EPIŠTOLY: Srdce s láskou obětovaná

Paměť je zvláštní archivář. Umí být krutá a nelítostná, ale jindy zase – a snad častěji – léčí bolestivé rány našich duší jitrocelem, jako v té prostinké Nerudově baladě. Podivuhodný počítač paměti nepotřebuje náš příkaz, sám od sebe milosrdně maže nebo alespoň tlumí a do té nejzastrčenější složky ukládá prožitky, které drásají a bolí. Hluboko zasuté v ní přetrvávají. Jen čas od času se nakrátko vynoří, už zastřené, zklidněné, zbavené zraňujících ostrých hran. I tak popadnou za srdce a sevřou je, až se chce vykřiknout.

Jako když jsem se pouštěl do psaní těchto epištol. Rádio si na samém pokraji slyšitelnosti tichounce broukalo písničky prokládané povídáním, které jsem nevnímal. Až při sdělení, že je čas pro zprávy, jsem ze zvyku zesílil zvuk. „Dnes je tomu právě sedmdesát tři roky ode dne, kdy byla v Remeši podepsána bezpodmínečná kapitulace nacistického Německa,“ řekl hlas z éteru. A v tu ránu dostalo mé psaní jasný směr: úvodní věta zpráv ve mně nastartovala řetěz asociací.

Nejprve se mi vybavila otřesná fotografie kluka, který si tak asi čtyři roky před památným květnem 1945 se mnou často hrával. Na snímku však byl už o dost větší a dospělejší. Ležel naznak v trávě, oči dokořán otevřené do slunce, ale už nevidomé, v hrudi strašlivou ránu. A vedle puška, která mu vypadla z rukou.

To jsme pěkných pár týdnů po Pražském květnovém povstání šli s tátou do kina, celí natěšení na snad anglický, možná americký film San Demetrio. Nesl název konvojové lodi, která za války – kdy k velikému štěstí celé Evropy západní spojenci a Rusové bojovali bok po boku, vedeni jedinou a sdílenou pravdou – vezla americké zbraně pro východní frontu. Cestou jsme potkali sousedku z našeho někdejšího barrandovského bytu v ulici ke vstupní bráně filmových ateliérů. Táta se hned ptal po jejím manželovi.

V těch časech se lidé po dnech plných bojů nejprve ptávali po mužských. „Zaplať pámbu, ten je v pořádku,“ řekla paní, ale v tu chvíli se jí oči zalily slzami. „Jenže náš kluk...“ Sáhla do kabelky a ukázala nám tu fotografii. „Stalo se mu to v pondělí sedmého na Zlíchově.“ 

Stalo se mu to... Jak to má jinak říci máma, když hovoří o svém dítěti? Povězme to takhle: její jediný syn ve věku, do kterého by za jiných okolností stále ještě patřily spíše klukovské hry a zábavy, nabídl rodné zemi své srdce. A se zbraní v ruce zaplatil ten dar životem. 

Ať si lámu hlavu, jak chci, už si nevzpomenu, jak se jmenoval. Jirka, Tonda, Vašek? Nevím. Každou chvíli u nás zazvonil, aby si se mnou hrál. Co ho, o sedm let staršího, k tomu vedlo? Učarovala mu moje kolekce sádrových vojáčků. Československých, které (protektorát neprotektorát) prý bylo v některých hračkářských obchodech možné z ukrytých skladových zásob koupit ještě po celý devětatřicátý a po většinu čtyřicátého roku. A táta se staral, abych jich měl co nejvíc.

K oněm vojáčkům se váže má nejranější vzpomínka z válečných let. Je spojena s teplým slunečným dnem nejspíš tak z konce léta nebo časného podzimu v jedenačtyřicátém. (V tom odhadu se sotva mýlím, protože už na samém prahu následujícího jara jsme se přestěhovali na Smíchov.) Jen jsme si tenkrát rozestavili sádráčky po balkoně, zadupala po ulici ocvočkovaná holštýblata a pochodující setnina vojáků wehrmachtu do toho vyřvávala píseň o loučení s dívkou, jejíž milý zrovna mašíruje „gegen England“.

V té době Němci vítězili ještě i v Rusku. Nadšený řev soldátů však byl, jak jsem usoudil později, asi motivován i jinou, bedlivě tajenou radostí: že oni u toho kdesi u Kyjeva nebo u Smolenska nemusí být osobně. Čísla německých ztrát tam rostla se čtvercem času...   

Tehdy můj Jirka, Tonda nebo možná Vašek popadl figurku, která se mu líbila nejvíc: francouzského legionáře v modré uniformě s baretem, běžícího na zteč s napřaženou zbraní. Namířil ji na vojáky na ulici, a jako kdybych i dnes slyšel jeho vítězoslavné „ratata“.

Pochod do filmařského městečka a zpátky do kasáren se odehrával někdy i dvakrát třikrát týdně. Až po letech, to už na studiích, jsem se v semináři o filmovém zpravodajství dozvěděl, že tehdy se na pláni za ateliéry nahrávaly detailní scény z „bojišť“, které pak byly pro větší efekt vmontovány do autentických záběrů. Věru poučné a stále aktuální seznámení s propastným rozdílem mezi propagandou a realitou. Válečné „vrtěti psem“ před mýma očima.

Válečné „vrtěti psem“ před mýma očima.

Uprostřed jedné květnové noci ve dvaačtyřicátém roce, to už mi táhlo na šestý, mne probudil nezvyklý hluk. Pod naplno rozsvíceným lustrem na krok od postýlky mé sestry, které byly dva měsíce, stál německý voják, na rameni pušku s nasazeným bodákem. A pokojem se rozhlížel ještě důstojník s pistolí. Když nenašli nikoho podezřelého, odešli. Do rána v celém domě nikdo oka nezamhouřil. Dobrat se přesného data té epizody není nic těžkého: odehrála se z 27. na 28. května, v noci po dni, ve kterém bomba českého parašutisty odsoudila k smrti nacistického protektora Reinharda Heydricha, jednoho z nejobludnějších masových vrahů historie.

Zhruba o tři týdny později jsme brzy ráno uslyšeli z otevřeného okna opakované staccato kulometu, prokládané jednotlivými výstřely. „To je někde hned za řekou,“ řekl táta přiškrceným hlasem. Vskutku bylo: na pražském Novém Městě, v chrámu v Resslově ulici, svádělo svůj poslední boj sedm parašutistů z Anglie. Když je vysílali do okupované vlasti, netajili jim, že jejich mise nese vysoké riziko nepřežití. A potom se znovu zeptali, zda jsou odhodláni jít do akce. „Úkol přijímáme,“ řekli.

Opravdový voják se nikdy nesmíří s vydáním své vlasti nepříteli bez boje. Neopustili ji. Jen se přes hory a doly, přes několikery hranice prodírali tam, odkud mohli vést boj za její osvobození.

Mnozí padli v letecké bitvě o Anglii. Jiní u Sokolova, Bílé Cerkve, v Kyjevě či na Dukle. Další u Tobruku, ve Slovenském národním povstání, u Ostravy... A kolik dalších, kteří s nimi neodešli jen proto, že by tu museli zanechat ženy a děti, zaplatilo odbojovou činnost smrtí na nacistických popravištích nebo v koncentračních táborech? Kolik takových padlo před třiasedmdesáti lety v Květnovém povstání?

Ti všichni darovali svá srdce z nezměrné lásky. Měli bychom se k jejich oběti znovu a znovu vracet. Ne ve frázích výročních projevů, ale v konkrétních příbězích se vším lidským, co se v nich odráželo. Jací opravdu byli, takoví si zaslouží dál žít v našich srdcích. I v srdcích dětí, pro které už je to jen dávná historie.

Dětí, které naštěstí nepoznaly dobro ani zlo v jejich krystalické podobě, a tím složitější je pro ně hledání a objevování pravdy o životě. Jako se jí na následujících stránkách poctivě a dojemně dobírají žáci z Březové v příběhu o člověku, který ztratil, ale nakonec znovu našel sám sebe, své srdce. Některým z nás dříve (někdy po čertech dříve!) narozených může jejich textík třeba připadat i naivní. Ale vyvěrá ze srdcí. A je čistý jako voda v horském pramínku.

Text: Miloslav Jenšík

Ilustrace: Kateřina Jelínková

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 2 - 3 / 2018 na straně 26-27.