Amfora plná fotbalu pro radost

Petr Salava, diskžokej, moderátor, producent a pořadatel zábavných akcí. Potkávali jsme se několik let u soutěže Miss aerobik. Nyní spolu hovoříme o jeho fotbalové Amfoře. Málokdo totiž ví, že ji zakládal ve svých devatenácti, a to je už čtyřicet let.

Co jsi vlastně, Petře, chtěl dělat před Amforou, klubem amatérských fotbalových rarit?

Žil jsem jako malý v Nymburce. Ve stejném domě bydlel starší kluk, který byl mým vzorem. Stavěl krystalky, takové ty jednoduché rozhlasové přijímače, a taky gramofony. Takže jsem šel na studium elektro, ale hned po škole jsem raději začal pracovat v mládežnickém klubu v Praze 4, který se jmenoval Amfora, tedy v Ateliéru malých forem. Odtud ta zkratka. Kromě oblíbených diskoték jsme pořádali i Psychohrátky, filmové projekce ve spolupráci s FAMU a další věci. Byl jsem nejdříve biletář a šatnář, pak provozní vedoucí toho klubu. Měl jsem rád i sport, hlavně fotbal, ale ten jsem nikdy pořádně neuměl, abych v něm mohl být výrazně úspěšný.

Ve svých devatenácti jsem založil Amforu, klub fotbalistů ne sice špičkových, ale složený i ze sportovců-seniorů a známých osobností. V minulosti už totiž existovaly herecké jedenáctky, například ta pojmenovaná po Vlastovi Burianovi, další byla v Divadle na Vinohradech, pak ještě XI. pražských herců a zpěváků.

Oslovil jsem nejprve Františka Ringo Čecha a  Jirku Schelingera a  potom různé fotbalové nadšence po vzoru již jmenovaných týmů. Přidal se bývalý brankář Sparty Werner Kotas a Vláďa Táborský, tehdejší hráč Sparty a reprezentace. Pak přišly další osobnosti ‒ Hrzán, Bican, Niederle.

Kolik hráčů prošlo dodnes tvou Amforou?

Protože letos slavíme čtyřicáté výročí naší aktivity, nedávno jsem počítal a došel k tomu, že za Amforu kopaly necelé čtyři stovky hráčů. Někteří třeba jen jeden dva zápasy, jiní nastupovali či nastupují takřka pravidelně. Třeba Honza Rosák odehrál 282 zápasů.

Kdo byl vaším nejstarším a kdo nejmladším hráčem?

To sepětí generací a jejich přirozené střídání má opravdu velký věkový rozptyl. Ivo Niederle nastoupil za Amforu ve svých požehnaných třiaosmdesáti, to bylo před dvěma lety. Musím na něho prozradit, že si z toho dělal legraci. Prý už na zápasy vozí svůj černý oblek, protože ten míč je čím dál těžší. Nejmladším byl Pavel Horňák v sedmnácti, když za nás hrál poprvé, tehdy jako student, a stejně tak v současnosti Adam Mišík.

Ale kolem Amfory se pohybují i ženy. Ne přímo při hře, ale slavné jsou jejich čestné výkopy.

První výkopářka byla Helena Růžičková. Už pětadvacet let provádí čestné výkopy Jiřina Bohdalová, dál vyjmenovávat by bylo na jeden článek moc dlouhé, je jich necelá dvacítka. Ale jsou tam i muži, třeba Tonda Panenka, když ho do hry na nějaký čas nepustila nemoc, také Pepík Laufer, Felix Slováček, Karel Štědrý i Karel Gott.

Kdo dal za Amforu nejvíc gólů?

Máme klub stovkařů. Na prvním místě je Karel Vágner (278 gólů), na druhém Vladimír Hruška, bývalý hráč pražské Bohemky (277), třetí je Roman Skamene (138).

A ty?

Na pátém místě se 130 trefami.

Kdo odehrál nejvíc zápasů za Amforu?

Já, samozřejmě. Máme odehráno 675 mačů, já 660. Na druhém místě je Petr Novotný a pak Lešek Semelka.

Jaké máte diváky? Starší nostalgiky nebo třeba i kohosi mladšího?

Víš, my skutečně nejsme jen stará garda. Na naše zápasy chodí doslova celé rodiny. Vzpomínám třeba na obec Blížejov u Domažlic. To byla doslova fotbalová pouť. I s maminkami s kočárky. Každý si tam najde toho svého hráče. Děda Panenku nebo Bergera a  Řepku. Jiní Rosáka nebo Čenského. Ti mladší třeba Sagvana Tofiho.

Kromě nutné režie jdou všechny příjmy u nás doma do kasy oddílů, které nás pozvaly. Hlavně na jejich mládežnický fotbal.

S kým vlastně hrajete?

Ze začátku jsme žádali protihráče minimálně nad třicet, pak nad čtyřicet a dnes už tak okolo padesátky. Těch už po městech a vesnicích moc nehraje, tak to děláme právě tak, jak na to asi narážíš, že tam pustíme i mladší kluky. Proč ne? Ostatně, co si budeme říkat, mělo by to skončit pět pět a ne deset jedna pro jednoho. Jde o radost, ne o body. Naši hráči dostanou cestovné, oběd a je tam sranda, proto tam jezdíme. Sudími jsou většinou velké osobnosti fotbalových rozhodčích, například Dáša Damková a Pavlín Jirků, kteří zápasy citlivě vedou, aby se to zbytečně nezvrtlo v nějakou vyostřenou prestiž.

Jak vypadá sbor bafuňářů a odborných lékařů, který s vámi jezdí?

Nedávno se nám nabídl známý kněz Zbigniew, že by s námi jezdil pro případ nutnosti rychlého posledního pomazání. Ale to jsme zatím odmítli. Možná jsme udělali chybu. Byli bychom snad první fotbalový tým doprovázený polním kurátem. Já to nechci zlehčovat. Už proto, že z té party lidí kolem Amfory už jsme se za ta léta rozloučili skoro se třicítkou kamarádek a kamarádů.

Není to moc smutné? Mám to do toho článku dát?

Dej, prosím. I to patří k věku a k životu.

Tak se vraťme k tomu životu. Uděláte si na hřišti, jak se říká, žízeň a pak se s protihráči a dalšími místními jdete pobavit do útulné restauračky?

To moc nejde. Jsme skládačka lidí z celé republiky, jezdíme po vlastní ose, takže tam parkuje třeba dvacet aut našich hráčů. Ale kafíčko, koláčky, řízeček se salátem, kofola a nějaká ta debata jsou samozřejmostí.

Ale vy jezdíte s Amforou hodně i po světě. Na kterou zemi máš nejlepší vzpomínky?

Brazílie, Austrálie, Nový Zéland, Amerika, Kostarika, Kambodža, Keňa, Japonsko a další. Každá má něco do sebe. Celkem jsme kopali asi ve třech desítkách zemí. A představ si, že jsme hráli ve Vatikánu na fotbalovém hřišti, které nese název Stadion svatého Petra.

Kde jste venku dostali největší nakládačku a kde jste nejvíc vyhráli?

Obrátím to. Nejvíc jsme vyhráli na Novém Zélandu s jejich bývalou reprezentací. Neznali Panenku a on jim svými kulišárnami sám dal pět gólů. Jinak se s námi venku nikdo nemazlí. Hrají to s nadhledem jako přátelák a show, ale co si budeme říkat ‒ jména našich bývalých fotbalistů a současných celebrit jim nic neříkají, tak hrají před svými fanoušky naplno a většinou prohrajeme.

Vy ale, pokud vím, s fotbalem myslíte i na charitu.

Ano, kromě nutné režie jdou všechny příjmy u nás doma do kasy oddílů, které nás pozvaly. Hlavně na jejich mládežnický fotbal. Další prostředky dáváme na konkrétní účely, ne na podivné nadace či do studní, kam by to spadlo a nikdo potřebný by z toho nic neuviděl. Jako příklad uvedu dětskou léčebnu v Luži Košumberku. Tam nám vždy přesně řeknou, co a za kolik z našeho nadačního daru koupili.

Zpět na trávník. Na jakém postu hraješ?

Hrával jsem beka, teď stopera. A to, jak jsem se pochlubil, že jsem vstřelil dost gólů, se musí porovnat s tím, kolik jsem na to potřeboval odehrát zápasů.

Dcera Petra a syn Matěj. Sportují nebo tíhnou po tátovi spíš k muzice?

Dceři je přes třicet, jsem díky ní šťastným dvojnásobným dědečkem. Na sport moc není. Matějovi je sedm. Je po mně. Proto si i on každý sport musí vydřít. Chodí na pravidelné cvičení do Little Gym, což bych srovnal s bývalým Sokolem. Předtím uměl zakopnout a natáhnout se na zem i na rovině. Je neskutečně dobrý pocit, když vidím, jak se motoricky zlepšil a jak si věří. A začíná s tenisem. Vůbec ho nenutím, baví ho to.

Za rozhovor děkuje Jiří Frey

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2014 na straně 20—23.