Jaroslav Sýkora: Zrozen k létání

Když mluví o létání, má jiskřičky v očích. V tu chvíli si uvědomíte, jak je ten čas relativní pojem. Z Jaroslava Sýkory čiší stále energie a chuť pouštět se do nových věcí i láska k životu vůbec. Osmdesát byste mu nehádali ani náhodou, klidně o dvacet méně. Jak to dělá? „Můj životabudič je lítání a mladí lidé kolem. Naštěstí je jich ještě hodně, co mě potřebují, a pořád se najde někdo, kdo se nebojí mi půjčit letadlo, byť jako pilotovi na druhém sedadle,“ směje se očima bývalý vojenský pilot tělem i duší, dlouholetý trenér dětských sportovních nadějí a uznávaný český sociolog, který byl mimo jiné ředitelem armádního Centra pro výzkum stresu. Je dosud členem Mezinárodní astronautické akademie v Paříži a známý tím, že pomáhal například při přípravě posádek ruských i amerických kosmických projektů i adaptacích po skončení těchto misí. Povídali jsme si s ním v kbelském bytě u skvělého domácího štrúdlu, který nám připravila jeho celoživotní opora, manželka Stanislava.

 „Víte, já prostě měl být pilot. Narodil jsem se v nemocnici 1. pěší divize armády Československé republiky v roce 1934, když byl můj tatínek na vojenském cvičení, a od toho se odvíjí celý můj život. Už za půl druhého roku jsem sedl poprvé do letadla, které jsem řídil – na kolotoči. Mám i obrázek, že si nevymýšlím,“ vypráví, když nás vodí kolem vystavených modelů letadel, čestných medailí, diplomů a dalších trofejí, které zdobí stěny jeho bytu.

„Když Němci tatínka zavřeli, byl v kriminále šest roků, tahal jsem maminku na letiště na Bory. Říkal jsem jí: ‚Mamko, ty meseršmity já budu jednou lítat.‘ Byl jsem z nich úplně vedle. A moje maminka namítala: ,Jaroušku, jaký meseršmity, když prohrajem, tak nás postřílí nebo odvezou na Sibiř, a když vyhrajem, nebudou žádný meseršmity.‘ Ale v tom se moje skvělá a moudrá maminka mýlila. Meseršmity zůstaly jako válečná kořist a dokonce se u nás začaly i vyrábět. A já je lítal. Je a další vrtulové až do roku 1955, kdy jsem přesedlal na tryskové aeroplány.“

Kromě maminky byl jeho velkým vzorem zaječický dědeček. Kladl mu prý vždycky na srdce, že ať bude v životě dělat cokoli, ať to dělá rád. A třeba i ševce, tak ať ty floky sedí přesně! Kolikrát si na něj Jaroslav vzpomněl, když s ním osud zamával. Třeba když na začátku sedmdesátých let musel nedobrovolně opustit armádu a pilotní knipl. Tenkrát studoval zároveň na Univerzitě Karlově sociologii a měl těsně před doktorátem.

„Sedm let jsem jezdil jako učitel v autoškole s náklaďákem a byl jsem rád, že mě mí kamarádi nechali skrytě pracovat v aplikovaném výzkumu. Tehdy jsem se zapojil plnou silou do Tréninkového střediska mládeže a s láskou vzpomínám na ta léta, kdy jsem vychovával mladé vodáky.“

Brandýské souznění

První československá umělá slalomová vodní dráha v Brandýse nad Labem, vybudovaná v bývalém mlýnském náhonu, by mohla vyprávět. Ze Kbel do Brandýsa kousek, a tak to byly většinou právě kbelské děti, ale i z Brandýsa a okolí, které jako jedny z prvních začaly tuto dráhu sjíždět. Do vodáckého oddílu, který trénoval s oddílem Dukly, je přitáhl jako magnet právě Jaroslav Sýkora v roli trenéra. Když popisuje, v jakých podmínkách tehdy fungovali, bez neoprenu a dalších vymožeností, nechce se věřit, že to děti dělaly s nadšením.

Jak jste je přesvědčil, aby si každý den oblékly ještě vlhké úbory z předchozího dne a – zima nezima – si sedly do lodi? A aby poctivě běhaly před školou a po škole, posilovaly a dodržovaly tréninkový plán? A šly za vámi jako jeden muž…

„No, když do toho dáte srdce, musíte strhnout ostatní. Víte, pro práci s dětmi je důležité, jestli je máte rádi. Ony to poznají. A taky si cení toho, když jdete příkladem. Jako trenér jsem nikdy nestál stranou a nekibicoval, všechno jsem dělal s nimi, znovu a znovu. A když jsme byli na závodech, s každým z nich jsem běžel po břehu celou trať a radil mu. To si děti pamatují! Autorita se u nich nedá vynutit,“ vzpomíná na sportovní úspěchy svých svěřenců, mezi nimiž nechyběli ani jeho syn Martin a dcera Kateřina. „Zároveň jsem však nedělal rozdíly. Byl jsem pyšný na úspěchy talentů, ale ostatní jsem nevyčleňoval, ke všem jsem se choval stejně. Užili jsme si spolu i hodně legrace, ať už jsme jezdili třeba společně na vodu, na hory nebo na bazén. A když mi po mnoha letech kamarádka mé dcery Helenka Průšová řekla: ‚Jaroušku, já ti děkuju za krásný dětství‘, brečel jsem jako želva. To byla ta největší odměna.“

A  další zásady? „V  duchu své tehdejší práce jsem se je snažil připravit na zátěž, která je může potkat nejen ve sportu. Vedl jsem je k odvaze a překonávání překážek, to vlastně díky sportu, který jsme dělali, skoro doslova. A i když slalom není týmový sport, pracovali jsme v týmu. Jednou z nejdůležitějších zásad však bylo fair play. Vzpomínám v té souvislosti na jeden zážitek, shodou okolností se týkal mé dcery. Při jednom ze závodů někde na Doubravce najela na jez, kde teklo málo vody, a nemohla ven. Hned jsem za ní skočil a odstrčil jsem ji. Když dojela se skvělým časem, čekal jsem, jestli si půjde pro medaili. A ona mi řekla: ‚Tati, já tam přece nemohu, vždyť jsi mně pomohl, to je proti pravidlům…‘ Větší radost mi nemohla udělat.“

Pilot žije, dokud létá

K osmdesátinám prý dostal horu dárků. „Oslavovali jsme s rodinou a najednou, abych se prý šel projít. Došli jsme od restaurace k autům a ‚pojď se projet, dál je hezký výhled‘. Skončili jsme na kopci nad Jistebnicí, když na nás nalétával jakýsi ultralight. Když se posadil, ozvalo se: ,Tak si sedni! No to byla paráda! Pilotovi je jedno, na čem lítá, já bych letěl i na vratech od stodoly… Půl hodiny ve vzduchu v kraji, kde jsem kdysi lítal pravidelně, měl jsem to všechno před očima. Nikdy jsem s érem nespadl, a víte proč? Protože to nebylo jen letadlo, ale ONA. Krásná mašina, kterou jsem před letem v rámci předletové prohlídky vždycky obešel, pohladil ji po náběžné hraně, a když jsem byl u sacího otvoru, dal jsem jí pusu a řekl: ‚Tak, holka, jdeme na to.‘ A ONA mi to oplácela. ONA má totiž duši.“

Jaroslav Sýkora se zasnil. A když se ho ptám, komu by v naší soutěži věnoval své srdce s láskou, jednoznačně odpoví: „No přece své ženě Stáně. Bez ní bych nebyl.“ A ona dodává: „No vždyť už jsem ti to řekla v sextě, když jsi byl tenkrát u nás doma na návštěvě a celou dobu mi vyprávěl o létání. Že až budeš tím pilotem, tak ať přijdeš a že si tě teda vezmu.“ Láskyplně se na ni podíval: „No divíte se, že jsem létal? Vždyť já jsem musel lítat, když jsem ji chtěl.“

Za rozhovor děkuje a ještě mnoho šťastných chvil ve vzduchu i na zemi přeje Jana Jenšíková.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2014 na straně 32—34.