Těžká frajerka a těžké frajerky

Jednotným číslem slov z titulku nazval třiadvacetiletý kajakář Jiří Prskavec v prvním návalu obrovské euforie svou bronzovou medaili ze slalomářského kanálu – první medaili českých sportovců na olympijských hrách v Riu. K množnému číslu se ještě dostaneme. Teď zůstaňme chvilku za Atlantikem, u co do historického pořadí už jedenácté kovové trofeje z her pěti kruhů pro náš vodní slalom.

A co chybělo, aby jich bylo i víc? Třeba před šestnácti lety přivezli naši z olympiády v Sydney dvě, a přitom mohly být tři. Také Jiří Prskavec starší odlétal roku 2000 k protinožcům s formou jako hrom, jenže ji tam nedokázal prodat a skončil až třináctý. Jířa nikdy v životě neviděl prý tátu tak smutného, jako když se tenkrát vrátil domů. Tak to ve sportu chodí, co je sportem. Někomu vavřín, jinému bolení hlavy. Na divoké vodě stačí jeden dva „šťouchy“, jak slalomáři říkají chybám na brankách, za každou se platí dvouvteřinovou penalizací – a sbohem, nadějné vyhlídky, sbohem, medaile…

Prskavcovi jsou vodácká rodina. Pádlem se oháněla i Jířova maminka Marcela, později působila u slalomářského týmu jako fyzioterapeutka. Jiří starší, který v Sydney možná měl i na zlato, se později stal trenérem. Svého syna dovedl zatím ke třem evropským prvenstvím, vloni ke dvěma titulům světového šampiona – ve věkové kategorii do 23 let i v absolutní soutěži – a teď v Riu k olympijskému bronzu.

Byl to thriller, ve prospěch našeho závodníka nakonec rozhodly pouhopouhé tři setiny sekundy! Na druhé straně ale nebýt jediné Jířovy chyby ve třinácté brance, byl by suverénně zlatý!

Stal by se tak třetím českým vodním slalomářem na nejvyšším stupni olympijských vítězů. Tím prvním byl kanoista Lukáš Pollert. Zvítězil v Barceloně roku 1992. Po něm přišla kajakářka Štěpánka Hilgertová. Zlato si ta drobná, na první pohled křehká, ale nesmírně houževnatá bojovnice vyjela dvakrát, v Atlantě 1996 a čtyři roky poté v Sydney, a pokaždé jí při tom držel palečky celý svět.

Ve vodním slalomu je naše země už víc než půl století respektovanou světovou velmocí. A jakkoli to její reprezentaci tentokrát v Riu nevyšlo, jak mělo a jak jsme si vysnili, rozhodně tu pozici nehodlá vyklidit.

Když měla roku 1959 premiéru novinářská anketa, která od té doby určuje sportovce roku, hned napoprvé získal nejvyšší ocenění tehdejší mistr světa na divoké vodě, kanoista Vladimír Jirásek. V dalších letech našel řadu následovníků. Škoda, že vodní slalom se dostal do programu her až v Barceloně; kdyby se prosadil dříve, mohlo těch olympijských vzácných kovů pro naše neohrožené ženy a muže s pádly být o dost víc. Mistrů světa nebo Evropy jsme měli houf. Ale dost zápolení o zlomky vteřin v peřejích. Když už jsme nahlédli do seznamu sportovců roku, zdržme se u něj ještě chvíli. Lze z něj vyčíst souvislosti, které v průběhu hodnocených let mohly uniknout naší pozornosti.

První repríza ankety vyšla na olympijský rok 1960. Tehdy si sportovní svět dal dvojí dostaveníčko v Itálii – v zimě v Cortině d'Ampezzo, v létě v Římě. Zlatá medaile z věčného města za cvičení na kladině rozhodla o tom, že gymnastka Eva Bosáková se stala první ženou – sportovkyní roku.

Dva roky poté patřil pomyslný trůn „zlatým dětem“ – krasobruslařskému páru sourozenců Romanových. Pavlovi bylo teprve devatenáct a Evě šestnáct let, když získali první ze svých tří titulů mistrů světa v tancích na ledě.

A to už přicházela éra Věry Čáslavské, nezapomenutelné královny gymnastických pódií. Nejvíc hlasů ze všech československých sportovců získala v letech 1964 (za dvě zlaté medaile z tokijské olympiády), 1966, 1967 a 1968, kdy z Mexika přivezla čtyři medaile z nejcennějšího kovu a byla zvolena i nejlepší sportovkyní světa!

I v následujícím roce se ještě jednou prosadila žena – Miloslava Rezková-Hübnerová. Jejímu titulu mistryně Evropy ve skoku do výšky dodalo váhu rok staré mexické zlato. Potom však už nastal dlouhý čas nepřetržitého panování mužů. Až roku 1981 je přerušila velká bojovnice atletických drah Jarmila Kratochvílová, roku 1980 na moskevské olympiádě druhá v běhu na 400 metrů. Prvenství v anketě jí patřilo i roku 1983. Škoda, že nemohla startovat na dalších hrách roku 1984 v Los Angeles. Sportovci Sovětského svazu je pod lichou záminkou velké kriminality ve městě andělů bojkotovali, a tak museli chtě nechtě zůstat doma i reprezentanti zemí ovládaných Sověty.

Nesmyslné politické rozhodnutí Jarmilu s největší pravděpodobností připravilo o skvělý vrchol její kariéry. Anketu onoho roku i tak ovládla žena – běžkyně na lyžích Květa Jeriová. Po jejím triumfu však přišel nový patriarchát, který tentokrát trval plných jedenadvacet let!

Konečně roku 2006 se zase jednou prosadila žena – běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová. A pak přišla hotová smršť: roku 2007 rychlobruslařka Martina Sáblíková, 2008 oštěpařka Barbora Špotáková, 2009 a 2010 ještě dvakrát Sáblíková, 2011 tenistka Petra Kvitová, 2012 znovu Špotáková, 2013 další atletka Zuzana Hejnová, 2014 podruhé Kvitová a loni, to dosud máme v dobré paměti, ještě jednou Hejnová!

Že to ale holky rozbalily – desatero vítězství v řadě! Fakt těžké frajerky!

Psát o olympiádě večer jejího šestého dne, kdy se soutěžení stále ještě naplno rozbíhá, tomu se tedy říká nevděčný úkol… Už první dny měření sil v Riu ukázaly, jak dokonale na nic mohou být i ty nejodbornější, nejzasvěcenější prognózy.

Sportovní soutěžení je jedna veliká ruleta. Může být kdo chce, jak chce připravený, může dát do svého závodu nebo zápasu úplně všechno a ještě něco navíc – pokud nemá alespoň kapičku pokakaného štěstíčka, stejně může skončit v poli poražených. Ale i proto je sport tak přitažlivý. Pro tu věčnou velkou nejistotu.

Večer šestého dne jsme si tedy u televizní obrazovky jaksepatří užili suverénní finálový triumf judisty Lukáše Krpálka, dokonale vybraného vlajkonoše naší výpravy. Kdoví, možná jsme v těch chvílích viděli příštího českého Sportovce roku 2016. Ale třeba také ne. Třeba bude pokračovat ta nádherná série našich sportovních královen.

Když jsem psal tyto epištoly, nebyla stále ještě ve hře nebo neřekla své poslední slovo pěkná řádka našich es. Ve chvíli, kdy je čtete, je všechno už rozhodnuto.

Sport přináší úspěchy a fiaska, radosti i smutky. Tak to s ním bylo, je a bude. Přijdou nová utkání a závody, nová vítězství i prohry. Ale co by byl život bez sportu! Vždycky to bude nádherný, strhující – a věřme, že také inspirující – zážitek.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 - 5 / 2016 na straně 6-7.