Hudba má otvírat srdce a dávat lásku

S houslistkou a zpěvačkou Jitkou Šuranskou jsme se setkaly ve Zlíně, v malé kavárně, v místě, kde sídlí základní umělecká škola. Navzdory její křehké postavě s ní vstoupil do dveří proud silné, svěží a neobyčejně harmonické energie. Mnoho odstínů a všechny krásné, stejně jako její písničky. Jitčina hudba vychází z moravského folkloru a ubírá se v jejím osobitém a originálním pojetí do sfér world music. Vystupuje jak sama s houslemi a magickou „skříňkou“ zvanou loop station, tak také se svým triem, kdy k houslím přibyla nejen mandolína a kontrabas, ale také malý cimbál a beskydské píšťaly.

Jitko, jak to bylo u vás s houslemi v dětství? Chtěla jste hrát, nebo vás rodiče prostě poslali do „hudebky“?

Já si to vůbec nepamatuji, ale rodiče tvrdí, že jsem na housle hrát chtěla. Pocházím z Kudlovic, což je malá vesnice u Uherského Hradiště, kde jsem jako dítě mohla naživo slýchat pouze cimbálovku. Rodiče na žádný nástroj nikdy nehráli, jen dědeček na trubku. Ale hodně se u nás zpívalo, tatínek i dědeček chodili do mužského folklorního sboru. Vybavují se mi společné cesty na dovolenou bleděmodrým trabantem a zpěv.

Kdy vás začaly housle doopravdy bavit?

Myslím, že tu největší lásku k houslím jsem začala pociťovat v dospělosti. Až na vysoké škole jsem najednou začala cítit spojení s hudbou, které od té doby neustále roste. V hudební škole mi hraní vůbec nešlo, mockrát jsem toho chtěla nechat a jen díky rodičům jsem setrvala. Pan učitel mi však navrhl, abych šla studovat konzervatoř. Líbilo se mi, že tam není matematika, ale jinak jsem ani na konzervatoři nebyla zcela šťastná. Byl to neustále spíše boj s hmotou. Na vysoké škole jsem se však dostala pod křídla pana profesora Zdeňka Goly a nastaly moje nejkrásnější roky, během kterých se rozvíjelo všechno to, co dnes používám. Myslím si, že cit pro hudbu a spojení s ní přichází s tím, jak člověk přirozeně roste. Je to velmi individuální. Existují geniální děti, které hrají neuvěřitelným způsobem a v jejich hudbě je výraz i prožitek, u jiných muzikantů to přichází až později.

Co je podle vás nejdůležitější ve vztahu učitele hudby a žáka? Čím vás pan profesor nejvíce posouval dál?

Pan profesor Gola byl výjimečný v tom, že jsme z něj cítili, jak moc nás má rád. Zároveň jsme ale věděli, že ze své představy toho, jak má skladba vypadat, neuhne ani o krok. Hodina vždycky začala tím, že jsme si hezky a přátelsky popovídali, naladili jsme se. Pak dal nohu přes nohu, řekl „tak prosím“ a začalo to být vážné. Měl tak silnou přirozenou autoritu, že pokud by se člověk na jeho hodinu nepřipravil, musel by se hodně stydět. Učil nás věřit si, učil nás milovat hudbu a dávat jí všechno. Lidská stránka je při výuce hudby nesmírně důležitá.

Vaším hudebním životem se prolíná jak klasické hudební vzdělání a klasická hudba, tak folklor. Jak u vás tyto dva žánry našly synergii?

Oba jdou mým životem ruku v ruce. Zpočátku jsem hrála v dětské cimbálové muzice. Později, ve svých patnácti, kdy jsem chodila na konzervatoř, jsem oslovila primáše Stanislava Gabriela a on mne vzal do své cimbálovky. V té jsem pak hrála deset let. Někteří učitelé na klasických uměleckých školách nemají rádi, když studenti hrají jiné žánry. Ve skutečnosti je však pro rozvoj osobnosti daleko přínosnější, když může probíhat na více úrovních. Muzikant tak rozvíjí obě složky – interpretační, kdy hraje z not, a zároveň i tu tvůrčí. Stále se ukazuje, že hudba je jenom jedna.

V roce 2003 jsem prošla konkurzem do druhých houslí ve Filharmonii Bohuslava Martinů zde, ve Zlíně. V tomto orchestru hraji třináct let, nyní s polovičním úvazkem, abych měla více prostoru pro vlastní tvorbu. Jsem velmi vděčná za to, že se mohu živit klasickou hudbou. Dává mi to určitý pocit jistoty, který je pro každého muzikanta velmi důležitý. Také musím cvičit, protože zahrát některé obtížné symfonie vyžaduje přípravu a technickou dovednost, kterou si nemohu dovolit ztratit. V klasické hudbě nacházím inspiraci pro vlastní tvorbu. Často se mi stane, že slyším nějaký motiv a zkusím ho použít do písničky. Užívám si hraní s různými dirigenty, nejvíce mne oslovují dirigenti mé generace, jako je Jakub Hrůša nebo Tomáš Netopil.

Vyrostla jste v regionu Moravské Slovácko. Čím je typický?

Region zanechá v člověku určitý styl, jakým se v něm písně hrají. Podle mého stylu hry a zpěvu lze poznat, odkud pocházím. To si člověk nese z dětství, to se nedá naučit. Konkrétně na Moravském Slovácku jsou housle zpěvné, používá se hodně trylků a dalších ozdob. Právě podle nich lze poznat region a také podle toho, v jakém tempu se písně hrají. Je logické, že na Kopanicích, kde byl život drsnější a je i kroj jednodušší, se hraje úplně jinak než například na Podluží, kde jsou bohaté kroje, úrodná půda a přívětivější počasí. V té hudbě je to slyšet.

Kdy jste objevila svět world music a čím vás okouzlil?

Cimbálová muzika Stanislava Gabriela byla zásadní pro mé zakořenění ve folkloru mého regionu. Poté jsem však potkala mandolinistu Jiřího Plocka, který dokáže hudební žánry vzájemně propojovat, a tehdy se mi začal otvírat nový úhel pohledu na hudbu jako celek. Od roku 2003 jsme hráli ve dvojici, vydali jsme akustické album Písňobraní, které získalo cenu Anděl. Byla to hudba, která se těžko popisuje. Na jedné straně velmi tradiční, taková, jaká musela tehdy na počátku v moravských regionech znít. Jen housle a hlas. Ovšem Jiří Plocek, který je také bluegrassový muzikant a intenzivně se zajímá o world music, do té hudby vnášel úplně jiné prvky. Hráli jsme tedy na jedné straně velmi čistě a na straně druhé neotřele a originálně s prvky jiných žánrů. V roce 2005 jsem byla poprvé v Rudolstadtu na jednom z nejlepších festivalů world music v Evropě. Tam jsem viděla, jak špičkoví muzikanti přistupují k tradicím své země, jak jsou v tom daleko. Do té doby jsem žila v uzavřené folkloristické komunitě, ve které se zdálo, že folklor je to, když stojím s cimbálovkou v kroji, tanečníci tančí a vše má pravidla. Teprve v Rudolstadtu jsem viděla, že hudba a tradice jsou na prvním místě, a pokud je ta hudba kvalitní, muže být vyvezena do světa. Nic jiného a nic konzervativně zastaveného v čase ten svět nezajímá.

Pořídila jste si loop station, což je pro folklorní hudbu neobvyklé, a začala jste hrát úplně sama. Co loop station umožňuje a jak vzpomínáte na své první vystoupení?

Je to zařízení, které je velmi rozšířené, ale spíše v jiných žánrech. Umí nahrávat libovolný počet smyček a smyčky zpět odebírat. Muzikant si tak může na jevišti vytvářet kapelu sám, naživo, před posluchači. Je to trochu adrenalin, musím přesně vědět, kdy co mám zmáčknout, kdy zpívat, kdy hrát. Poprvé jsem sama hrála na festivalu Folkové prázdniny, měla jsem tam noční koncert v kapli. To, že tato, po všech stránkách náročná premiéra dopadla dobře, mi dalo velkou sebedůvěru do dalšího hudebního života.

S muzikanty v triu si rozumíme i lidsky. Hudba tak dostává určitou nadstavbu, nese další informaci navíc.

Stát sama před plným sálem vyžaduje velkou dávku odvahy. Co vám v tomto směru pomáhá?

Největším pomocníkem je mi vlastní osobní růst a to, že jsem začala vnímat život odlišným způsobem. Postupem času, jak jsem procházela i zátěží a problémy, mi došlo, že úplně všichni jsme úzce spojeni. A to právě tím, že jsme sem přišli, máme své bolesti, ztrácíme své blízké, máme strach, jestli budeme mít zdravé děti, máme strach, zda nebudeme nemocní, jak odejdeme a kdy. Hodně mi pomáhá právě toto uvědomění si celku.

Jak s písněmi pracujete a podle čeho poznáte, že jdete správným směrem?

Pro mne je velice důležité, co sama cítím. Pokud mne ta moje úprava nerozpláče nebo neroztančí, tak je prostě špatná. Hudba má otvírat srdce a přibližovat člověka k lásce a k bohu. Skladbu uložím večer do loop stationu. A ráno, když se probudím, chystám se třeba na zkoušku filharmonie, si ji při tom poslechnu. A tehdy přichází ten moment, kdy najednou vím, že „je to tam“. Podobně se to děje, když zkoušíme s triem. Vždycky používám tento filtr.

Důležitou roli pro mne sehrálo také setkání s velkými osobnostmi folklorního světa. Potkala jsem Jaromíra Nečase, doktora Karla Pavlištíka nebo úžasného primáše Františka Hamadu, kterému je už přes sto let a stále hraje. A právě tato setkání mne utvrzují v tom, že jdu správným směrem. Vnímám, že tito staří pánové, kteří už všechno slyšeli a o folkloru skutečně mnoho vědí, mi tu moji cestu schvalují.

Jak se objevilo trio, se kterým nyní tvoříte a vystupujete?

Měla jsem sen o vlastní kapele a chvíli trvalo, než jsem potkala ty správné muzikanty. Jednoho dne jsem však oslovila mandolinistu Martina Krajíčka, kterého jsem do té doby znala jen zpovzdálí. Jeho kapela KK Band na mne ale vždy silně působila. Dalšího skvělého muzikanta jsem pak našla v kontrabasistovi Marianu Frýdlovi. A nejprve jsem vůbec netušila, že mi Marian bude schopen nabídnout daleko víc. Je etnomuzikolog, zabývá se starou beskydskou muzikou, kromě kontrabasu hraje na malý cimbál, na beskydské píšťaly, skvěle zpívá a navíc je to jazzman. Poprvé jsme se všichni tři potkali ve Frenštátě pod Radhoštěm v hudební škole a už na té první zkoušce jsem cítila, že je to „ono“. Ten pocit přetrvává dodnes. Jsme spolu dva roky a připravujeme se na natáčení prvního alba. Rozumíme si i lidsky, což je velmi důležité. Hudba tak dostává určitou nadstavbu, nese další informaci navíc. To, s kým hraju, je pro mne na prvním místě. Nevadí proto, že nás dělí jak vzdálenost, tak i velké časové vytížení každého z nás. Skladby si posíláme přes internet, zkoušíme hlavně před koncerty.

Kdy se vaše nové CD objeví?

Ačkoliv to bude debutové CD pro trio, v každém případě bude pokračováním mé cesty, která vychází z moravské lidové hudby. Natáčet ho budeme v červenci a křest, pokud vše dobře dopadne, proběhne 14. září v Českém rozhlase v Ostravě. Pak bude následovat koncertní šňůra po Moravě i Čechách.

Časopis AGE je i letos mediálním partnerem Novoměstského Slunohraní. Je to festival, kam jezdí muzikanti za hudebním workshopem a posluchači navštěvují sérii koncertů. Vy zde budete mít 5. července jak workshop, tak koncert. Co chystáte pro muzikanty a co pro publikum?

Vím, že tu budou muzikanti, kteří se zabývají převážně klasickou hudbou. Naším prvním komunikačním prostředkem tedy může být notový zápis. Ale nerada bych se omezila jen na něj. Chtěla bych, aby s námi zakusili také prvek improvizace a zažili pocit hraní v kapele. Po hudební stránce je to pro mne velká výzva, protože společně budeme hrát jednu nebo dvě skladby večer na koncertě. A chci, abychom vytvořili něco, co bude zajímavé, co nás bude bavit.

Protože je Slunohraní workshopem pro hráče na smyčcové nástroje, chci během večerního koncertu představit housle a také loop station. Ukážu, jak si tvořím vlastní hudeckou muziku. A představím samozřejmě své trio. Celým koncertem se ponese duch tradiční moravské muziky, publikum se může těšit na krásné moravské písničky.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2016 na straně 32-35.