Ze sestřičky šperkařkou

Říká se, že když člověk dělá, co miluje, je to poznat, protože do výsledku otiskl i kus svého srdce. Když se spojí láska k přírodě s láskou k drahým kamenům a k tvůrčí šperkařské práci, vznikají nádherné originální šperky, které mají duši. Jeden takový příběh se odehrává v jihočeském městečku Bechyně, kde žije Petra Koutná tvořící pod značkou doskopet. Ve skromných podmínkách malého bytu s dílničkou v chodbě.

Potřebuju vybočovat z řady

Zní to až neuvěřitelně. Profesní cestu začala Petra nejprve jako vystudovaná zdravotní sestra na psychiatrii. Výrobě šperků se věnuje už devět let. Z koníčka se stala láska a dnes už i zaměstnání. Ale vraťme se v čase ještě o kus zpátky. Původně chtěla být brusičkou kamenů, ale kvůli citlivé kůži na rukou, jimž dlouhodobý kontakt s vodou, při broušení nezbytný, nedělá dobře, bylo jasné, že to nebude její cesta.

„K tvoření jsem se dostala na mateřské, když byl mé dceři Alence rok. Chtěla jsem být nezávislá, mít vlastní finanční prostředky a mateřská nestačila. Moje tvorba začala jako u mnoha dalších – nerezovým drátem a dřevěnými korálky. Nakoupila jsem si jich spoustu a pak jsem v tom ležela od rána do večera. První odbyt svých šperků jsem našla na Fleru, kde jsem nakupovala i materiál. Ale z korálků tvořil každý a já jsem vždycky potřebovala trochu vybočovat z řady, chtěla jsem něco neokoukaného. Zjistila jsem, že v Americe je možné pořídit stříbrné kaplíky, v té době díky příznivým importním podmínkám cenově dostupné, tak jsem je nakoupila a začala tvořit z nich. U nás to bylo nové, hodně se to tenkrát líbilo. Byl to další krok a poslední mezistupeň k mým vlastním stříbrným šperkům,“ popisuje Petra začátky svého tvoření.

Nastala etapa autorské tvorby. Petra nejprve absolvovala kurz práce s modelovací stříbrnou hmotou Art clay silver, která ji ale vůbec nenadchla. A tak se houževnatě vydala na cestu samouka a zahájila proces pokusů a nezdarů v řezání, pájení, broušení, patinování a leštění stříbra. Informace k vybavení dílny a práci s materiálem hledala na internetu, některé ukázky na YouTube a na Fleru, kde v té době založily tvůrkyně šperků klub a radily si, co a kde nakoupit.

V období vážek

Vypadá to, že když se člověk rozhodne jít za svým snem, věci se skládají do fungujícího celku. K založené živnosti je pro práci s drahými kovy nutná i registrace na puncovním úřadě. Ta se v té době podařila v krátkém časovém úseku, kdy stačilo mít pro výrobu stříbrných šperků zřízenu pouze živnost volnou, což dnes už možné není a je to celkově složitější. „Takže jsem měla vlastně velké štěstí,“ usmívá se Petra, pro kterou rozhodnutí věnovat se výrobě šperků naplno bylo nakonec celkem jednoduché. Měla malé dítě, a když zjistila, že si tvorbou, kterou miluje, vydělá víc, než kdyby chodila do zaměstnání, byla to jasná volba.

Její náhrdelníky, náramky, náušnice a prsteny jsou krásné a žádané, proto mě zajímalo, jestli má také někdy krizové momenty. „Každý, kdo pracuje na sebe, žije v nejistotě. Každý se někdy bojí, protože všechno je jen na tobě. Ale nikdy jsem nepochybovala o tom, jestli to bylo dobré rozhodnutí. Vždycky, když je v prodeji trochu útlum, napadne mě, jestli a jak to půjde dál. Je ale zajímavé, že pokaždé, když dostanu strach, vymyslím nakonec něco, co pak frčí. Mívám takové tvůrčí epochy: byly to například tulipány, náramky ‚dvakrát se obtočím‘, andělé, medailony... Teď mám období vážek.“

Co je pro ni při tvorbě zásadního? „Odjakživa jsem měla ráda kameny. Kamkoli jsem jela, vždycky jsem si odtamtud nějaký přivezla. Sbírala jsem je a to mi zůstalo. Kameny jsou pro mě na šperku nejdůležitější a ke své tvorbě je nezbytně potřebuju, šperk je vlastně s trochou nadsázky vedlejší produkt. Používám hodně polodrahokamy a pokaždé přemýšlím, jak kámen zakomponuju. Když hledám inspiraci a potřebuju nový nápad, je pro mě důležité pořídit si hodně kamenů. Nejlepší je, když si pro ně můžu osobně dojet, vidím je, mohu si na ně sáhnout. A současně si představuju, co s nimi udělám a jak je do šperku dotvořím.“

Příroda největší inspirací

Inspirace je pro Petru nerozlučně spojená s přírodou, kterou potřebuje k životu. To se také odráží v jejích výrobcích. Funguje to tak, že stačí mít oči i srdce otevřené a při procházce přírodou nebo cestou autem se dívat kolem. A nápady přichází současně s představou některého z kamenů, který má Petra doma. Jednu inspiraci si přivezla z loňské podzimní cesty do Irska v podobě fotografie: srdce, kříž a kotva na jedné kovové bráně jako symbol lásky, víry a naděje. Mezi její motivy patří mimo jiné třeba i draci nebo andělé.

Nahlédněme nyní trochu pod pokličku. Jak vlastně takový Petřin šperk vzniká? „Vždycky začínám kamenem, jeho usazením do lůžka a pak přemýšlím, co dál. Na začátku mám jen málokdy konkrétní představu, jak bude finální šperk vypadat. Někdy si šperk namaluju, ale jen párkrát se mi stalo, že to, co jsem si namalovala, přesně vzniklo. Většinou si nemaluju nic, pouze u větších projektů, třeba když jsem dělala draky. Tam je potřeba nakreslit si tvar na bílou samolepku, podle které pak vyřezávám, protože na složitější věci je nutná šablonka.“

Chci být vzorem pro své děti

Propojení péče o dvě děti a domácnost s tvorbou nemusí být úplně jednoduché. Ale Petra v tom má jasno. Když předá děti do školy a do školky, jde domů a začne tvořit. V tu chvíli všechno ostatní vypustí, neřeší domácnost, plně se ponoří do svého díla ‒ je v ten čas prostě v zaměstnání. Standardní mateřskou měla jen jeden rok s Alenkou. „Od té doby pracuju. Nechtěla jsem se vzdát tvorby a zákaznic, chtěla jsem mít pořád co nabídnout. Myslím, že pro ženu a její vztah k sobě samé je důležitý pocit, že není na nikom závislá, že se dokáže o sebe a svou rodinu postarat. Alespoň pro mě určitě, jsem za to opravdu ráda, myslím si, že mě to také dost posunulo. Děti si za chvíli budou žít svůj život, a pokud člověk nic nebuduje, najednou ani nic nemá. Zároveň bych chtěla být pro děti vzorem v tom, že je dobré mít svůj cíl a stát na vlastních nohách. A že je to možné.“

Tři otázky pro Petru Koutnou

Co kromě tvorby a své rodiny máš ještě ráda?

Hodně ráda cestuju. Miluju ten pocit, když stojím na letišti a vím, že za chvíli někam poletím. Tyhle okamžiky jsou úžasné, nejlepší je těšení se na to nové, co mě čeká. A pak jsem ráda sama, chci mít kus času jen pro sebe. Svým způsobem jsem solitér. Myslím, že to souvisí i s tvorbou, do které se potřebuju ponořit. Taky se ráda brouzdám přírodou nebo si jdu zaběhat.

Šperky jsou hodně ženská záležitost. Jak vnímáš ženskou krásu?

Mám ráda přirozenou krásu, když žena dokáže být osobnost a mít se ráda. Každá žena je krásná. Především musí být ale krásná sama pro sebe, vědět o tom a projevit to. Líbí se mi ženy, které se nebojí vrásek a umí s hrdostí stárnout.

Co bys doporučila někomu, kdo váhá, jestli se vydat za svým snem?

Myslím si, že je potřeba do toho prostě jít, zariskovat, udělat krok do neznáma. Každý si musí nejdříve odpovědět na otázku, co je pro něho důležité a jestli pro to chce něco udělat. Pokud ale nad něčím stále přemýšlí, tak by to zkusit měl. Nejdůležitější je rozhodnout se a vytrvat.

Díky, že ses se čtenáři AGE podělila o svůj inspirující příběh. Přeju za celou redakci hodně dalších překrásných šperků.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2017 na straně 22—24.