• O vydavateli
  • Reference
  • Ceník
  • Archiv
  • Články
  • TECH EDU
  • Soutěž
  • Kontakt
  • Když jsem na jevišti, jsem šťastný

    Text: Štěpánka Kotrbová

    Foto: archiv Adama Suchánka a Nabalkoně

    AGE 4 / 2017

    „Snažím se řídit v životě pravidly juda, které je založeno na etice, na kodexu chování. Úcta k autoritám a respekt k lidem obecně, dochvilnost, přesnost a to, že se jen tak z něčeho nezhroutíš. A taky musí tým držet pospolu, aby celek vydržel a měl pořád svou centrální sílu. Svoje sportovní zkušenosti přenáším i na děti, které trénuju. Vedeme je s týmem trenérů k tomu, aby z nich byli nejen dobří sportovci, ale také lidé,“ říká Adam Suchánek, trenér juda, student Palackého univerzity a hlavně dobrá duše olomouckého fenoménu jménem Nabalkoně…

    Řadu let ses věnoval judu. Jak se z úspěšného sportovce stane herec? Jen tím, že vyměníš kimono za divadelní šminky, to asi nebude.

    Když jsem chodil na základní školu, oslovil mě Jiří Štěpán, o kterém je známo, že trénoval i Lukáše Krpálka, olympijského vítěze z Ria de Janeiro. Řekl mi, že chce založit v Olomouci centrum pro mládež a hledá mladé judisty, kteří se tomu chtějí věnovat naplno. Tak jsem se sem v patnácti letech přestěhoval z malého městečka na jižní Moravě a začal jsem tu studovat sportovní gymnázium. Trénoval jsem dvakrát denně, pět dní v týdnu, o víkendech jsme měli soustředění a závody. Ale aby byl člověk ve sportu opravdu nejlepší, musí se zaměřit pouze na jeden jediný cíl. Ve mně se to hrozně bilo, vedle sportu mne fascinovalo umění. A neměl jsem takové výsledky na mezinárodních soutěžích jako ti nejlepší v týmu. Dnes se judu věnuju jako trenér a pracuju jako fitness instruktor. Ale Nabalkoně, to je moje srdeční záležitost.

    Čtenářům AGE musíme vysvětlit, že Nabalkoně je v olomouckém regionu velmi populární divadelní spolek. Jaká cesta tě k němu přivedla?

    V roce 2012 se začal tvořit tříčlenný dramatický soubor pro dospělé, který vedla studentka DAMU Markéta Zborníková. Nějaký čas jsem ho na gymplu navštěvoval. V tu dobu pro mě bylo prioritou závodní judo, což byl hlavní důvod, proč jsem v tomto dramaťáku ukončil členství. Když jsem ale nastoupil na vysokou, potkal jsem tutéž Markétu na chodbě konviktu a po konkurzu jsem se dostal zpět k divadlu, tedy už k několikačlennému divadelnímu spolku Nabalkoně. Studenti naší katedry mají možnost využívat prostory konviktu, jako je divadelní a filmový sál, proto sem náš spolek přesídlil a funguje tu dosud.

    Myslíš, že má šanci obstát mezi profesionálními soubory? A máte ten cíl?

    Od tříčlenného souboru jsme prošli velkým vývojem a v současnosti nás je dvaatřicet. Máme profesionální vedení sekcí a pořádáme pro naše členy vzdělávací workshopy. Divadelní sekci vede právě Markéta Zborníková, dnes už absolventka DAMU, filmovou Lukáš Citnar, který spolupracoval třeba s Miroslavem Krobotem nebo Pavlem Liškou, hudební Karel Vaněk, který je jedním z nejlepších zvukařů v okolí. Téměř všichni jsme studenti divadelních a filmových studií, muzikologie a výtvarné výchovy, jimž pouhá teorie prostě nestačí. To je stejné, jako když máš recept na hodně dobrou bábovku, ale nemůžeš si ji upéct. Já nechci čekat na to, až si mě někdo všimne, chci tomu jít naproti. V oblastních divadlech hraje spousta výborných herců, ale prorazí jen pár z nich. Snažíme se odlišit od ostatních místních produkcí. Navzájem se ale známe, kooperujeme spolu třeba při Noci divadel. My se snažíme dostat na jejich úroveň a vést náš spolek k postupné poloprofesionalizaci.

    Kde vidíš Nabalkoně třeba za pět let?

    Ve vlastním prostoru uměleckého multifunkčního studia zaměřeného mimo uměleckou činnost i na vzdělávání. Nám už je divadlo malé. Náš prostor bude součástí olomoucké kultury, budeme pořádat koncerty s Nabalkoně Orchestra, točit filmy s herci, kteří hrají i divadlo. Pokud tohle všechno chceme, nemůžeme být průměrní. Když chce být člověk vidět, tak musí svou práci dělat extrémně dobře. To my chceme, rozvíjet se, být kreativní. Dělat to, co má smysl, a přitom po svém. Už dnes nás oslovují firmy a asociace jako moderátory svých akcí.

    Jaká životní poznání ti dal sport?

    Nedělám ledajaký sport, ale judo. To nebylo do minulého roku, kdy na olympiádě vyhrál Lukáš Krpálek, zas tak moc vidět. Ale od tohoto olympijského vítězství přibyl v našem Judo Klubu Olomouc historicky největší počet dětí, které se chtějí „stát Lukášem Krpálkem“, to je skvělé. Máme za sebou velké úspěchy, například dvojnásobného dvaadvacetiletého mistra Evropy Davida Klammerta. Judo mi nastavilo kodex chování, kterým se řídím i v životě. Když člověk projde takovým tréninkem jako já, má v hlavě jasno a jen tak něco ho nesloží. Totéž se s trenéry snažíme vštípit dětem, které s judem začínají, ale funguje to i v týmu Nabalkoně: respekt k sobě i k ostatním, přesnost, vytrvalost, práce v týmu.

    Když chce být člověk vidět, tak musí svou práci dělat extrémně dobře.

    Koncem listopadu jste s Nabalkoně uvedli filmový muzikál Stojí hruška, který vychází ze stejnojmenné hry Milady Mašatové. Má velký úspěch, chystáte se na něj navázat dalším filmovým počinem?

    Na premiéru Hrušky se přišlo podívat pět set lidí, což nás mile překvapilo. Od té doby proběhlo několik promítání a vždy bylo zatím plno. Není to však jenom olomoucká záležitost. Pořádáme výjezdy do kin mimo Olomouc, v únoru jsme byli v Praze v kině Ponrepo, kde nás čekala stovka diváků. To bylo pro nás velice důležité. Přece jen se nejednalo o naše domácí olomoucké publikum. Dokonce za námi přijely dvě paní až z Košic, jenom kvůli našemu filmu, a hned zase jely ty stovky kilometrů domů. To je přeci krásný! Promítáme film ve školách a doprovázíme ho workshopem pro mládež o vyloučení jedince z kolektivu, Hruška totiž vypráví o osamělém odstrkovaném děvčátku ze statku.

    Čekají nás festivaly jako třeba OAP v Hradci Králové anebo chystáme květnové promítání ve skanzenu v Příkazích, kde se natáčely interiéry našeho filmu. Filmová sekce bude objíždět festivaly s dokumentem Můj život s Kamilem, který se bude promítat na festivalu Mladá kamera v Uničově. Rádi bychom se zúčastnili nějakých zahraničních akcí, byli jsme i v New Yorku na konzultacích u producenta a dostali rady ohledně natáčení, distribuce a prezentace filmu. A náš režisér a scenárista Lukáš Citnar píše celovečerní fiktivní dokumentární film z prostředí divadla, na němž by mělo spolupracovat i několik známých českých divadelníků.

    Na co se od Nabalkoně můžeme těšit v rámci divadla a hudby?

    Snažíme se být co nejvíc aktivní a hrát jednou za čtrnáct dní. Někdy to však nevychází, protože nejsme v konviktu sami, ale rozhodně se snažíme být nejproduktivnější. Reprízujeme Ifigenii v Aulidě, která měla premiéru v červnu. Hrajeme také Koexistenci, což je naše první autorská hra. Vedle toho diváci můžou přijít i na divadelní verzi Stojí hruška, z níž vychází náš stejnojmenný film. Nutno podotknout, že všechna sedadla jsou vždy plně obsazena, tedy kolem sta diváků. V dubnu jsme uvedli japonskou legendu Hanako, hru se zpěvy, v níž klademe důraz na minimalismus, zvukovou stránku věci a na symboly, které pokládáme v divadle za nejdůležitější. V květnu uvedeme autorskou hru, co ještě nemá název. Spadá do žánru divadla poezie. Básně, které tvoří dramatický text, složili členové našeho spolku v době, kdy jim bylo nějakých dvanáct třináct let. Jsou to básničky o lásce. V tomto věku si většina mladých prožila hlubokou lásku a později najdou svoji tvorbu v šuplíku a zjišťují, jaký to je obrovský kýč. Tady pracujeme s chtěným kýčem a expresivitou. S částí těch inscenací se zúčastníme festivalu Svitavský Fanda, který jsme v loňském roce vyhráli s představením Koexistence. To je pro nás šance dostat se na celostátní přehlídku Jiráskův Hronov. Nabalkoně Orchestra, což není jen orchestr na jevišti, se s autorskou hudbou účastní koncertů třeba v rámci Open Mic v Divadle na cucky či Noci divadel. A další plány máme v hlavě.

    Adam Suchánek (22) - na fotce zcela vlevo

    V současné době studuje Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor česká filologie – divadelní věda. Jak sám říká, svoje srdce dělí mezi několik vášní – divadlo, hudba a sport. Je herec a produkční v univerzitním uměleckém uskupení Nabalkoně a aktivním trenérem dětí v Judo Klubu Olomouc

    Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2017 na straně 28-30.