Žiju přítomností

Roman Szpuk je pro mne básníkem života. I na první pohled smutnými motivy dokáže zahřát u srdíčka. Vidí krásu a kouzlo ve věcech takzvaně obyčejných, v každém okamžiku dne i noci. Umí rozmlouvat s potokem, ledem na kaluži, sýkorkou nebo kapradinou. A oblaka miluje doopravdy. Oblaka, slunce a Boubín. Jejich pozorování má dokonce v popisu práce.

Co ještě máte rád, Romane?

Zmínila jste to podstatné. Ještě bych přidal barokní a soudobou vážnou hudbu, především z východní Evropy ‒ Polska, Ukrajiny, Ruska, Pobaltí. Obdivuju také malířství. Kreslím uhlem, pokouším i olej, akryl, dříve jsem dělal linoryty. Celkově mám rád to, co vede k vnitřnímu klidu. Ten se mi však přesto nějak osudově vyhýbá. To je paradox mého života. Možná potřebuju kontrasty. Měl jsem období, kdy jsem chodil na punkové koncerty. Ještě mi hučelo v uších a už jsem stál na břehu rybníka a pozoroval němý odlesk hvězd na hladině. Tolik jsem toužil vytvořit pokojnou rodinu. A nakonec jsem ji svými excesy rozbíjel. Otlučen vřavou světa, navracím se nad studánky dětských očí či do chrámu před svatostánek, když mne tam zrovna kněz neruší kázáním.

Koukal jste na svět vždycky takto? Kdy jste začal psát básně? A kdy fotit?

Pohled na svět očima tuláka či darmošlapa jsem v sobě nalezl díky poměrně dlouhé cestě do školy, kterou jsem si později prodlužoval oklikami přes les nebo zahrádky. K básním jsem se dostal až v devatenácti letech, ale povídky a první příběhy jsem sepisoval hned, jak jsem se naučil psát, od osmi let. To už je asi osud jedináčků. Nemohou se sdílet se sourozenci, tak se svěří papíru. Ve třinácti jsem už denně psal povídky, plísněn za to prarodiči, u kterých jsem žil. S tím se potýkám celý život. Psaní veršů nebo povídek se většině lidí okolo mě jeví jako cosi nepraktického. Nenese to žádný zisk, je to jen zbůhdarma utracený čas. K fotografování jsem se dostal díky otčímovi, se kterým se maminka seznámila, když mi bylo třináct. Pracoval v propagačních odděleních různých závodů či výrobních družstev a všude měl vybavenou fotokomoru. Mohl jsem tedy do problému vstoupit oběma nohama, jak samotným focením, tak i následným vyvoláváním filmů a kopírováním snímků.

Ve vašich fotkách, textech i básních se odráží hloubka vašich prožitků. Možná je to také tím, že váš život nebyl rozhodně nudný. Co vás nejvíc ovlivnilo? A kdy se cítíte šťastný?

S odstupem času člověk zjistí, že jej obohatí i to, co předtím považoval za „zlý sen“. Neměl jsem snadné dětství, pobýval jsem v psychiatrickém ústavu pro děti v Dubí, užil jsem si nekonečných hádek mezi maminkou a babičkou i školní šikany. Později jsem se pohyboval v podzemní katolické církvi, odkud jsem si také odnesl nejeden šrám na duši. Vojnu jsem nezvládl. Po pokusu o sebevraždu jsem dostal modrou knížku, prošel jsem obdobím závislosti na alkoholu, protialkoholní léčbou, dvěma detoxy, ale díky tomu jsem se setkal se zajímavými lidmi na okraji společnosti. Mnoho jsem se naučil i v nejrůznějších profesích, které jsem volil vždy tak, abych měl čistou hlavu pro tvorbu. Šlo vesměs o podřadná zaměstnání. Pracoval jsem jako dělník v chemičce, figurant u geodetů, kreslič v projekci, noční hlídač v kravíně, lesní dělník, strážce CHKO Šumava, pošťák, lepič plakátů, charitní topič a výrobce dřevěných hraček či staniční dělník na nádraží. A kdy jsem šťastný? Třeba během noclehu pod širou oblohou nebo když se mi podaří napsat dobrou báseň.

Posledních bezmála dvacet let jste zaměstnaný jako pozorovatel počasí na meteorologické stanici na Churáňově. Co máte v popisu práce? Jak jste se k tomu dostal?

Počasí mě fascinovalo od útlého dětství. Jsou s ním spojené moje nejranější vzpomínky. Dlouho jsem měl zažádáno o místo pozorovatele počasí na Milešovce v Českém středohoří. Když se uvolnilo, žil jsem už na Šumavě. Nakonec jsem měl štěstí na Churáňově, kam jsem byl přijat v lednu 1998. Vysíláme odtud každou hodinu zprávu SYNOP o stavu počasí, konáme klimatologická měření, monitorujeme čistotu ovzduší.

Jak je to tedy s tou předpovědí počasí? Co všechno umíte z oblohy vyčíst? A jak jste se to naučil?

Mě fascinuje přítomné dění. O předpověď se moc nezajímám, ale samozřejmě se dá mnohé vytušit z tvaru a druhů oblaků či tlakové křivky. V oblacích se odehrávají dramatické děje, z nichž nejimpozantnější je turbulence, zvláště v bouřkových mračnech (cumulonimbus), jejichž nejvyšší část zasahující až nad kovadlinu se nazývá dóm. A tak si člověk může představit starodávnou katedrálu gigantických rozměrů. Bouřkové mraky doprovázejí závoje (velum), nad vrcholky kup zase vznikají oslnivě bílé čapky (pileus). Nádherné tvary se tvoří při přechodu laminárního proudění v turbulentní, oblačné víry se vrství do vlnek a uzavírají se v kruhy (lacunaris), přičemž si člověk připadá jako pod hladinou moře. Stejně úžasné jsou čočkovité mraky zvané lenticularis. Připomínají ostrovy, na jejich pobřeží často dochází k irizaci, opalizaci. Mračna hole-punch zase vznikají tak, že se ve vrstvě altocumulů náhle objeví prázdný kruh. Jím pak klesají vypařující se srážky (virga) připomínající vlasy. Nepřehlédnutelné jsou oblaky s Kelvin-Helmholtzovou nestabilitou. Ty připomínají řetězec přepadávajících přílivových vln. A tak bych mohl pokračovat dlouho.

Pro mne je děj probíhající na obloze srovnatelný s abstraktním akčním uměním. Určitě jsem se učil znát oblaky skrze úžas. Asi se dívám k obloze častěji než jiní lidé a běžné atmosférické děje prožívám až chorobně silně. V dětství se mi stalo, že jsem se během houstnoucí jarní sněhové přeháňky či během bouře přestal ovládat a zčásti v děsu a zčásti ve vytržení jsem křičel a prchal, neboť jsem si nemohl pomoci. Dodnes rád tancuju nahý v krupobití. Děkuju oblakům, protože za mne vyjadřují to, co sám vyjádřit neumím.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2017 na straně 22-23.