Epištoly: Není pedie jako pedie

Jak jsem si tak brouzdal po internetu, najednou jsem zíral. Třeba se budete divit se mnou: „Heslo rozděl a panuj (latinsky divide et impera) pochází z doby starověkého Říma,“ stálo v první větě. Ale čtvrtá, poslední, tu úvodní větu vlastně přímo popřela: „Autorem tohoto přísloví je Niccolò Machiavelli.“

Nechme stranou, že se nejedná o přísloví, ale o rčení nebo (chcete-li) úsloví, a pojďme k jádru věci. Proti první citované větě jsem neměl zhola nic. Proč také? Přesně odpovídá sdělení, které jsem vzal za bernou minci před sedmi desetiletími jako jedenáctiletý klouček v primě gymnázia, a pak jsem se s ním ještě nejednou setkal v dalších třídách a školách. Vsadil bych se, že podobné přesvědčení si odtamtud odnesla i většina čtenářů tohoto zamyšlení. Dějiny antického Říma ostatně potvrzují, že jeho vládci s podmaněnými národy v duchu té poučky jednali napořád. Jak by ale potom mohl jejím autorem být florentský (dnes bychom řekli) politolog z přelomu patnáctého a šestnáctého století našeho letopočtu?   

Pobouřen tvrzením z Wikipedie jsem začal pátrat v historických pramenech, kdo z římských císařů či senátorů první vyřkl nebo napsal onu esenci všeho vládnutí. Ale kde nic, tu nic. A hleďme, kniha Moudrost věků, lexikon latinských výroků, přísloví a rčení tu možnost přímo odmítá. „Latinská formulace principů imperialistické politiky pro antiku není doložena. Její původ není bezpečně známý, bývá však připisována francouzskému králi Ludvíku XI...“ A někdy prý také Machiavellimu. To jsou věci!

Tak si v tom zjednejme pořádek. Bystrý a vzdělaný, leč bezohledně krutý král panoval v letech 1461 až 1483. „Soustava politických vah byla v té době dosti známá a hodně se jí užívalo. Už přece Ludvík XI. řekl: Rozdělit a vládnout,“ napsal roku 1829 francouzský spisovatel Prosper Mérimée (mimochodem, autor libreta opery Carmen) v autorské předmluvě ke svému románu Kronika vlády Karla IX.

Ludvík XI. ten princip formuloval ve své mateřštině takto: „Diviser pour régner.“ Rozdělovat, aby se panovalo. Latinsky „divide, ut regnes (imperes)“. Když zemřel, bylo florentskému teoretikovi uplatnění moci, který své poznatky a názory vyslovil v dodnes vydávané knize Vladař, teprve třináct let.

Ještě, že věty, i s tím zkratem mezi antickým Římem a renesanční Florencií, citované v úvodu těchto řádek z Wikipedie jsou v ní alespoň provázeny upozorněním, že „tento článek potřebuje úpravy“. Tomu, kdo informaci čte v té prozatímní podobě, je sice platné jako potápěči housle, nicméně byl alespoň varován.

To ovšem neplatí o poučení, které jsem nalezl, když jsem zadal heslo Chovatsko, historie: „Po skončení 1. světové války... se Chorvatsko stává součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které existovalo až do konce 2. světové války. Po ní Chorvatsko společně s dalšími zeměmi zakládá Jugoslávii...“

Dost, tady už přestává legrace! Původní „Kraljevstvo SHS“ se přejmenovalo na Jugoslávii už v lednu 1929. Po nacistickém vpádu roku 1941 bylo v duchu hesla „rozděl a panuj“ rozkrájeno mezi tehdejší Velkoněmeckou říši a její spojence. Chorvatsko se tehdy načas proměnilo ve fašistický loutkový stát.

Jeden můj chytrý přítel takovým nářezům nepřesností a zjevných omylů s drsnou ironií říkával „umění přibližné pravděpodobnosti“.

Tak snad raději z jiného soudku: právě před sto třiceti lety vyšel první díl Ottova slovníku naučného. Už jen úvodní svazek na svou dobu úžasné a u nás dodnes nepřekonané encyklopedie s rozpětím hesel A - Alpy měl 981 hustě zaplněných tiskových stran. Na jeho vzniku se podílelo více než šest stovek autorů, většinou vysokoškolských a středoškolských pedagogů, ale také vědců a badatelů, spisovatelů, právníků, pracovníků všemožných úřadů a institucí. A dál už rok co rok přibyl nejméně jeden masivní foliant s mnoha dalšími autory, až k XXVIII. dílu doplňků v rozsahu 1150 stran, poslednímu v základní řadě slovníku s letopočtem vydání 1909.  

Obdivuhodné dílo má jedinou chybu, tu však nelze vyčítat jeho tvůrcům: chybí nám srovnatelný protějšek zaznamenávající všechny děje a všechno vědění až po naše dny. Ale třeba jsem teď v zajetí staromilství, které mi vzhledem k mým jedenaosmdesáti letům snad lze prominout. Možná, že zlaté časy univerzálních encyklopedií už patří minulosti.

Naše doba si všechno vygoogluje. Nic proti tomu, když se jen proto neobrátí zády k vševědoucím knihám nepochybně povolaných autorů, v nichž byla platnost každého slova několikrát pečlivě ověřena, než smělo spatřit světlo světa.

„Informace ve Wikipedii musí být důvěryhodné. Nezjevná fakta, názory, teorie a argumenty mohou být uvedeny v článku pouze tehdy, pokud již byly publikovány důvěryhodným a respektovaným nebo jinak ve vztahu k tématu společensky významným zdrojem,“ stojí psáno v pravidlech té nepochybně cenné a užitečné internetové encyklopedie. Jen občas skutek utek’.

Když můj syn kdysi pochopil, že námi oběma milovaný Otto může být leda předmětem dědictví, a to je v nedohlednu, pořídil si jeho faksimile. Ani neví, jak mě tím tenkrát potěšil. Můj patnáctiletý vnuk už přečetl haldu knih, kamarádí se s klasickými encyklopediemi (včetně Otta) a taky mi tím dělá radost. Přemnoho jeho vrstevníků však snáší tištěné slovo ještě tak v komiksech. V jejich zájmu bychom s tím měli my starší něco dělat, dokud je čas.

A není proč nad nimi lámat hůl. Čas je vždycky. Hledat a objevovat pravdivé informace se jeden každý z nás učí po celý život. Aby nebyla mýlka, v lecčems se pro změnu můžeme poučit také my. I od těch nejmladších.

Ono to v záplavě všemožného balastu – před kterým není zdaleka imunní ani to tištěné slovo – nikdo z nás nemá ani trochu snadné. To jsme si docela nedávno mohli ověřit ve dnech kolem prezidentské volby. Ale oddělovat zrno od plev, a nejenom tehdy, když se chystáme k volebním urnám, to už musíme každý sám.

Mimochodem: Uvnitř XVI. svazku Ottova slovníku má heslo Machiavelli 85 řádek. V některých (pravda, skromnějších) encyklopediích vydaných v osmdesátých a devadesátých letech ani jeden. To jen, abychom nebyli příliš shovívaví ani k tištěným zdrojům poznání...

Hledat a objevovat pravdivé informace se jeden každý z nás učí po celý život.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2018 na straně 6-7.