Dana Zátopková: Byla jsem zamilovaná do Emila a do oštěpu

Sobotní odpoledne 24. července 1952 láká někam k vodě. Vzdor tomu miliony Čechů a Slováků netrpělivě posedávají doma u rozhlasových přijímačů. O přenosných tranzistoráčcích si zatím mohou nechat jen zdát, pokud jim jejich technická představivost takové sny dovolí. A jak by se mohli vzdálit od rádia, když na XV. olympijských hrách v Helsinkách podstoupí Emil Zátopek svůj další velký závod? Už si tam doběhl pro jednu zlatou medaili: v běhu na 10 000 metrů podle očekávání obhájil prvenství z londýnských her před čtyřmi lety. Jen on ale věděl, kolik ho ten úspěch stál sil. Pak podstoupil náročný rozběh závodu na poloviční vzdálenost; dnes dojde na finále a bude to zatraceně tvrdá bitva! Na zlato si brousí zuby nejméně půl tuctu excelentních vytrvalců: vedle Emila i jeho přemožitel z Londýna Belgičan Gaston Reiff, Němec Herbert Schade, Britové Chris Chattaway a Gordon Pirie, Francouz severoafrického původu Alain Mimoun, slibný sovětský běžec Alexandr Anufrijev. A na stadionu se s ostatními oštěpařkami připravuje k soutěži také Emilova žena, se kterou si teď povídáme v jejím útulném bytě v pražské Troji.

Paní Dano, jak to tehdy bylo? Považovala jste za dobré znamení, že budete závodit současně – váš manžel na běžeckém oválu a vy v oštěpařském sektoru?

Ale vůbec ne! Když jsem se to dozvěděla, letěla jsem za Emilem a naříkala, jaký je to malér. Tribuny budou bouřlivě povzbuzovat běžce a zvláště právě jeho, svého Satu-Peku. Tak mu říkali Finové. Měli ho rádi a úžasně mu fandili. Copak se vůbec mohu v takovém pekelném randálu soustředit na svou soutěž? A ještě k tomu, když mu budu držet palce jako nikdo jiný?

Organizátoři nakonec rozumně rozhodli, že v době finálového běhu na pět kilometrů nebude na stadionu probíhat žádná jiná soutěž. Přijala jsem to s obrovskou úlevou, uklidila se do šatny a tam si zacpala uši, abych neslyšela nic z toho, co se děje venku.

Takže jste Emilův legendární závod neviděla?

Nejen to! Neměla jsem tušení, jak dopadl, dokud nás nezačali svolávat k  našemu házení. Cestou z šatny jsem potkala jednoho z ruských trenérů. Blahopřál mi a divil se: Ty ses vůbec nedívala? Ani jedním okem? Medailisté už odcházeli od stupňů vítězů, Emil v čele! Letěla jsem k němu, vlepila mu pusu, popadla jeho zlatou medaili a šup s ní do mého pytle – pro štěstí! Ale ten jeho závod znám dopodrobna. Emil mi jeho průběh vyprávěl, jak to uměl jenom on. A mnohokrát jsem viděla filmový záznam.

Už od startu – pokud se pamatuji, v 16 hodin a 40 minut – to bylo obrovské drama. Pekelná čtvrthodinka! První šel do čela Reiff , ale moc to rozpálil, nakonec odpadl a závod před koncem vzdal. Pak nasadil trhák Schade, který už v rozběhu překonal olympijský rekord. Marně ho Emil před takovým předčasným nástupem varoval. Zkoušel to i Pirie. Na špici se silná šestka točila jako apoštolové na orloji, každou chvíli vedl někdo jiný. Chattaway klopýtl o obrubník a upadl. Ke konci už to vypadalo, že závod je pro Emila ztracený, že by na něho nemusel zbýt ani bronz. Ve finiši jim však nakonec utekl všem! Nejvíc se ho dokázal přidržet jeho velký kamarád Mimoun.

Emil pak v Helsinkách běžel, už šťastný a uvolněný, ještě maraton. Poprvé v životě, a hned vítězně, dokonce také v  novém olympijském rekordu! Domů se vracel se třemi zlatými medailemi.

A vy jste k nim přidala čtvrtou. Zásluhou hned prvního hodu, také nového olympijského rekordu, který úplně zmrazil vaše sovětské soupeřky. Tenkrát se psalo, že vás tak nabudila euforie z Emilova triumfu na pěti kilometrech.

Občas se to píše dodnes. Samozřejmě jsem z Ťopka měla úžasnou radost, jeho úspěch mě ohromně povzbudil. Ale jenom euforií se nevyhrává. Na olympiádě už vůbec ne.

Emilovo blahopřání zvěčnil pohotový fotoreportér a snímek oběhl svět s popiskem Polibek olympijských vítězů. Stal se i předlohou pro stříbrnou pamětní medaili k 60. výročí toho našeho společného vítězného dne.

To tu ještě nebylo: zlaté medaile manželského páru v jediném olympijském dni! Ke všemu páru, který v jeden den slavil i narozeniny…

A dokonce stejné narozeniny! Oba jsme se narodili 19. září 1922, Emil v Kopřivnici, já ve Fryštátu, dnešní Karviné. Jeho tatínek pracoval v automobilce Tatra jako stolař. Emil chtěl jít studovat učitelský ústav, ale nepřijali ho – neuměl zpívat, hrozně krákoral. Šel tedy do Zlína, do školy Baťových mladých mužů. Tam se hodně sportovalo, ale k atletice ho zprvu nic netáhlo. Šlo mu na devatenáctý rok, když ho vychovatel doslova donutil, aby se zúčastnil Běhu Zlínem. Hned napoprvé byl však druhý a napřesrok už závod vyhrál. To ho trénoval nejlepší zlínský vytrvalec doktor Haluza, ale dlouho jim to spolu nevydrželo. Emil měl svou hlavu a své tréninkové metody, ze kterých odborníkům vstávaly hrůzou vlasy.

Můj otec, někdejší francouzský legionář plukovník Antonín Ingr, byl velitelem 27. pěšího pluku v Uherském Hradišti. Tam jsem chodila na gymnázium a hrála házenou za Slováckou Slavii. Střílelo mi to, měla jsem v ruce švih. K oštěpu jsem přišla náhodou, až bezmála ve čtyřiadvaceti letech – roku 1946 na vysoké škole v Brně. Říká se, že je to po skoku o tyči nejnáročnější atletická disciplína. Nestačí jen výbušná síla, která jde do ruky z celého těla, nesmírně důležitý je každý krůček rozběhu, položení oštěpu do letu… Ale pár týdnů nato už jsem s ním vyhrála mistrovství republiky. A dva roky poté jsem letěla na své první olympijské hry.

To už jsem byla zamilovaná nejen do oštěpu, ale i do Emila. On v Londýně vybojoval zlato a stříbro, já jsem skončila sedmá. Ještě toho podzimu jsme se vzali.

Emil po osvobození vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích, stal se vojákem z povolání. Sňatek se mnou mu nadřízení rozmlouvali, „kádrově“ jsem se k důstojníkovi poúnorové „lidové“ armády vůbec nehodila, ale on když se rozhodl, byl jako beran. Třeba když byl před Helsinkami z kádrových důvodů vyřazen z olympijské nominace náš nejlepší běžec na 1500 metrů Jungwirth, Emil vedoucím řekl: „Když nepoletí Standa, nepoletím ani já!“ A nepovolil. Nakonec za námi přiletěl s dvoudenním zpožděním, ale i s Jungwirthem!

„Kádrové“ posudky, to prokletí totalitního režimu… Za svobodna jste se jmenovala Ingrová. Poslyšte, nebyli jste příbuzní londýnského exilového ministra národní obrany, generála Sergeje Ingra?

Byli. Vzdálení. Otec s  ním sloužil v  legiích a z válečného kamarádství si pak chodili za kmotry. To na Moravě už něco znamená! Generála zastihly únorové události v roce 1948 jako velvyslance v Haagu, do vlasti už se pak nevrátil, byl by nepochybně skončil přinejmenším ve vězení.

Kádrování jsme si užili i po srpnu 1968, kdy Emil v uniformě vehementně protestoval po pražských ulicích proti sovětské „internacionální pomoci“. Vyhodili ho z ministerstva národní obrany, kde jako plukovník působil v oddělení tělesné přípravy, i z armády. Až do roku 1976 pracoval více než šest let jako pomocný dělník u geologického průzkumu. Mne alespoň nechali dál pracovat v tělovýchově. Neustále se po nás ptali přátelé ze zahraničí, přicházela různá pozvání. A tak Emila nakonec zařadili alespoň do dokumentačního střediska ÚV ČSTV, kde zůstal až do důchodu.

Obraťme list. Velice aktivně se angažujete ve školní tělovýchově v několika moravských školách. Jak se ta spolupráce zrodila?

Obrátila se na nás Základní škola v Kopřivnici, Emilově rodišti, s prosbou, aby směla nést jeho jméno. Rádi jsme souhlasili. S Emilem jsme si kdysi postavili v pražské Troji rodinný domek, dost jsme se na něm sami nadřeli. Když Emil zemřel, domek jsem prodala a díky tomu jsem mohla některým školám poskytnout i sponzorské dary. Spolupracuji nejen s Kopřivnicí, ale i se školami v Třinci a Zlíně, se Sportovním gymnáziem v Ostravě. Mělo by nám všem jít o to, aby co nejvíc dětí a mladých lidí aktivně sportovalo. Kdo by neměl radost, když třeba naši hokejisté vyhrají světový šampionát, když kterýkoli český reprezentant získá olympijskou medaili nebo vyhraje světové či evropské mistrovství! Ale co je nám to platné, když stále více našich dětí neumí plavat nebo třeba i běhat, když mnohdy nesvedou ani kotoul?

Emil se na Moravu vrátil, je pochován na Valašském Slavíně v rožnovském skanzenu. Já se tam za ním vracím při organizování Běhu rodným krajem Emila Zátopka a dalších závodů a sportovních aktivit dětí a mládeže. Když se na startu sejde sto padesát, dvě stě dětí, to přece už něco znamená! Emil by z toho měl radost.

Paní Dano, děkujeme za rozhovor. A přejeme hodně zdraví a elánu!

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2014 na straně 12—15.