Každý z nás může být nabarveným ptáčetem

„Světlo je vidět jenom ve tmě,“ říká režisér Václav Marhoul. Zastihli jsme ho v době, kdy po divácky úspěšném Tobruku připravuje další film z období druhé světové války. Nejen na jihu Čech, ale i v exteriérech na Slovensku, Ukrajině či v Polsku vzniká filmová verze slavné románové předlohy Jerzyho Kosińského Nabarvené ptáče. Václav Marhoul se prý do tohoto příběhu židovského chlapce, kterého rodiče ukryjí před hrůzami holokaustu na venkov, a vystaví ho tak neuvěřitelným životním peripetiím, zamiloval po prvním přečtení. Ale řadu dlouhých let příprav trvalo, než se mohl pustit do jeho filmové adaptace.

Láska a dobro

Román amerického autora s polskými kořeny není jednoduché čtení. V čem je podle vás výjimečný?

Je výjimečný v tom, že čtenáři dává neuvěřitelně nekomfortní pocit a zážitek. Ale paradoxně díky tomuto zážitku si může uvědomit cenu toho, co je v našem životě důležité. Tedy kupříkladu lásky a dobra. Pro mnoho lidí je to složitější úvaha, protože si odnesou jen pocit obludária, násilí a lidské zvrácenosti. Ale když jde člověk trochu dál, a tohle bude určitě film pro náročnějšího diváka, tak si uvědomí paradox, že světlo je vidět jenom ve tmě. Nehledě na to, že literární jazyk knihy je naprosto fantastický.

A jak tuto myšlenkovou výjimečnost sdělit prostřednictvím černobílého filmu?

Mezi filmem a literaturou je logický rozdíl. Literatura je o slovech a film o obrazu. To jsou dvě úplně odlišné kategorie. Knihu nelze adaptovat obrazově tak, aby souhlasila se čtenářským vjemem, protože každý si slova představuje po svém. Vidí to svýma očima, zatímco kamera je absolutně nekompromisní v tom smyslu, že nabízí pohled režiséra a nikoho jiného. Adaptace může být úspěšná jenom tehdy, když se výtvarné pojetí filmu a vyprávění příběhu v jednotlivých záběrech a sekvencích přiblíží vnímání většiny čtenářů, kteří se s ním budou identifikovat. A druhou podmínkou je to, že když čtenář knihu dočte, tak ho to nutí přemýšlet o mnoha věcech. A když skončí film, ona nutnost identicky přemýšlet o těch samých věcech je předpokladem úspěšné adaptace. A já dělám vše pro to, aby to právě tak dopadlo. Ale teď při natáčení se to nedozvím, ten okamžik pravdy nastává až ve střižně a ne na place. Tady režíruji intuitivně, točím, jak nejlépe umím. Důležitý ale bude názor čtenářů, kteří přijdou do kina si film s knížkou porovnat. Nabarveného ptáčete se po světě prodalo na sto milionů výtisků, tak doufejme, že jich pár desítek milionů do kina přijde…

Mockrát jsem si připadal jako nabarvené ptáče.

Být „nabarvenej“ znamená být „jinej“

Připadal jste si někdy ve svém životě sám jako nabarvené ptáče?

Mockrát, to je důležitá zkušenost. Když mi bylo patnáct, šel jsem na internát filmové školy do Čimelic. Tam jsem prošel docela drsnou šikanou. Tohle je jeden z mnoha klíčů, proč je Nabarvené ptáče, ačkoli je to strašlivý příběh, moje tak oblíbená kniha. Mohu se s příběhem hlavního hrdiny dobře identifikovat. Ale to může i mnoho dalších čtenářů. Pro získání vlastní empirické zkušenosti člověk nemusí být zrovna Židem nebo Romem. Stačí být „jinej“. Myslím, že tuhle zkušenost má mnoho lidí. Můžou se lišit kupříkladu třeba jen tím, že jinak myslí, že se jinak chovají, cosi jiného nosí na sobě... Snad proto se Ptáče stalo světovým bestsellerem.

Jak obtížné bylo získat práva k natáčení?

Bylo to těžké. V roce 2008 jsme s Petrem Ostrouchovem, který je profesí právník a jinak k filmu také bude skládat hudbu, začali shánět práva. Jenom osm měsíců nám trvalo, než jsme zjistili, kdo je opravdu vlastní. Trefili jsme se do situace, kdy probíhala pře mezi nakladatelstvím Spertus v Chicagu, kterému Kosiński dílo v závěti odkázal, aby jeho knižní tvorbu spravovalo, a nadací jeho druhé ženy. Naštěstí našli kompromis, spor nešel soudní cestu a dohodli se. Teprve po osmi měsících jsem do nakladatelství poslal žádost, ale popravdě řečeno, neočekával jsem žádnou odpověď. Myslel jsem si, že reakce bude nulová, na základě takové té klasické americké arogance, když jim napíše absolutně neznámý režisér, z jejich pohledu odněkud z Tramtárie. Zároveň jsem jim poslal i DVD Tobruku.

A co, chytlo je to?

Ano. K mému velkému překvapení mi do tří týdnů přišla odpověď, že se jim Tobruk a moje režie na něm líbí. Pozvali mě na jednání do Chicaga, cestu jsem spojil s premiérou Tobruku v New Yorku a díky tomu všemu jsem na jaře roku 2009 čekal v jejich mrakodrapu na přijetí. Obrovská recepce, bylo tam asi patnáct asistentek, všude mahagonové dřevo, prvotřídní prostory. Připadal jsem si jak tarantule na dortu se šlehačkou, protože jsem měl na sobě manšestrové sako, tričko a džíny. Myslel jsem si, že mě vydusí, že si pro mě po dvou hodinách přijde pátý zástupce osmého ředitele šesté podsekce a po několika minutách jednání mi řekne: „No, dobrý, sedněte na letadlo, leťte domů, my vám dáme vědět.“ Ale já čekal jen dvě minuty, jedna z těch asistentek mě odvedla do zasedačky, za tři minuty přišli tři borci, na sobě ručně šité obleky, kravaty a boty. Byli to hlavní právníci a šéf celého literárního oddělení. A začal výslech. Všechno se to točilo okolo toho, proč to chci točit. Proč? Proč jsem si to vybral, proč to tak chci udělat, proč to tak cítím? Když jsem pak nad tím později přemýšlel, usoudil jsem, že se potřebovali ubezpečit v tom, že s tou látkou nespekuluju, že nemám zájem o to ji koupit, abych na tom vydělal peníze, ale že to je z mé strany pravdivé.

Další roli v tom sehrálo i to, že jsem z jejich pohledu z východní Evropy a že té látce určitě budu rozumět víc než režisér někde v Texasu, což je myslím celkem dobrá úvaha. Hodinu mě tedy vyslýchali, pak se šli poradit, přišli za deset minut a řekli: „Tak my vám to dáme.“ A já měl pocit, že venku se Chicago kácí jak domino, byl to absolutní šok. Myslel jsem si totiž, že se vrátí, dají mi hobla, vyhodí z okna z toho sedmnáctého patra, venku mě seškrábou, nasypou do krabice a pošlou do Prahy. Nicméně dalších čtrnáct měsíců jsme ještě řešili, za jakých podmínek a za kolik. Bylo to těžké, ale férové jednání. Bojoval jsem třeba hlavně za to, že nebudou mít právo schvalovat scénář, že se k němu budou moct jen vyjadřovat a já pak jejich návrhy případně vezmu v potaz. A takových bojů tam byly mraky, smlouva má desítky stránek. Takže dohromady trvalo získání práv dvaadvacet měsíců.

Václav Marhoul (57)

je český scenárista, režisér, herec (člen Divadla Sklep a divadelního uskupení Pražská pětka), producent, podnikatel. Po absolutoriu pražské FAMU začínal jako asistent produkce ve Filmovém studiu Barrandov. V devadesátých letech byl sedm let jeho generálním ředitelem.

Dobrý film angličtinu nepotřebuje

Plánujete 120 natáčecích dnů s lokacemi ve čtyřech evropských zemích. Kde jste sháněl prostředky?

Všude možně. Izrael, Francie, Anglie, Belgie, Nizozemsko, všechny skandinávské státy. Ale s nulovým úspěchem. Všichni mě nutili, aby byl film v angličtině, ale věděl jsem, že tohle kritérium by film zničilo. Nebyl by pravdivý. Nakonec jsem uspěl u nás, na Slovensku, v Polsku a na Ukrajině. Co se týče jazyka, na filmovém trhu převládá názor, že co je v angličtině, to je prodejné. Bez výjimky. V Ptáčeti vystupují Němci, Rusové, nějací Slované, Češi. Kdyby všichni mluvili anglicky, tak si diváci řeknou, proč je vlastně nějaká válka, proč se všichni neseberou a nejdou spolu do baru na panáka? Já zastávám názor, že angličtina špatný film nezachrání a dobrý ji nepotřebuje. Taky jsem musel hodně obhajovat a vysvětlovat to, že film musí být černobílý. Uvědomil jsem si to před šesti lety na obhlídkách v Polsku, v Bieszczadech, kde jsem byl s architektem Honzou Vlasákem. Bylo léto, všechny louky zelené, slunce žluté, nebe modré. To by prostě nešlo. Když to přeženu, pak by některé scény působily jak reklama nějaké cestovní kanceláře.

Po skvostné humoresce Mazaný Filip a vpravdě drsném válečném dramatu Tobruk přicházíte s možná ještě drsnějším, ale komornějším příběhem. Jaký bude váš další režisérský film?

To ještě nevím, musím se zamilovat. Musí to být láska, jinak se to nedá dělat. Někteří režiséři natočí za rok několik seriálů, filmů, to já nemůžu. Teď mám srdce zavřené, teď patří jediné ženě a to je Ptáče.

Jak při svém pracovním nasazení relaxujete?

Rodina, sport, četba, flákání se, dobré víno… Sport je důležitý, vyčistím si při něm vždycky hlavu. Mám rád volejbal a fotbal, v zimě s rodinou lyžujeme a v létě jezdíme na vodu. Letos jsme jeli Otavu, jinak mám rád Lužnici, Ohři.

Divadlo Sklep, jehož jste nedílnou součástí, loni oslavilo 45 let. ČT Art do svého programu zařadila cyklus Böhmen und Mähren, kde představujete řezníka Harakiri a s Milanem Šteindlerem hrajete Romea a Julii v ruštině. Vaše asi nejznámější scénka je ale Nemenuj, kde představujete drsného dobrodruha Olafa…

Ta scénka se mně psala moc dobře. Mám ji rád. Pravzorem Olafa byl náš tělocvikář z FAMU Vráťa Otomanský. Já tehdy na škole závodně lyžoval, jezdili jsme vysokoškolskou ligu. No, závodně, našemu oddílu se říkalo Létající pluhy. Otomanský jezdil fantasticky, ale jenom ráno a většinou jen hodinu denně, kdy byly sjezdovky ještě netknutý. Na tréninky jsme jezdili do Rokytnice nad Jizerou. Jednoho dne jsme stáli u vleku, kde byla jako vždy za bolševika šílená fronta. Najednou se odněkud vynořila výtvarnice Martina Riedlbauchová a hledala, jak by předběhla. Zmerčila nás a viděla, že jsme celkem blízko turniketů. Otomanský jako vzor zdravého životního stylu zrovna kouřil svoji oblíbenou marsku, když Martina zakřičela: „Haló, pane Otomanský, haló, haló!“ A on vytáhnul tu cigaretu z pusy a mezi zuby procedil: „Nemenuj.“ Tak vznikla Olafova slavná hláška. Ale na Sklep teď opravdu nemám vůbec čas. Pro mne je rozhodující Ptáče. Budou na něm ještě bezmála dva roky práce, takže na podzim 2019 v kině…

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2017 na straně 16-19.