Tak už jsou za dveřmi

Kdo? Co? Přece prázdniny! Co na tom záleží, zda je nám třicet, padesát nebo třeba osmdesát let? Kdykoli a kdekoli my dospělí bez rozdílu věku narazíme na to slovo, jako kdybychom se na létajícím koberci z pohádek tisíce a jedné noci přenesli zpátky proti proudu našich životů až do školáckých nebo studentských let. Řeknete prázdniny – a vyřknete tajemné heslo vracející nás do časů dětských her a malin nezralých. Kouzelnou formuli, kterou stačí jen vyslovit, aby se správným holkám a klukům dokořán otevřela brána sezamu až po okraj naplněného všemožnými zábavami, radostmi a vytrženími. Brána času ztřeštěných dobrodružství a hned zase nespěchavého lelkování, bloumání a zevlování…

Ukažte mi dítě školou povinné, které by se na prázdniny netěšilo! Pokud vůbec ve svém okolí takové objevíte, vězte, že proti němu je bílá vrána jevem, s nímž se lze potkat na každém kroku. Asi by nebylo od věci zajít s takovým žáčkem k psychologovi.

Prázdnin mají teď naše děti naštěstí přehršel. To máte podzimní, vánoční, pololetní, zimní, velikonoční, jarní… A hlavně ovšem ty nejdelší, a tím pádem nejdůležitější: letní.

My jsme si o podzimních nebo jarních vakacích mohli nechat leda zdát. Naproti tomu pololetky v těch časech trvaly celý týden. A nadto jsme si od války až skoro do poloviny padesátých let tu a tam nečekaně (ovšem tím vítaněji) užili prázdnin, které bych vzdor jejich tehdejším příjemnostem už nikdy nikomu nepřál. Měly své vážné a nepříjemné souvislosti. Byly dědictvím rozvratu způsobeného nacistickou okupací a válkou – a následkem i průvodním znakem těžkostí, jaké tehdy postihovaly všechny a všude. Oněm náhlým prázdninám se podle dominantního topiva té éry říkalo uhelné. Poprvé jsme je zažili právě před sedmdesáti lety, uprostřed února roku 1947. Ministerstvo školství zplnomocnilo územní orgány svého rezortu, aby podle místních podmínek samy zvážily, zda pokračovat ve vyučování nebo je na nezbytnou dobu přerušit.

Pražská radnice všem školám vyhlásila uhelné prázdniny právě toho dne, kdy na Štvanici začínalo první poválečné mistrovství světa v ledním hokeji. Někteří jsme si to hasili rovnou na štvanický zimní stadion a na zápasech, které nebyly vyprodané, jsme tam strávili podstatnou část od školy osvobozeného týdne.

Naši šampionát poprvé v historii vyhráli a mne se v těch dnech díky nahodilému, leč šťastnému prolnutí uhelných prázdnin a velkého turnaje zmocnila hokejová posedlost na celý život. Z českých dějin báječné hry s černým kotoučem z vulkanizovaného kaučuku jsem až doposud načerpal materiál k sedmi knihám. A chystám osmou.

Jednou, to už jsem chodil do sexty, vyhlásil uhelné prázdniny kterýsi z mých spolužáků. Jednoduše ráno po sedmé hodině vyvěsil na vrata gymnázia lejstro s tím sdělením a potom se nejspíš se sluncem v duši vrátil domů. Původce žertíku, který by vyrazil dech i Jaroslavu Žákovi, autorovi Cesty do hlubin študákovy duše, nebyl nikdy odhalen.

Zato účinek amatérské mystifikace byl ohromující. O budoucí existenci mobilních telefonů tenkrát ještě nesnili ani autoři fantastických románů. A soukromých pevných linek bylo i v metropoli poskrovnu.

Tak se stalo, že například dobrá polovina naší třídy – zejména ti přespolní, kteří přijížděli o něco dříve a po přečtení falzifikátu se pohotově otočili na patě a mazali na první vlak nebo autobus do rodné vísky – se do školy vrátila až po několika dnech, když je doma dostihl řádně orazítkovaný (na rozdíl od podvodné vyhlášky) korespondenční lístek s výzvou ředitele ústavu. Já jsem jako obvykle dorazil až těsně před osmou, kdy už měl profesorský sbor opět situaci pevně v rukou. Nicméně ještě po letech mi při nahodilém setkání jeden z našich oblíbených pedagogů poctivě přiznal, že na tu boudu v první chvíli naletěli i někteří z nich.

Uhelné volno bylo prostě v těch časech očekávatelné s pravděpodobností, která neměla daleko k jistotě. Stejně jako třeba pravidelné studentské zemědělské a lesní brigády na úkor letních prázdnin.

Popravdě jsme na brigády jezdili rádi. Netroufnu si odhadnout, jaký byl jejich skutečný přínos združstevněnému a zestátněnému zemědělství, ale my jsme si je užívali. Srandy moře!

Oblíbený byl hlavně chmel, už pro svůj čas sklizně na přelomu srpna a září. Poslední uloupené dny prázdnin nám tak byly pokaždé vzápětí někdy víc, někdy o trochu méně refundovány na účet zahájení nového školního roku. Byla to taková malá ruleta. Ostatně podobně a mnohdy ještě bohatěji nám byly červencové brigády vynahrazovány v průběhu školního roku. Tu nás na podzim povolali na brambory nebo na řepu (jednou jsme dokonce česali len), tu jsme na jaře sázeli stromečky nebo třeba pomáhali připravovat nové chmelnice. Družstevní rolníci v ušetřeném čase zhusta vyráželi na autobusové zájezdy do Národního divadla nebo do operety, spojené s nákupem v Bílé labuti a několika pivy U Fleků.

Nám to bylo venkoncem fuk. Občas jsme si ustlali na patře stodoly na slámě, ale zase na druhé straně občas bylo jídlo docela k jídlu. Tak proč bychom se netěšili, když nás v těch dnech nikdo nezkoušel, netestoval a až na výjimky ani moc nenapomínal.

Dnes se nosí módní teambuilding, i když jeho metody jsou občas k popukání. Tenkrát u nás ten pojem nikdo neznal. Partu jsme si vytvořili jaksi mimochodem, aniž by pro to vědomě někdo něco dělal. Prostě se nám přihodila. Netvrdím, že do ní patřila celá třída podle zasedacího pořádku. O to však byla pevnější. A řekl bych, že ze všeho nejvíc se formovala právě na brigádách, ať už v školním roce nebo o letních prázdninách.

A ty jsou teď právě zase za dveřmi. I když se v mnohém nepodobají těm našim z šakalích let na prahu druhé poloviny dvacátého století (a je to tak moc dobře), ať si je ty naše, vaše, zkrátka všechny současné mladé ratolesti užijí! A nejlépe někde venku v partě svých vrstevníků!

Popravdě jsme na brigády jezdili rádi.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2017 na straně 14-15.