noc ve věku 93 let.

    I díky Krasoňačkám zůstane vzpomínka na něj zachována.

    Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 3 / 2015 na straně 26—27.