• O vydavateli
  • Reference
  • Ceník
  • Archiv
  • Články
  • TECH EDU
  • Soutěž
  • Kontakt
  • Mám, nebo nemám bobříka mlčení?

    Text: Miloslav Jenšík

    Foto: archiv autora

    AGE 5 / 2017

    Náhoda svede neuvěřitelné kousky. Popadl jsem doma pár knížek, ke kterým už nemám žádný vztah, a odnesl je do pouliční výměnné knihovničky. Jak jsem zkoumal, co by tam naopak mohlo zajímat mne, padl jsem na knihu Američanky Marcie Davenportové Údolí rozhodnutí. Kolikrát jsem ji už minul v knihkupectví či v antikvariátě? I když autorka bývala přítelkyní Jana Masaryka, nikdy mě nenapadlo v její knize zalistovat. Až teď. To mi povězte, proč tak najednou? A jen jsem to udělal, octl jsem se v říši divů!

    Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými zůstává rozum stát.

    Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými zůstává rozum stát. Z knihy mi vypadla do ruky kartička, z které si kdosi – možná minulý týden, ale spíše už před mnoha lety – udělal záložku. To samo o sobě není nic neobvyklého, ale vydržte. Kartička datovaná před Vánocemi roku 1954 nabízela pár tehdy dost hledaných knih. Perforací oddělený objednávkový kupon byl vyplněn písmem, které mi bylo náramně povědomé.

    Četl jsem a nevěřil svým očím. Stálo tam dívčí jméno a tehdejší adresa mé ženy Julie, v té době patnáctileté gymnazistky! S vlastnoručním podpisem! Nikdy objednávku neodeslala, ale zřejmě si ji založila do knihy, kterou právě četla. Tu pak třeba někomu půjčila, snad naopak vrátila, možná ji někde zapomněla... Vsadit lze jen na to, že kartičku nemohla vložit do knihy, ve které jsem ji našel; ta vyšla až roku 1992. Kolika knihami, kolika rukama kartička prošla od oněch adventních dní, než dorazila až ke mně a mým prostřednictvím k té, která ji kdysi poslala do oběhu?

    To bychom měli jednu náhodu jako hrom. A co řeknete té další? Pár dní po objevu čarodějné kartičky jsem narazil na dávno zasutou krabici se starými mapami a fotografiemi, mezi které se zapletl můj pradávný skautský zápisník. Když byl u nás roku 1968 obnoven Junák (a hned zase posrpnovými „normalizátory“ rozpuštěn), mezi spoustou nových vlčat, která se hrnula pod prapory s lilií, byl i můj syn Marek, dnes producent tohoto časopisu. Vymyslel jsem tehdy pro jeho oddíl bojovku, na jejímž konci měli kluci objevit ten památeční notýsek. Asi by je to bylo potěšilo, jenže nápad měl chybičku: ať jsem dělal, co dělal, notýsek ne a ne najít! Nakonec jsem si vypomohl nesrovnatelně vzácnější relikvií, prvním ročníkem Foglarova kultovního časopisu Mladý hlasatel. Vycházel ještě o dost dřív, než jsem se naučil číst, ale táta mi jej jasnozřivě kupoval a číslo za číslem ukládal na potom.

    Nedalo mi to a nezvěstný sešitek jsem ještě drahný čas hledal. Marně. Nakonec jsem se smířil s tím, že je zřejmě jednou provždy ten tam, a pustil tu ztrátu z hlavy. 

    A vidíte – bezmála půl století po marném pátrání, při kterém jsem obrátil všechny své poklady vzhůru nohama, byl skautský zápisník z roku 1947 znovu na světě! Právě když mu bylo sedmdesát let!

    Slůvko „právě“ neberte nikterak okrouhle. Notýsek jsem objevil v úterý 19. července. A pod stejným datem (jen s tím rozdílem, že v roce 1947 to byla sobota) jsem v něm našel svůj první tábornický záznam:

    „Příjezd na tábor. Stavíme podsady stanů.“ Opravdu jsme je budovali my, vlčata od čtrnácti do jedenácti let. K těm posledním jsem patřil i já. Práce řídil oddílový a táborový vůdce, jinak příští oktaván gymnázia, na kterém jsem měl v pondělí 1. září zasednout do primánské škamny. Krajinky někdo předem dovezl a složil na pokraji lesa, pily byly v putovní výbavě tábora, sekyrku měla většina z nás svou, hřebíky jsme vyfasovali. Dál už to bylo na nás. Abych byl poctivý, pomáhali nám tři nebo čtyři starší skauti. Přitom ale dost hleděli na to (a ne z pohodlnosti), abychom si pokud možno všechno, co bylo v našich silách a schopnostech, udělali sami.

    Ošklivou třísku z dlaně mi pomocí spínacího špendlíku obratně a vcelku bezbolestně vyoperoval rádce naší družiny Racků. Vyznal se, v květnu mu bylo už třináct. Nazítří jsme postavili kuchyňský přístřešek a kousek dál v lese vykopali a lavicí opatřili nezbytné příslušenství. A pak už se rozjel bohatý program. Ti o něco starší se snažili získat orlí pera. My mladší jsme lovili bobříky.

    Přijde mi zvláštní, že kdykoli a kdekoli se zmíním o našich klukovských honbách za bobříky, které geniálně vymyslel Jaroslav Foglar-Jestřáb, pokaždé se mě hned někdo zeptá, zda jsem získal i bobříka mlčení. Kdo to snad neví: po čtyřiadvacet hodin jste nesměli ani špitnout. Ale proč se, proboha, na to všichni ptají zrovna mne?

    No, nikdy jsem nebyl za nemluvu… Nicméně po několika marných předchozích pokusech jsem bobříka mlčení ulovil právě na onom táboře. V zápisníku mám o tom záznam z 5. srpna. Přiznávám, dopomohl mi k němu speciální dispens. V latině se tím slovem rozumí prominutí, zproštění zákonné povinnosti.

    V římskokatolické církvi uděluje dispens (co vím já, bezvěrec) papež. Mně jej stran bobříku mlčení udělil táborový vůdce. Jenže dodnes nevím – byl k tomu vůbec oprávněn? Co když něco takového směl jen sám bratr Rudolf Plajner, v té době náčelník všeho československého junáctva? A co když ani on ne?

    Platil mi vůbec odlehčený bobřík? Hrůza pomyslet! Aby bylo jasno, mlčet jsem musel, ale ne čtyřiadvacet hodin v jednom tahu, to bych nezvládl do smrti. Měl jsem protekci? To byl pojem z docela jiného světa. Nebyl ten dispens výrazem ustrnutí nad zoufalcem usilujícím o nedosažitelnou trofej?

    Na každý pád v něm byl kus psychologie. Snížil mi práh dostupnosti cíle. Čtyřiadvacet hodin? Já? Po několika marných pokusech bych to byl jednou provždy vzdal. Ukládat někomu úkol, na který při nejlepší vůli nemá, je nesmysl. Dostal jsem takový, abych se sice i tak pořádně potrápil, ale dostal šanci jej splnit.

    Rozhodně to byl vděčný fór pro všechny kolem, kteří se mými mukami velkolepě bavili po řadu dní. Musel jsem vydržet jednu dvanáctihodinovku od osmé večerní do osmé ranní a dál už jsem povinně kušoval vždy jen dvě hodiny denně, o to víc ovšem vystaven spoustě navenek zlomyslných, ale pro mne asi velice výchovných provokací. I má spoluvlčata nejspíš dostala svůj úkol. A plnila jej ostošest, to si pište! Jak jsem to přesto dokázal, už nevím. Ale dokázal. Tak mi toho bobříka neberte. Mám proč být na něj pyšný.

    Tehdy v sedmačtyřicátém jsem strávil celý červen na škole v přírodě s naší báječnou „účou“, na kterou jsem už na stránkách AGE vzpomínal, červenec a půlku srpna nejprve na prázdninové osadě a potom na onom krásném skautském táboře na Sázavě. Dva a půl měsíce života v táboře, převážně vyplněného tryskovým pohybem mezi bojovými i sportovními hrami. Neměli jsme tušení o budoucím věku mobilních telefonů, notebooků a tabletů. Nic proti nim, na mou duši. Ale co kdybychom těm dnešním holkám a klukům tu a tam alespoň na chvilku zařadili zpátečku do časů stavění podsad, lovů bobříků a výprav za záhadnými hlavolamy?

    Uložit někomu úkol, na který při nejlepší vůli nemá, je nesmysl.

    Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2017 na straně 6-7.