Dialog, nebo monolog?
Také jste si všimli, že se nám v poslední době rozmohly monology?
Namátkou:
1. V politice je to naprosto převažující forma ústního, ale i písemného projevu. Poslanci, senátoři, koaliční ministři, opozice, prezident, političtí komentátoři a analytici, všichni vykřikují do světa sebestředné monology, za něž by se nemusel stydět ani král Já První, ztělesněný Janem Werichem ve známé pohádce.
Jak se má ale dospět k rozumné dohodě, kompromisu nebo – chcete-li – ke konsenzu, když nikdo nikoho neposlouchá a každý je samolibě zaujatý svojí Pravdou, ba místy až dojatý vlastními skvělými Myšlenkami?
2. V rodinách bohužel probíhají až příliš často rovněž paralelní monology rodičů a dětí, přičemž vzniká paradoxní situace: členové domácnosti sice neustále mluví (někdy dokonce až příliš), ale ve skutečnosti si strašně málo naslouchají, natož aby si rozuměli! Smutné...
3. Existuje příliš mnoho nadřízených (v práci) a učitelů (ve škole) spatřujících smysl své funkce v tom, že budou hovořit sami k sobě, zatímco podřízení (či studenti) jim k tomu budou vytvářet naprosto tiché, zaujaté, chápající a zejména obdivné prostředí. Na vlastním názoru těch, které mají vést (vzdělávat), takovým lidem nezáleží.
Podobných příkladů by se dalo uvést mnoho. Skutečné „rozmlouvání“ („dialogos“) vypadá však úplně jinak! Řeč, je-li orientována přespříliš sebestředně a monologicky, postrádá totiž „okna“. Pomalu, ale jistě pak přestává sloužit svému původnímu účelu: tomu, aby lidem zprostředkovávala společné hledání smyslu světa, aby jejím prostřednictvím lidé vzájemně „nahlíželi“ do svých životů, do svých myšlenek, prožitků, postojů. Nejde o nějaké „šmírování“ či narušování soukromí druhých; jde o to, že když k sobě neučiníme krok a neotevřeme se významům, které k nám skrze probíhající řečové akty přicházejí, nemůžeme se s tím druhým nikdy setkat! A setkání, jak o něm krásně píše můj oblíbený filosof Emmanuel Lévinas, je jeden z nejúžasnějších zázraků, jež můžeme v životě zažít, neboť je to bytostné tajemství, neopakovatelná událost, kterou nelze nikdy předem dopodrobna naplánovat a „definovat“, která však k něčemu vyzývá, poukazuje, která oslovuje.
Je však dnes naše řeč opravdu setkáváním? Je vskutku „komunikací“ (kde „communis“ znamená „společný“)? Jak výstižně v jednom svém textu poznamenal náš přední filosof a sociolog Václav Bělohradský, my však dnes již v pravém smyslu slova nehovoříme, spíše si „cvičíme gesta před zrcadly“.
Banální pravda praví, že rozhovor by měl být vždy s někým a o něčem. Nemáte ale také stále častěji pocit, jako kdyby ti druzí nemluvili s vámi, jako kdyby „to hlavní“ se v životě vedlo kdesi mimo vás, a že vlastně neříkají vůbec, ale vůbec nic důležitého??
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2017 na straně 39.