O srdcích z krajky

Zajímá vás, jak souvisí vamberecká krajka a soutěž Srdce s láskou darované? Když se v Muzeu krajky Vamberk před dvěma roky o naší soutěži pro děti dozvěděli, natolik je to nadchlo, že se rozhodli tuto myšlenku podpořit ruku v ruce i s městem Vamberk. A tak už v loňském ročníku darovali vítězům ručně paličkovaná srdce. Chtěli jsme na vlastní oči vidět, jak taková krajková srdíčka pro vítězné týmy vznikají, a tak jsme se do Vamberka na jaře vypravili.

Tradice dlouhá čtyři stovky let

Některé věci v životě získáváme časem, některé dostaneme do vínku a pro některé jsme předurčeni už tím, kde se narodíme. Nevěříte? Pojďte se tedy ponořit spolu s námi do vyprávění Martiny Rejzlové, vamberecké rodačky a etnoložky Muzea a galerie Orlických hor, pod které vamberecké Muzeum krajky spadá. Umění ručně paličkované krajky bylo v jejich rodině předáváno z generace na generaci a nebude tomu jinak. „Naší Kačence zatím není ani rok, ale i na ni za pár let malá herdulka čeká,“ usmívá se s dcerkou v náručí a přitom nám ukazuje krajková srdíčka, která pro letošní vítěze naší soutěže navrhla. Paličkovaly je Václava Suchomelová a Šárka Ležáková.

Tradice paličkované krajky na Podorlicku nepřetržitě žije již čtyři sta let. Kdysi se tady tomuto uměleckému řemeslu věnovali téměř všichni, nejen ženy, ale i muži a děti. Přibližuje nám to spousta nádherných exponátů muzea, ale hlavně povídání Martiny Rejzlové: „Pocházím z rodiny, kde se paličkuje jak z matčiny, tak z otcovy strany. Od roku 1926 žije naše rodina zde ve Vamberku v části Merklovice. Z maminčiny strany kromě ní paličkovala prababička a všechny její děti, také syn Rudolf, maminčin dědeček a ještě další generace před nimi. Praděda Rudolf byl vyučený tkadlec, takže buď tkal, nebo paličkoval.“

Sama Martina Rejzlová paličkuje od pěti let, což je věk, kdy už děti paličkování zvládnou a obvykle v tomto čase začínají. Svou maminku sledovaly denně u herdule, a tím se jako děti s paličkami sžívaly od malinka. „Když jsme nemohli já nebo bráška usnout, maminka nás brávala k herduli a klapot paliček fungoval jako ukolébavka. Je běžné, že předškolní děti paličkují vedle mámy. Když jsem byla větší a maminka měla třeba 150, 200 paliček na herduli a já si s ní chtěla hrát, tak jsme si hrály tak, že mi připevnila šest párů paliček na herdulku, naučila mě základní vzor a řekla: ,Kdo bude první kolem herdule?‘ No a protože ona měla herduli obrovskou a já malinkou, samozřejmě jsem vyhrála, a tím mě motivovala a k paličkování přirozeně vedla.“

Láska na celý život

Maminka Martiny, Jana Štefková, současná krajkářka známá svou tvorbou nejen u nás, ale i v zahraničí, spolupracovala se známými osobnostmi, například s Elenou Holéczyovou, profesorkou Marií Vaňkovou nebo akademickou malířkou Evou Fialovou. Martina vypráví, že od realizace krajky Eleny Holéczyové Mladucha z Moravského Lieskového odvezli maminku do porodnice, nebo jak například vznikala krajka nazvaná Mír z roku 1983, která putovala po mnoha výstavách a nyní je majetkem Muzea krajky ve Vamberku. „Na krajce je zajímavé to, že ji stále vidíte z rubové strany a až teprve po odšpendlení, sundání z herdule se ukáže v plné kráse a pro krajkářku je to ta největší odměna. Tak to bylo i s krajkou Mír, kterou maminka musela upaličkovat za dvacet dnů, a tak někdy pracovala až dvacet hodin denně.“ Zdá se nám, že paličkovat dvacet dnů tolik hodin denně snad ani není možné vydržet... Pokud to není láska. A paní Martina tvrdí, že kdo paličkované krajce propadne, je to velká láska na celý život.

Martina Rejzlová (vlevo) a paní učitelka Miroslava Šustrová (zcela vpravo) při hodině výuky ve škole

Krajkářská škola ve Vamberku

V době, kdy Martina jako dítě školou povinné navštěvovala Krajkářskou školu, spadala tato instituce pod Školský ústav umělecké výroby Praha (ŠÚUV), a tak byla více propojená se základní školní docházkou. Výuka probíhala od 5. do 8. třídy, a kdo měl zájem, mohl pokračovat ještě při střední škole. Existovaly klasické osnovy, v nichž bylo předepsáno, co všechno se musí za jeden rok stihnout: páskové krajky, speciální vazby, okolek a dvě dečky. V 6. a 7. třídě se mohly dělat obrázky nebo okraje k ubrusům – co se komu líbilo. Než se vyšlo z 8. třídy a ukončila se Krajkářská škola, bylo potřeba podle osnov udělat vzorníky, které se zaadjustovaly do desek a poslaly do Prahy, kde byly ve Školském ústavu oznámkovány. Tak se získalo osvědčení krajkářky.

„V roce 1999 byl Školský ústav zrušen, ale naštěstí tradice krajkářské školy u nás nezanikla, a to díky městu Vamberk, které ji všemi silami podporuje,“ uvádí nás do současné situace naše průvodkyně po cestě přes náměstí k nedaleké budově Krajkářské školy, kde právě probíhaly odpolední kurzy dětí ve dvou skupinách rozdělených podle věku. V té mladší jsme našli i prvňáčky.

„O výuku u nás je dnes velký zájem, v pololetí naši školu navštěvovalo 50 dětí a 88 dospělých,“ říká zkušená krajkářka Miroslava Šustrová, která zde vede zájmové kurzy už od roku 1999. Děti i dospělí sem docházejí až třikrát týdně. Vybírat se dá z bohaté místní nabídky vzorů, i když je možné si přinést také vlastní vzor, se kterým zdejší pedagogové rádi pomohou. „V dnešní době není hlavní motivací si paličkováním něco vydělat, ale relaxace, protože na práci je potřeba se plně soustředit, a tak se myšlenky zaměstnají něčím jiným než všedními starostmi. A může se začít klidně i v důchodu,“ přibližuje nám současnou motivaci většiny dospělých návštěvníků paní učitelka.

Při pohledu na nadšené malé krajkářky a krajkáře nemáme o pokračování tradice vamberecké krajky obavy. Tím spíš, že muzeum ve spolupráci s městem pořádá na její podporu další akce, letos to bude například Muzejní noc, Mezinárodní krajkářské slavnosti nebo Bienále české krajky, které se koná jednou za dva roky.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 2 - 3 / 2017 na straně 48-51.