Srdce z lásky je dar
Na stole mi leží vzácné Srdce darované z lásky, na mém pracovním stole, a je to srdce z křemene. Jakýmsi oceánem věčnosti do bíla ohlazené, do podmanivé slupky z bělostného sametu, barokně baculaté jako tvář chrámového andělíčka, rozměrem akorát tak do mé dlaně. A pouze v jednom místě, tady nahoře, kde každé symbolické srdce tradičně se pojí naduclými polokouličkami, vyrůstá pravý obsah jeho nitra krystalky křemene jak malé diamanty, co utajeně kdesi uvnitř tichounce spočívají. To Srdce dýchá. A když ho olíznu, je pořád ještě slané...
Kámen je symbol tvrdosti a snad až zatvrzelosti, křemen pak pevnost značí, diamant čistotu prý absolutní, ale tohle kamenné Srdce třeba vnímat jinak. Bylo bezpochyby z lásky darované. Vždyť Srdce samo o sobě bude vždy silnější než symbolika kamene, je obrazem jak života, tak lásky. Lásky, to především.
Srdce znamená lásku a ta je nejvíc, ta je nad všechny ty tvrdošíjné kameny, a přitom dokáže být sama pevná jako skála. Stejně tak je ale jako voda, co obejme a uchopí a pojme cokoliv, co lásku zaslouží. Vždyť lásku nezabrzdí krása ani ošklivost, tvrdost či měkkota, nevyhne se chudému ni bohatému, je-li ta pravá chvíle, neboť umí být všeobjímající, je-li jí právě třeba. Je-li vítána. Pokud ji my - my právě tady a teď vyvolení dokážeme přijmout. A dokážeme dát. Láska je alchymie o všech pěti živlech, včetně onoho pátého, tajemného. Srdce je znakem alchymie lásky.
Srdce je přitom orgán nepárový, nahlédneme-li snad jeho funkci apriori okem anatoma, a přesto značí lásku. Lásku dvou lidí nejčastěji, a tady pak už přece jenom v páru, lásku jako základ nového, šťastného života. Jenom dvě srdce v páru se mohou takto sejít a zažít fascinaci lásky, její tajemné absolutno dokonalosti. Jenom dvě srdce mohou prožít nevýslovná spojení, zažínat jiskry lecjakého zázraku, nového života, ať už je jím cokoliv. Krásného nade vše, neb ono fascinující tady a teď vyplývá z lásky. Plyne ze srdcí.
Symboliku láskyplných srdcí však nelze aplikovat jen na lásku mileneckou, ač právě ona nepochybně zázrakem je největším. Láska má škálu nekonečně pestrou a mnohdy záleží i na tom, zda je nám pět či sedmnáct, padesát čtyři let, dvaašedesát a nebo klidně o něco či hodně více. Tu milujeme rodiče, a matku asi nejvroucněji, své sourozence, kamarády, babičky a dědy: „Až vyrostu, vezmu si paní učitelku“, „můj pes je tím nejúžasnějším stvořením“. A co teprve srdce otevřené vnoučatům, kdy hravě překleneme lásku k jejich rodičům, někdejším našim dětem: „Já ji nemusím vychovávat, a tak se napojím na její vlnu a s otevřeným srdcem hraju její hry,“ přiznává ideální babička, milující svou holčičí myšku Emyšku právě teď a tady bezbřehou láskou, tradičním souzněním pak samozřejmě dívenkou bezprostředně opětovanou. Důkazem budiž i zde to neuměle malované srdíčko holčičí ručkou, červené pastelkové srdce ozdobené kostrbatým nápisem: „Pro Babi“.
Jsou tu však další lásky uzavřené v našich srdcích: „Miluju Boha nade vše.“ „Miluju přírodu.“ Milujeme lidstvo, umění, moře, hory, tenhleten strom a svého souseda za to, jak umí mít rád svoje děti. Nekonečná je škála lásky: „Vzala jí její srdce, dala jí svoje srdce...,“ zpívá se v jedné písni o lásce dvou dívek, v písni plné lásky. A co teprve skrývá snad sto let starý, kdysi tradiční památník po mé milované a milující babičce! Z jeho stránek září podmanivé kresbičky i malby od dávných jejích lásek, malá umělecká díla, mnohde srdcem rámovaná.
Každého, kdo lásku zaslouží, a to všechno kolem, milujeme srdcem podle toho, co nás pojí, co nám dávají ti milovaní, i vzhledem k tomu, co my zas dokážeme dávat jim, ve víru všeobjímající lásky, té tajemné opojné síly, jež vychází prý z našeho srdce. Láska má neuvěřitelnou škálu podob a my to svoje Srdce z lásky rozdáváme lidem, kteří nás zplodili, pomohli nám, něco nás naučili, otevřeli nám oči, ukázali správnou cestu, dali nám šanci. Dáváme své srdce a dáváme své Srdce z lásky těm, kteří nás mají rádi. Těm, které milujeme.
Srdce z lásky je vyznamenání, je to výraz díku, obdivu a naší přízně nejvyšší. Oni jsou pro nás to nejvíc, protože my jsme to nejvíc pro ně. A pokud jim dáme Srdce z lásky, je malým důkazem, že o tom všem my přece víme.
„Ber, tady máš, tohle je moje Srdce z lásky Tobě, srdce symbolické, které jsem stvořil jenom pro Tebe!“ Lhostejno zda z papíru anebo uplácané z hlíny, zda je to srdce malované a nebo třeba artefaktík z kamene, který jsme s láskou našli pro toho pravého. Dáváme ho našim nejmilovanějším a nejváženějším. Dáváme ho u nejhlubšího přesvědčení, že ho přijmou jako odměnu či výraz díků, výraz obdivu a lásky. Za to, že jsou. Že jsou právě takoví, jací jsou vůči nám. Aťsi je v tom třeba i přespříliš patosu. My víme, jak to je. A oni chápou. Chápou, co je Srdce darované z lásky.
Dávejme své Srdce z lásky. Tomu, o kom či o čem víme, že ho zaslouží. Pak se nemůžeme zmýlit. Srdce je cesta, i to z lásky darované.