• O vydavateli
  • Reference
  • Ceník
  • Archiv
  • Články
  • TECH EDU
  • Soutěž
  • Kontakt
  • Tam, kde se dětem ze školy nechce - Zápisné jsou dva pytle jačího trusu

    Text: Jana Jenšíková

    Foto: archiv Blanky Nedvědické

    AGE 3 - 4 / 2014

    Čtyřletý Gyalpo jde do školy hodinu cesty drsnou krajinou Himálaje sám. Už se nemůže dočkat. Zdolá po čtyřech rozvodněnou řeku, přes níž jsou místo mostu jen dvě klády a ploché kameny. Stihne být na místě o dost dřív před začátkem vyučování a spolu s ostatními dětmi nakukuje přes sklo dovnitř, jestli už ho učitelé pustí do třídy. „Do školy se všechny strašně těší a po vyučování jsme je museli skoro vyhánět. Pomáhaly by nám uklízet i vařit, jen aby mohly zůstat, protože doma je čekala práce,“ začíná svoje vyprávění Blanka Nedvědická, která působila několik měsíců jako dobrovolná učitelka angličtiny na Sluneční škole v Kargyaku, v severní části indického Himálaje.

    O Sluneční škole

    Vesnice Kargyak leží ve výšce 4200 metrů. Sluneční školu v ní nechala vybudovat česká nezisková organizace Surya, která ji provozuje už šest let. Navštěvují ji nejen děti z Kargyaku, ale také z okolních vesnic. A je určena i dospělým. „Vzdělání je to nejcennější, co tamním lidem můžeme dát. Díky Sluneční škole na ně dosáhnou i děti, které by jinak zůstaly jako většina obyvatel jejich vesnic negramotné,“ říká k tomu Blanka Nedvědická.

    Sama školní budova je velmi revoluční ekologický projekt. Stavěla se z 95 procent z místních surovin bez použití mechanizace. Nebylo to zrovna jednoduché, protože nejbližší silnice je sjízdná jen v létě a vzdálená den chůze po horských stezkách. V zimě se do Kargyaku dá dostat za 5 až 6 dnů pochodem po zamrzlé řece. V lednu a únoru zde totiž teploty klesají až na minus čtyřicet stupňů Celsia. Mimo tato období je vesnice odříznutá od světa.

    Výsledkem tohoto projektu je energeticky úsporná škola. Většinu roku ji vyhřívá slunce, které prochází jižní prosklenou stěnou a přirozenou cirkulací vzduchu naplňuje teplem celou budovu. A když slunce nesvítí, topí se jako všude okolo jačím trusem - vesnice leží vysoko nad hranicí lesa.

    Od zahájení svého provozu v roce 2008 až do loňského listopadu byla škola pod neustálým dohledem zpravidla českých dobrovolníků. Ti měli na starost údržbu budovy, koordinaci privátních učitelů a výuku angličtiny nebo podle potřeby i jiných předmětů. Letos Surya předala správu školy do rukou obyvatel Kargyaku. Na školu dohlížejí tři správci, kteří byli zvoleni vesnicí a odsouhlasení vedením Surye.

    „Přestože jsme celoroční správu školy předali do rukou zástupců vesnice, chceme i nadále do projektu zapojovat dobrovolníky. Jsme si vědomi toho, že dlouhodobější přítomnost cizinců a nutnost s nimi komunikovat vytváří pro děti podnětné lingvistické prostředí a celkově je rozvíjí. Dobrovolnický pobyt ve Sluneční škole se oproti předešlé praxi bude lišit délkou a náplní: v letních měsících (červen až září), kdy jsou privátní učitelé zpravidla na dovolené a v rozvrhu tak vzniká prostor pro krátkodobou změnu, budou dobrovolníci zajišťovat intenzivní workshopy anglické konverzace, lekce práce s  počítačem, případně kurzy první pomoci,“ informují pracovnice Surye Petra Marešová a Zuzka Hametová.

    Cesta do Himálaje

    Na otázku, jak se dostala do Sluneční školy, odpovídá Blanka Nedvědická, že si chtěla vyčistit hlavu a získat trochu nadhled. Ale hlavně, že to byla shoda mnoha okolností. „Po patnácti letech přijel z ciziny můj bratr, který se mohl nastěhovat k mamince a starat se o ni. Jinak bych nemohla odjet. V té době mladšímu synovi zrušili v rámci optimalizace před maturitou školu, takže se rozhodl dokončit vzdělání v místě bydliště bývalého manžela a i o něj bylo tedy postaráno. Původně jsem chtěla odjet do Afriky pro Člověka v tísni, ale tam byly všechny akce minimálně osmnáctiměsíční. Tolik času jsem neměla. Doma mi běžely projekty regionální spolupráce, takže jsem se musela za půl roku vrátit, abych je dokončila a vyúčtovala,“ konstatuje a dodává, že si navíc na své dobrovolnictví musela předem vydělat.

    Přihlásila se do výběru kandidátů na pozici ve Sluneční škole a odjela tam na první půlku roku 2012. „I když se snažíte mít trošku odstup a nevázat se tam příliš citově, ať už kvůli dětem i sobě, není to možné, takže jsem se tam vloni vydala znovu,“ usmívá se milovnice drsných horských masivů a mistryně sportu v horolezectví z roku 1989. „Byla to pro mne i duchovní cesta. Někdo musí mít k meditaci klid, já potřebuji dynamiku, pohyb a hory.“

    Blanka Nedvědická má kvalifikaci pro výuku angličtiny, ale do té doby ji nikdy neučila. Až ve Sluneční škole si vyzkoušela, jaké to je. „Ovšem jak říkaly mé známé učitelky, nezískala jsem tím žádnou praxi pro výuku u nás. Učit děti, které se do školy moc těší, není prý žádný problém.“

    Jak se žije v Kargyaku

    „V těch končinách si uvědomíte, co máme a nevážíme si toho. A že ti podle nás nesmírně chudí lidé jsou daleko šťastnější než většina nás, kteří se pořád za něčím ženeme,“ pokračuje Blanka Nedvědická ve vyprávění.

    „Vše, co mají, je dům, půda a jaci. Na druhou stranu je to všechno, co potřebují pro to, aby v drsných podmínkách přežili a zůstali svobodní. Snažili jsme se jim vštěpovat, že jejich domácí prostředí je pro ně ohromnou hodnotou. Když je opustí, šanci prosadit se mimo domov mají jen ti nejvzdělanější, ostatní se stanou námezdními silami. Díky naší pomoci mohly získat vzdělání i děti, na které by se nedostalo. Tím, že jejich rodiče nebyli nuceni posílat své děti do internátních škol na osm měsíců ročně, což stojí nějaké finance, mohli do naší školy dát více dětí, které předtím musely jen pracovat. V Kargyaku jsou děti daleko samostatnější. Je naprosto běžné, že šestileté dítě hlídá tříleté, že se postará o dobytek, nanosí vodu, zatopí,“ dotváří svým vyprávěním obraz himálajské vesnice.

    „Přestože tam téměř nic neroste a na první pohled nemají skoro žádné vitaminy, lidé se tam dožívají vysokého věku. V osmdesáti pracují na poli a jsou pořád velmi aktivní. A rodiny drží pospolu. To, co mají, si musí tvrdě vydobýt. Každý klásek, který sklidí, tam má skoro individuální péči a je za ním nesmírné úsilí a dřina. A všichni jsou buddhisté. Díky odlehlosti za hradbou himálajského hřebene se tam udržela původní tibetská kultura. Ve škole jsme měli obraz dalajlámy.“

    Když je škola pro děti zázrak

    V zimě, která trvala až do konce března, chodila Blanka Nedvědická se svým kolegou dvakrát týdně učit děti v předškolním věku do vedlejší vesničky. „Byla tam jediná židle, dvě tabule a křídy. Děti seděly na zemi na jutových pytlích, topilo se jačím trusem. Ti malí nás už vždycky čekali s obrovským nadšením. Barevné pastelky a papíry, obrázkové knížky, barevná autíčka a kostičky to byl pro ně malý zázrak. Všichni se strašně těšili, až sleze sníh a budou pak moct vyrazit hodinu pěšky do školy v Kargyaku.“

    A jaké děti z Malého Tibetu, jak se té oblasti říká, vlastně jsou? „Nesmírně vnímavé, až nás to překvapilo. V první třídě v šesti letech jsou schopny pochytit čtyři jazyky s naprosto odlišnou abecedou: rodný bodik (sino tibetština), hindštinu, angličtinu a jazyk urdu, který je oficiálním jazykem státu Jammu a Kašmír. Místní učitelé tam učí metodou memorování, opakování. Bylo pro ně nové, že se dá učit i prostřednictvím pomůcek, novými metodami… A líbilo se jim to. Vedle angličtiny jsme je vyučovali ještě tzv. pracovně-výtvarnou výchovu. Promítli jsme do ní i výchovu ekologickou.

    Za odměnu jsme jim promítali české pohádky. Měly nejraději ty hrané a pak Pata a Mata. Všechny děti tam nádherně malují. Ale jestli si myslíte, že je civilizace ještě nedostihla, jste na omylu. Učili jsme je i počítačové gramotnosti. Chodí s rodiči do města a jejich snem je mít mobilní telefon, i když tam ještě není signál ani elektřina,“ uzavřela Blanka Nedvědická svoje povídání: „U himálajských dětí jsem nechala kus svého srdce. Jejich osud by mne zajímal, určitě se tam chci zase podívat, často na ně myslím. Mnoho z nich už má u nás i své sponzory.“

    Ing. Blanka Nedvědická je ředitelkou Nadace EURONISA. Pro neziskový sektor pracuje téměř deset let. Jako podnikatelka stojí za projekty zpracovanými v rámci Operačních programů přeshraniční spolupráce, které přinesly do regionu přes 80 milionů korun (Česko-polský singltrek, Cyklostezka Jizerka – Jakuszyce, Magistrála Krkonoše – Jizerské hory). Miluje poznávání nových zemí a lidí, horolezectví, běh na lyžích a závody na horském kole. Má dva dospělé syny.

    Článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 3 - 4 / 2014.