Nejvíc ze všeho si vážím života, říká veterán Petr Beck Srdce s láskou darované jej dojalo

Bruntálský rodák Petr Beck říká, že zažil utrpení, jaké nedokáže vystihnout žádný film na světě. V závěru druhé světové války jej smrt a bolest doprovázely doslova na každém kroku. Nejprve to byl transport do dvou koncentračních táborů, pak poprava jeho nejbližších v Osvětimi a nakonec dramatický útěk z pochodu smrti. Místo odpočinku se jako ještě neplnoletý přidal k sovětským vojákům a zůstal s nimi až do úplného osvobození naší země. Nesmírně si váží života, lidí, jejich skutků i projevů úcty. Ať už je to prezidentský Řád TGM nebo Srdce s láskou darované. Zhotovily jej pro něj děti z bruntálského Střediska volného času a po předání bezmála metrového srdce si Petr Beck udělal čas na rozhovor pro AGE.

Když váš celkový stav po pobytu v koncentračním táboře prověřovali lékaři, jejich prognóza byla dost pesimistická. Dnes je vám devadesát let, chodíte na nákupy, setkáváte se se známými a bývalými kolegy. Čemu a komu za to vděčíte?

Navzdory tomu, co jsem prožil, mohu říct, že jsem měl štěstí na lidi a okolnosti. S rodinou jsme před válkou žili v Bruntále, což bylo německé město a byl zde po všech stránkách zřetelný nástup henleinovců. Chovali se k nám dost přezíravě. Když napětí sílilo, nakonec jsme se s rodinou přestěhovali do Rožnova a pak, to bylo v roce 1938, do Prostějova. Ale i tam jsme cítili jako Židé stále větší zákazy a omezení. Nesměl jsem ani chodit do normální školy. Ale měl jsem štěstí na jednoho člověka, pana Vilímce, který mě vzal do učení. Opravovaly se u něj elektrické spotřebiče. Nechal mě u sebe, i když už jsem tehdy musel nosit hvězdu. Byl to odvážný dobrý člověk, kvůli mě dost riskoval, ale bral to jako samozřejmost. Dodnes si ho velmi vážím i za to, že jsem se u něj vyučil elektrikářem, což mělo nesmírný vliv na můj další život.

Uplatnil jste během války elektrikářské řemeslo?

Naše rodina dostala příkaz nastoupit k transportu do Terezína na začátku července 1942. V Terezíně byl už můj strýc, který pomohl, abych se dostal k takzvanému elektroabteilungu. Pracovalo se na elektrických sítích, dokonce jsem tam mohl složit elektrikářské zkoušky – zkušební komisař byl jeden z vězňů, inženýr Weiss z Kroměříže. A členové elektroabteilungu nebyli zařazováni do dalších transportů.

Elektrikářské řemeslo mi paradoxně zachránilo život

Ale nakonec jste se v transportu ocitl.

Já jsem do transportu nebyl povolán, ale můj otec s maminkou a mladším bratrem ano. Proč jsem se dobrovolně přihlásil? Nechtěl jsem trhat rodinu, chtěl jsem být s nimi. Ani jsem nevěděl, kam jedeme. Jen ti, kteří se protlačili k okénku vagonu a přečetli si nápis Auschwitz, to věděli. Když nás vyháněli z vagonů, stál tam Mengele s několika esesáky a ukazoval buďto vpravo, nebo vlevo. Netušili jsme, co který směr znamená, a už vůbec jsem nemohl vědět, že to byl vůbec poslední transport do Birkenau. To bylo 28. října 1944. S tatínkem jsme se dostali doprava, maminka s bratrem doleva. Když nás nahnali do baráků a chtěli jsme vědět, kde jsou maminka s bratrem, vězni okolo jen ukazovali prstem do nebe.

Jaký byl váš další osud?

V rámci těchto hrůz jsem měl vlastně štěstí, pokud se to tak dá nazvat. Dostal jsem se v Osvětimi do elektrikářské pracovní skupiny, elektrokomanda. Bylo nás asi dvanáct, dílnu jsme měli v jediné zděné budově tábora. Vedoucím skupiny byl člověk polské národnosti, dohlíželi na nás čtyři esesáci. Stávalo se, že se z pracovních skupin mnoho vězňů nevrátilo, ale v elektrokomandu jsme bezprostřední hrozbu smrti nepociťovali.

Ovšem v lednu 1945 jsme museli nastoupit na pochod smrti. Opět jsme nevěděli, kam jdeme a co je cílem, nevěděli jsme ani, co je za den, neměli jsme hodinky nebo kalendář. Na čtyři vězně připadal jeden chleba a jedna konzerva, ale v tom chaosu nebylo jasné, co komu patří, a tak se stalo, že jeden vězeň měl celý chleba a jiný celou konzervu. Já jsem neměl nic. Hlídali nás esesáci s vlčákama, a když někdo nemohl, tak ho prostě zastřelili. Šli jsme v noci a mě najednou napadlo – byl jsem tehdy mladík – lehnout si mezi zastřelené a předstírat mrtvého. Dosud mi není jasné, jak to, že mě tehdy neodhalili psi.

Uvědomil jste si tehdy hned, že jste si zachránil život?

Nevěděl jsem přesně, co může následovat. Zůstal jsem tam ležet několik hodin. Pak jsem došel do liduprázdné vesnice, kde bylo prakticky všechno, jen ne jídlo. V jednom domku jsem se převlékl a usnul. Pak mě tam našli vojáci Rudé armády.

S Rudou armádou až do srpna 1945

Jak se k vám chovali?

Zpočátku dost nedůvěřivě, koncentrační tábor ještě nebyl osvobozený. Ale o něco později ta nedůvěra vymizela. Nevím, jak přesně si ověřili, že jsem skutečně osvětimský vězeň, ale začali se ke mně chovat tak, že mi bylo jasné, že jsem zachráněný. Dali mi najíst, bylo to dost mastné jídlo, brambory a špek. Snědl jsem to. Přitom poslední dny jsem nejedl vůbec nic – a to bylo taky důvodem, že jsem zkolaboval a skončil v nemocnici v Katovicích. Když jsem se po deseti dnech uzdravil, rozhodoval jsem se, co dál. Jelikož jsem ještě neměl potřebný věk, přidal jsem si jeden rok, abych mohl vstoupit do Rudé armády, což se nakonec i stalo, 1. března 1945. S jejím oddílem jsme pak několik dní prozkoumávali vesnice, jestli se někde neschovává nepřítel. Nakonec jsem se s tímto oddílem dostal do Ratiboře, kde mi nabídli, jestli nechci dělat elektrikáře v železničním depu v Katovicích. S tím jsem souhlasil a ve stavu Rudé armády jsem tam nakonec zůstal až do srpna 1945. Vyslovili přání, abych se s nimi vrátil do SSSR, ale já už jsem se nechal demobilizovat.

Nakolik jsou vaše vzpomínky na válku živé dnes, po téměř třiasedmdesáti letech?

Jsou více živé, než si kdokoliv dokáže představit. Mnoho let jsem se věnoval přednášení na besedách ve školách a různých veřejných místech. Ale musím říct, že to pro mě bylo dost náročné, hlavně poslední dobou. I když už na tyto besedy nechodím, stále jsou situace, že mě některé současné dění vrací k tomu, co jsem prožil. Nevím, jestli je to srozumitelné pro ty, kteří nezažili koncentrák, ale některé věci vnímám jinak než ti, kteří to neprožili.

Cítil jste někdy alespoň částečné zadostiučinění?

Zažil jsem několik okamžiků, kterých si velmi vážím. Zvláště v posledních letech. Velmi si vážím medailí prezidenta Ruské federace. Naše zastupitelstvo mě jmenovalo čestným občanem Bruntálu. A největším zážitkem a poctou pro mě bylo, když mi prezident republiky propůjčil Řád TGM, tady se určitě o zadostiučinění hovořit dá. Hluboce si toho vážím. A byl jsem velmi spokojený i nedávno na předání Srdce s láskou darovaného. Je to pro mě hodnotné a těšilo mě, že jsem se předání mohl zúčastnit osobně. Je hezké, že tato soutěž učí děti myslet na druhé.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2018 na straně 24-26.