Půjdem spolu do Betléma?

Čte vůbec ještě někdo básně? Dávno ne, tvrdí mnozí. A oni to vědí na beton. Někteří z nás, to se prostě nedá přehlédnout, vědí všechno na beton. Klidně jim věřte, jestli chcete. Já na ně rozhodně nedám. A navíc, Vánoce jsou za dveřmi. Tak proč by alespoň v adventním čase – jako stvořeném k přibrzdění nesmyslného trysku, ve kterém se pohybujeme po tomto tolik vydařeném a zároveň tolik nevydařeném světě – nemohl fejetonista vsadit na víru Jiřího Suchého, že trocha poezie člověka nezabije?

Pokud taky máte doma všude, kam vám oko padne, hraničky, štosy a haldy knih, dobře to znáte: čas od času si řeknete, že už to takhle dál nejde, a rozhodnete se vnést do knihovny pořádek. Začnete ty hromady přeskupovat, a než se nadějete, listujete v první knize, pak v druhé, třetí a do čtvrté se na půlhodinku začtete. Když toho konečně necháte, protože původně jste přece děsně spěchali, zmatek v knihovně je druhou mocninou toho původního. Ale zase jste objevili poklad: přehršli krásných knih, které vám čert ví proč už předlouhý čas nepadly do rukou. Já jsem onehdá takhle potkal pár dávno zapomenutých veršů:

Pokud taky máte doma všude, kam vám oko padne, hraničky, štosy a haldy knih, dobře to znáte: čas od času si řeknete, že už to takhle dál nejde, a rozhodnete se vnést do knihovny pořádek. Začnete ty hromady přeskupovat, a než se nadějete, listujete v první knize, pak v druhé, třetí a do čtvrté se na půlhodinku začtete. Když toho konečně necháte, protože původně jste přece děsně spěchali, zmatek v knihovně je druhou mocninou toho původního. Ale zase jste objevili poklad: přehršli krásných knih, které vám čert ví proč už předlouhý čas nepadly do rukou. Já jsem onehdá takhle potkal pár dávno zapomenutých veršů:

Viděli jste v čerstvém sněhu růženeček dětských stop? Vedly, vedly ku betlému a nad nimi hvězdný strop. Jenom děti ještě dojdou, my už si jen vzpomenem. Za sedmerou horou, vodou dřímá ona modrá zem.

A tak dále. Pokud to nevíte, to je Fráňa Šrámek. Básník, který se (jak o něm napsal literární historik a kritik Arne Novák) „rozezvučel s metaforickým bohatstvím, s melodickou čistotou, se zbožností před krásou drobných zjevů pomíjejících, s něhou k hoři člověka, k utrpení zvířete, k prchavosti vteřiny“.

Vraťme se k těm veršům. Nejsou překrásné? Prostinké a čisté, jako pomněnka na jarní louce, jako trošku smutná, ale moc hezká lidová písnička.

Opisoval jsem je, na chvíli zvedl oči od monitoru počítače – a najednou jsem pro slzy neviděl a nebyl jsem s to vypravit ze sebe hlásku. Pohled se mi svezl na stěnu, kde visí mrňavé dětské botičky a jezdecký bičík. Patřily našemu mladšímu synovi. Trápil se řadu let a my s ním, až se protrápil k smrti. Bylo mu teprve jedenačtyřicet... Chvíle, kdy jsme ho mohli naposled pohladit a políbit na spánek, mou ženu a mne až do konce našich dnů odsoudila k strašnému osudu rodičů, kteří pohřbili své dítě. „Růženeček dětských stop...“ Zle se s tím žije. O Vánocích ještě hůř.

„Jenom děti ještě dojdou...“ Petr nedošel. Ale něco jsme mu slíbili, i když on to už neslyšel. A takového slibu může člověka zprostit jenom vlastní smrt. Je tu jeho syn. Máme ho rádi a on má rád nás. V únoru mu bude už patnáct let. Jako kdyby svému tátovi z oka vypadl. Ne podobou, i když trochu také. Spíše gesty, úsměvy, blýsknutím očima. A věřte nevěřte, občas i výrokem, který jako kdybychom už někdy slyšeli. Pokaždé to hrozně zabolí a hned zase krásně pohladí. Je to záhada, ta alchymie genů, to srdce drásající déjà vu. Vždyť ti dva se po většinu lichvářsky vymezeného času, který jim bylo dáno spolu sdílet, povětšinou míjeli. Anebo ne? Jsou věci mezi nebem a zemí...

Chceš-li pobavit bohy, svěř se jim se svými plány, říká poněkud cynický bonmot. Na chvíli může pobavit. Ale to jen do chvíle, kdy na něj čas od času dojde. A na náš účet.

Právě před sedmdesáti lety jsem měl před Vánocemi vážně fofr. Požádal jsem rodiče, aby mi koupili velký betlém. Takový ten pravý, palestinský, s pastýři v tunikách a ženami, které nesly na hlavách amfory, s římskými legionáři, ovečkami, velbloudy a palmami. Na třech arších bylo jako v ponorce nahňaňáno na stovky figurek, já vystřihoval a vystřihoval a svátky se nezadržitelně blížily. Měl jsem tajný plán, ve kterém měl ten výpravný spektákl hrát jednu z hlavních rolí.

Chodil jsem do páté třídy a seděl v lavici s Láďou. V tom čase jsme byli kamarádi na život a na smrt, jak už tak kluci v tom věku bývají. Láďova tátu v posledním roce války odvleklo z domova gestapo a už se nevrátil. Bylo mi to moc líto.

Snil jsem o tom, že domluvím s našimi, aby na Štědrý večer k nám pozvali Láďu i jeho ustaranou maminku. Natolik jsem se do té představy vžil, že když jsem zavřel oči, viděl jsem živý obraz našeho obýváku s rozzářeným stromečkem a kolem něho nejen mé rodiče, malou sestru a mne, ale i naše – vlastně mé – hosty. Bez velkého betlému by to ovšem nebylo úplně ono, to mi bylo jasné. Radosti nás dětí válečné a těsně poválečné generace byly skromné. Těšil jsem se, jak tou barvitou podívanou Láďovi vyrazím dech. A tak jsem se činil jako včelička, až to našim bylo trochu podezřelé.

Jak to dopadlo? No, jako tak často v životě. Betlém jsem přes všechno úsilí včas nedokončil. To by ještě tolik nevadilo, i v polovičním provedení byl velkolepý. Dávno vím, že i ten můj štědrovečerní scénář se dal snadno uskutečnit. Kdybych se s ním tenkrát rodičům svěřil, vsadím se, že bychom se domluvili. Jenže já jsem si jej tak dlouho vybrušoval do nejmenších detailů a vůbec hýčkal, až jsem se o něm nakonec nezmínil vůbec nikomu. Ani Láďovi. Zato jsem se ještě po Třech králích mučil představou, jak mu nejen o Vánocích musí být smutno bez táty. 

Když se rok s rokem sešel, poznal jsem Vánoce bez táty na vlastní kůži. A potom už takové byly pokaždé. Rok předtím bychom se byli – nejen já, ale nejspíš i mí rodiče – ničeho takového nenadáli. Ale stalo se. Nikdo nezemřel. Nikdo nekřičel, nehádal se, nikoho neurážel a neponižoval, nerozbíjel nábytek ani sváteční servis. Prostě si dva lidé přestali rozumět a rozešli se.

Slušně a civilizovaně. Jen přitom drobet pozapomněli na pocity dětí. Nešlo mi to na rozum tehdy a nejde mi to na něj ani dnes. Táta mi dlouho a moc chyběl. Vídali jsme se docela často, o tom nic, jenže kdo něco takového zažil, ví, jak je to žalostně málo. Život si umí vychutnat ironické situace: vždycky, když jsem tátu nejvíc potřeboval, byl strašně daleko. Po léta jsem se tím krutě týral a trpělivě, střípek po střípku, jsem si skládal puzzle, jak se to mohlo stát – až jsem se v korespondenci z pozůstalosti dobral toho, jak to opravdu bylo. Nikdy jsem to nikomu nepověděl. Ani sestře. Měl jsem oba rodiče rád a nehodlám na tom nic měnit. A už vůbec ne manipulovat, i když třeba nechtěně, jejími city.

Přebolelo mě to, teprve když jsem si založil vlastní rodinu. To už jsem sám koupil ony tři velké archy a dal se do vystřihování pro mého staršího syna. Nebudu tu lhát: nedokončil jsem to dílo ani tehdy, ani když o pár let později dospěl do příslušného věku ten mladší. Přitom jsem na nich nikdy svým časem neškudlil. Ten betlém prostě nebyl souzen mně ani mým klukům.

Ostatně jsem u obou nabyl podezření, že o něj zase až kdovíjak nestojí. Prohlédli si figurky ještě v arších a šli se zabývat hrami a zábavami své generace. A nebylo to tak nakonec nejlepší?

Kdybych měl výtvarné nadání – jako že nemám! – postavil bych si betlém jen tak sám pro svou ženu a pro sebe. Figurky by byly z našeho života. Dobří lidé, které jsme potkali cestou a s kterými jsme se vzájemně obdarovali. Teď ovšem nemám na mysli úhledné balíčky pod stromečkem, ale pomoc, komu, kdy a jak je právě třeba. V duchu zásady, kterou ve Vesničce mé střediskové hlásal ten moudrý, věčně se kochající pak doktor Rudolfa Hrušínského nejstaršího: „Když někdo může a nikdo jiný nemůže, tak musí!“ Možná to řekl drobet jinak, ale tenhle smysl to mimo jakoukoli pochybnost dávalo.

Tak tedy: šťastné Vánoce a pokoj lidem dobré vůle. Nevypravíme se spolu do Šrámkovy „oné modré země“ s betlémem dobrých lidí? Zaplať bůh je jich stále všude kolem nás plno.

Když někdo může a nikdo jiný nemůže, tak musí!

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2017 na straně 6-7.