Epištoly: Cestou necestou

„Je-li člověk již stár a blíží se rychlostí mezinárodního expresu tomu zatrolenému věku, jemuž z jakýchsi podivných příčin říká se požehnaný, rád se ohlédne po všelijakých těch cestách necestách, po kterých šel.“ Tak začíná autorský úvod Karla Horkého ke knize jeho fejetonů, obrázků a črt, podle níž je nadepsán i můj dnešní návrat proti proudu času.

Kdo z nás nemá svou komnatu nesplněných plánů a přání?

Hledáním a objevováním neobyčejného v obyčejném jsou Horkého texty příbuzné Čapkovým Obrázkům z domova. Že jejich jazyk i styl sdělení je jiný? Prostší, archaičtější? Nesporně o víc, než by odpovídalo pouhým jedenácti letům, o které Horký přišel z těch dvou na svět dříve? To vskutku je. Karel Čapek byl jedinečný, neopakovatelný svým talentem, hloubkou a rozletem myšlenek i neokázalou statečností demokrata a vlastence. Jenom proto však přece nemusíme zapomínat na jeho skromnější souputníky.

Člověk, který vykročil do devátého decennia svého života, má věru už nejvyšší čas k ohlédnutí, o kterém hovoří úvodní věta této stránky. Já jsem onu hranici svých cest necest překročil vloni.

Patřím ke generaci, jež toho vinou pohnuté historie této země po světě moc nenaběhala. Navíc k té její části, která svého času na občasné zkusmé žádosti o udělení výjezdní doložky do zemí na druhé straně železné opony dostávala stereotypní odpovědi v podobě div ne cyklostylovaného sdělení, že zamýšlená cesta „není v souladu se státními zájmy“ nebo tak nějak. Takže jsem do míst svých nejtajnějších snů cestoval většinou jen prstem po mapě. Tak tomu má generace říkávala ve školních škamnách a později nám to víceméně už nějak zůstalo.

Nestěžuju si, mnozí mí vrstevníci dopadli mnohem hůř. Jen je mi drobet líto, že zběsile prchající čas byl k nám a našim šancím poznat svět tak lakomý.

Už to nedohoním. Upřímně: léta, kdy jsem byl vždy připraven vyrazit kdykoli kamkoli, jsou ta tam. Jednou mě berou záda, podruhé kolena, potřetí třeba rameno operované před víc než půl stoletím po bouračce. Občas mě rozbolí celý člověk… Kam bych se s tím pouštěl? Celý život jsem si pohrával třeba s představou, že si jednou udělám výlet do San Franciska. Proč právě tam? To by bylo na dlouhé povídání. Nicméně díky několika hollywoodským automobilovým honičkám, počítačovým hrám, které hraju občas se svým vnukem, a často otevíranému internetovému atlasu Google Earth bych dnes v tom městě na západním břehu Ameriky a zároveň na východním břehu největšího světového oceánu v hrubých rysech všude trefil. Jenže co je mi to platné, když západ slunce nad Zlatou branou už na vlastní oči ze Sunsetu nikdy neuvidím? Kde jsem ještě nebyl, tam se asi už nepodívám. Ostatně nejde pouze o Frisco a jenom o mne. Kdo z nás nemá svou komnatu nesplněných plánů a přání?

No a co? Že bych kvůli tomu měl brečet nebo že bych se neměl kam vracet, ať už doslova nebo jen ve vzpomínkách – to tedy ani náhodou!

Tak stále častěji, ale většinou už jen napříč časem, cestuju tam, kde mi kdysi bylo tu dobře, tu zle. Kde jsem se potkával tu s báječnými lidmi (někdy snad přímo anděly), tu zase se sviněmi k pohledání. Snažím se zmapovat své postavení na té předlouhé a přepestré ose od lidskosti k nelidskosti a naopak. Anděl nejsem, to vím odedávna, ale na druhé straně nemám proč se bát posledního soudu.

Rád se vracím i v prostoru. Nejčastěji na pražský Smíchov, kam mne vítr zavál v mých šesti letech. Tam jsem začal chodit do školy, poprvé poznal, co je to kamarádství, tam jsem zažil nálet na Prahu, po kterém hned za řekou hořely Emauzy, Květnové povstání. Únor v osmačtyřicátém ne, to jsem zrovna byl s primou Vančurova gymnázia na horách v Železné Rudě.

Až na svah, na kterém nám lyže zatím víc překážely, doléhalo burácení městského rozhlasu, který posílal dál přímý přenos ze Staroměstského náměstí. Nám táhlo na dvanáctý a naše první kristiánky nás vzrušovaly daleko víc než Gottwald z tlampače…

Na Smíchově jsem strávil jen půl tuctu let, ale jak jen mohu, už jsem tam. Courám po dějištích dávných klukovských příběhů, ale běda, často je už nenacházím. Vím, že nelze dvakrát vstoupit do té samé řeky, dá se však přece vracet na její břeh. Já se tam vracím k smrti rád. Někdy je mi z toho trošku smutno, ale vždycky jsem naměkko.

Neříkejte, že to nemáte taky tak – když vás ať už cílevědomě usměrněný nahromaděný stesk, ať už čirá náhoda přivede třeba na některé z míst vašich dětských her a malin nezralých, že se vám stejně jako mně pokaždé bláznivě nerozbuší srdce?

Na pražské filozofické fakultě jsem kdysi dávno strávil pět let svého místy dost kotrmelcového mládí. A doba nedoba, byly to pěkné časy. Jenže teprve když mne nedávno do těch končin znovu přivedla věcná, ale sentimentálně umístěná schůzka s několika kolegyněmi a kolegy ze studií, jako kdyby mi spadla na hlavu pavlač. Najednou mi docvaklo, že jsem tam vlastně nevkročil už více než půl století, a co hůře: že jsem se navíc po celou tu dobu nepotkal s nikým z nich. A to jsme si mysleli, jaká jsme parta! Cestou domů jsem se v duchu ptal sám sebe, co mi, co nám všem vlastně bránilo tu a tam alespoň na chvíli omládnout dotekem té naší živné půdy a setkáním s jinými dnes už začínajícími senilkami a seniláky ročníku třicet šest, kterým tam kdysi společně bylo moře po kolena? Jak je vůbec možné, zatraceně a k čertu, že mi to po celý ten dlouhý čas nechybělo?

Ano, jistě, ovšemže: to je dobou, máme čím dál tím méně času! Přesněji řečeno si to pořád pryč namlouváme. Čas letí jako spřežení, nad kterým práská bič, zpívával Jiří Suchý. Letí, o to se hádat nebudu. Ale samým strachem, abychom jej neutráceli, se jím občas zapomínáme s těmi druhými vzájemně obdarovávat.

To jsme celí my. Ulpíváme na prkotinách, a ne a ne si vzpomenout, kde jsme si zakopali poklad. Bacha na to – jednou už bychom jej nemuseli najít…

Píšeme si esemesky a maily, ale měli bychom se víc potkávat. Někteří z nás si posílají smajlíky (na to si tedy nepotrpím), ale nebylo by lepší se na sebe daleko častěji smát? Jenomže ta věčná bída o čas, že ano? Už tak přece nic nestíháme. A potom se třeba přistihneme, že civíme na nějaký praštěný televizní pořad…

Ulpíváme na prkotinách, a ne a ne si vzpomenout, kde jsme si zakopali poklad.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2017 na straně 6—7.