Život by nás měl bavit

Říká o sobě: Jsem máma dvou kluků, nadšená ilustrátorka, kreativní grafička, zapomenutá architektka, protřelá cestovatelka, čerstvá venkovanka, inspirovaná a inspirující, stále hledající žena a manželka. Ráda objevuji svět vnější a zrovna tak i svůj svět vnitřní...

Cesta stavařská

Jsem vystudovaná architektka. Spojuje se ve mně spontánní kreativita s koncepčním myšlením. Přetvářím sny a vize do konkrétních obrazů a slov. To mi bylo blízké už od dětství. Díky mému smyslu pro technické myšlení mě rodiče vyslali na stavařskou cestu. Vystudovala jsem střední stavební průmyslovku a pak Fakultu architektury ČVUT. Hned po škole jsem se ale vrátila zpátky ke grafice, kterou jsem chtěla dělat jako dítě.

Na všechno na světě můžeme mít dvojí pohled. To, že jsem šla cestou technického vzdělávání a k pořádné grafice jsem se dostala až po letech, se může zdát jako zádrhel. Ale nelituji toho. Fakulta architektury byla hezká zkušenost, která ve mně rozvinula koncepční myšlení. Potkala jsem se tam se zajímavými lidmi a díky profesním dovednostem jsem si jako studentka sehnala práci v oboru v Bavorsku, Sydney nebo Johannesburgu, což se zase hezky propojilo s mou láskou k cestování, která hodně ovlivňuje i moji současnou tvorbu. Díky studiu architektury jsem mohla vyprojektovat náš dům. Těžko říct, co by bylo, kdyby mě rodiče podpořili v mém talentu a šla bych tenkrát na výtvarnou školu.

Cesta nejistotou

Grafickým designem, a tedy i tvorbou se živím už od školy. Měli jsme s manželem grafické studio a pracovali na zakázku. Pak jsem si řekla, že když mohu dělat dobrý design pro jiné, proč bych ho nemohla dělat pro sebe. Vznikaly první ilustrované hry a inspirační karty, o které byl velký zájem.

Před čtyřmi lety ale už nešlo sedět na dvou židlích. Nestíhala jsem zakázky a neměla pořádně čas na své projekty. To byl moment, kdy jsme se v přátelském duchu rozloučili se všemi dlouholetými klienty. Na začátku byla samozřejmě nejistota. Strach a obavy mě provází celý život. Ovšem důvěra a přirozená zvědavost, jestli to bude fungovat, byla silnější. Poslechla jsem své volání. Věděla jsem, že nemohu nic ztratit.

Strašilo mě všeobecné přesvědčení, že ilustrátor se u nás nemůže tvorbou uživit. Ale opak je pravdou. Jsem současně i svým vydavatelem a nejsem závislá na zakázkách, názorech a penězích jiných nakladatelství. A to mi dává velkou svobodu pro moji tvorbu. Na mé současné cestě mi hodně pomáhá odvaha zkoušet nové věci. Moje dobrodružné cesty po světě mě v ní vytrénovaly.

Cesta autorská

Moji autorskou tvorbu ovlivňuje mnoho věcí. Nemám žádnou denní nebo noční dobu, kdy bych tvořila nejraději, je mi to jedno, ale musím být v pohodě a odpočinutá. Největší inspirací pro všechny mé projekty byli a jsou moji dva synové; věková náročnost mých deskových her kopíruje to, jak kluci rostli a o co měli zájem. U inspiračních obrázků mě zase motivovalo pomoci dětem i dospělým pochopit sebe samotné, své emoce a strachy. Často vidím, jak se v dospělém věku potýkáme s vnitřní nestabilitou.

Nápad na projekt přijde obyčejně během okamžiku. Pak ale i několik let zraje. Když se nápad uvelebí v mém pomyslném dozrávacím šuplíku, začnu si víc všímat věcí, které mě inspirují. Ve správné chvíli se do něj s chutí pustím. Hry vznikají překvapivě dobře. Vím, že chci, aby byly jednoduché, tematické, veselé a trochu vzdělávací. S tímto záměrem začnu skicovat a ono vždy něco přijde. Dělám vždycky sadu čtyř her a to mi zabere celý rok.

Vize vytvořit inspirativní obrázky na moudrá témata vznikla někdy v roce 2010. Trvalo ale dost dlouho, než jsem si troufla se do tak zodpovědného tématu pustit. Byla to pro mne velká cesta sebepoznání a pochopení okolního světa. Náměty na obrázky tvořím tak, aby odpovídaly našemu archetypálnímu vnímání. Vyberu si téma a pak se stačí uvést do pohodové nálady a nápady se sypou samy. Nejvíc toho vymyslím na cestách, kde se moje mysl maximálně uvolní. Pak nápad putuje do šuplíku nebo projekt rozjedu. Padnou na něj desítky hodin mravenčí práce, ale to už si užívám. Vím, že energie, kterou do toho dám, se mi mnohonásobně vrátí.

Cesta svobodná

Velkou inspirací mi je můj bohatý cestovatelský život. Mám ráda Indii a s ní i moudrost východních filozofií. Životem mě provází bolavé autoimunitní nastavení mého těla. Snaha pochopit, co se ve mně děje a proč se mé tělo proti mně bouří, mi otevřela dveře do zajímavých koutů vlastní duše. Ovlivňuje mě i místo, kde žiji. S manželem Tomášem sdílíme podobnou vizi svobodného života na venkově, takže možnost osvobodit se od zakázkového světa klientů v Praze jsme oba uvítali. Chtěli jsme, aby naše děti vyrůstaly v přírodě, a jako rodina jsme chtěli být součástí nějaké uchopitelné venkovské komunity. Již 16 let spolu pracujeme a vzájemně se doplňujeme. Manžel je mi velkou oporou a také obyčejně prvním kritikem. Vím, že je ve svých soudech velmi upřímný, takže na jeho připomínky často dám.

Nápadů v pomyslném šuplíku mám na několik let dopředu. Sama nevím, který dozraje nejdřív. Ráda bych oživila projekt inspiračních partnerských karet. Netroufám si říct, kdy přijdou na svět. Ale všechno potřebuje čas k dozrání, není dobré ho urychlovat a v kreativní tvorbě to platí dvojnásob.

Lucie Ernestová (44)

vystudovala stavební průmyslovku a architekturu na ČVUT, ale v současné době se naplno věnuje své největší životní lásce – ilustrátorství a vlastní kreativní tvorbě. Se svojí rodinou, manželem a dvěma syny, žije v malé středočeské vesnici Netvořice poblíž Benešova. Má ráda přírodu a miluje cestování, které je pro ni velkou inspirací v tvorbě

Chybami se člověk učí. Cesta se vám bude postupně ukazovat, zkoušet a učit vás.

www.lucieernestova.cz

Autorský obchod: www.duchovakocka.cz

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2017 na straně 24-27.