Dětská srdce jsou velkými učiteli - Srdce s láskou darované nám to dokazuje již čtvrtým rokem
Když děti kamkoliv vstoupí, život jako by se stal rázem hmatatelným. Jejich smích, pohyb, hlasy i spontánní komentáře vnesly v pondělí 21. května ten opravdový život i do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Ta tak během jediného „zasedání“ vítězných týmů čtvrtého ročníku celostátního projektu Srdce s láskou darované zažila snad všechnu radost světa: zpívalo se, hrála hudba, tleskalo se, dávaly se ceny a dárky, děkovalo se do mikrofonu a hlavně – úsměvů i slz dojetí bylo na rozdávání.
Za lásku mluví nejlépe skutky
„Dnes ráno, ještě v Teplicích před odjezdem do Prahy, se mi stala taková krásná věc. Koupila jsem si na cestu do kelímku cappuccino a k mému překvapení na něm bylo namalováno velké srdce. Já byla tak dojatá a pomyslela jsem si: ,Kdybyste věděli, co to pro mě právě dnes znamená!‘ Ani jsem ho nechtěla zamíchat,“ začali jsme povídání s paní učitelkou Lenkou Soukupovou, která přijela do sněmovny s trojicí dívek z 8. D teplické ZŠ s RVMPP Buzulucká. Za chvíli měly převzít v jednacím sále sněmovny ceny za první místo ve starší kategorii.
Zajímalo nás, jak to vlastně vzniklo, že Srdce v podobě tří multifunkčních polštářků schovávajících hry a další překvapení věnovaly zrovna Kátě, Ondrovi a jejich mamince.
„Kolegyně z prvního stupně mi vyprávěla o rodině, kterou opustil otec, a maminka zůstala se dvěma malými dětmi na všechno sama. Hned jsem věděla, že jsou to ti praví,“ usmívá se Lenka Soukupová a soutěžní práce Pomáháme srdcem jen potvrzuje, že nic není náhoda. Obdarovaní jsou totiž tři – a srdíčka také.
No a pak už to prý šlo rychle. Mamince zavolaly a domluvily se, kdy jim srdíčka přivezou. „A oni nás přivítali srdíčkovým dortíkem. Holky si s dětmi hrály, my s maminkou povídaly, bylo to nádherné. Víte, já tak nějak neumím říkat ,miluji tě, mám tě ráda‘, ale mám radost, když to prostě můžu vyjádřit skutky. A to se nám, myslím, povedlo. Ukázalo se, že ty mé tři krásky (ukazuje na osmačky) mají opravdu srdce na pravém místě.“ A jedna z dívek dodává: „Byly jsme nadšené, že můžeme pomoct. Na těch srdíčkách se dá spát jako na polštáři. Jsou tlustá, plná lásky.“
Jak dostat tatínka do pohádky
Na pomyslný zlatý stupínek v mladší kategorii dětí vystoupala paní učitelka Eva Krutilková z PJZŠ Horáčkova v Praze 4, která se svými prvňáčky vytvářela Knihu pro tatínka. „Ještě to ani nezačalo, a já už mám slzy v očích,“ svěřuje se před vchodem do hlavního jednacího sálu sněmovny. „Zpráva, že jsme vyhráli, mě potěšila, i jako pedagoga, že práci, kterou dělám s dětmi ráda, ocení i jiní. A jakou obrovskou radost měly děti, to si asi dovedete představit. Dnes ráno jsem měla s kolegy odletět na pracovní stáž do Švédska, ale chtěla jsem být tady s vámi, tak jsem si na vlastní náklady koupila letenku až na večer.
Budu sama přestupovat v Helsinkách, tak mám další stres. Ale i přes všechnu tu nervozitu jsem moc ráda, že tu mohu být, moc jsem se na dnešní den těšila.“
Radíme jí, ať si z té momentální hromady lásky ve sněmovně vezme s sebou hodně na cestu, že to dobře dopadne. A ptáme se, jestli se během projektu s dětmi něco naučila i ona a jak myšlenka na Knihu pro tatínka vznikla.
„Impulz vzešel vlastně od dětí. Četla jsem jim knížku od Zdeňka Svěráka Tatínku, ta se ti povedla, v níž si tatínek láme hlavu, jak vymyslet tu pohádku. A děti začaly reagovat: ,Náš táta by to také zvládnul, náš táta by to dokázal.‘ A najednou mi to blesklo a říkám si, tak to zkusíme. Tatínci mi šli úžasně na ruku, takže dostali domácí úkol, že mají svým dětem napsat pohádku. Projekt byl s námi celý školní rok, dostala jsem spousty pohádek – a děti je ilustrovaly. Pak jsme je nakonec společně vázali do knížek. Tu knížku mám tady s sebou, je to pětadvacet pohádek a stejně tolik ilustrací. Když se do ní začtu, poznávám jednotlivé z dětí. Když je kluk sportovec, pohádka je o fotbalistovi, když je to dítě romantické, tak se tam mazlí s kočičkou a tak dál,“ usmívá se paní učitelka a potvrzuje, že to byla i pro ni nádherná cesta a spoustu se o „svých“ dětech naučila.
A co ji nejvíc potěšilo? „Asi to, že když děti předávaly knížky tatínkům ke Dni otců na školní akademii, nechyběl ani jediný tatínek. Byli tam úplně všichni a všechny maminky i sourozenci, i když některé děti žijí ve střídavé péči. Jeden tatínek dokonce přiletěl o den dříve ze své lékařské konference ve Švýcarsku. Všichni jsme byli moc dojatí a děti byly šťastné jako blešky.“
Plyšové srdce rozebráno. Další, prosím
„Jsme spolu ve třídě poslední rok a práce na projektu Srdce s láskou darované nás ještě víc stmelila, takže je to pro naši třídu takové pěkné zakončení. Na plyšovém srdci jsme s paní učitelkou pracovaly skoro půl roku,“ říkají svorně dívky z 9. A ZŠ Jiráskova v Benešově, které si do sněmovny přišly pro třetí cenu, vyfiknuté jako manekýnky, jak zdůraznili i moderátoři Jan Onder a Jan Jiráň během slavnostního odpoledne.
„Navíc nás moc těší, že jsme mohly pomoct dětem, které se léčí na traumatologickém oddělení v pražské Thomayerově nemocnici, že z toho měly velkou radost. Dokonce takovou, že z původního počtu více než stovky plyšáků jich teď na konstrukci našeho srdce zbylo jen devět! Vlastně tím potvrdily, že naše myšlenka vytvořit srdce z plyšáků, které si děti v nemocnici budou moct sundávat a brát si je k sobě třeba do postýlky nebo si s nimi hrát, když jim bude smutno, byla správná. No a jak jich je hodně a je jim smutno často, tak si je nechávaly, a z našeho srdce zbylo jen takové torzo,“ usmívá se jedna z deváťaček.
A tak společně s paní učitelkou Ilonou Šedivou vybraly další dva pytle plyšáků, aby Plyšové srdce v nemocnici dětem doplnily, a v nejbližší době se tam za nimi chystají. A proč ze všech nemocnic vybraly zrovna tu pražskou Thomayerovu? „Ležel tam nějakou dobu náš spolužák Matěj, proto jsme své srdce věnovali právě tam.“
My jsme Valaši, jedna rodina
Jedno ze dvou udělených třetích míst ve starší kategorii patřilo dětem ze ZŠ a MŠ Nedašov pod vedením Jarmily Švédové a Anety Zelískové za Srdce pro Valašsko. Jejich srdíčko se skládá z puzzlů a každý z nich vyobrazuje základní atributy, které tento krásný kraj vystihují: příroda, architektura, valašské pověsti a písničky, tradiční pochoutky…
„Mě zaujalo, jak vznikl název obce Valašské Klobouky, napsala jsem o tom pověst.“ „A já třeba bydlím ve Lhotě a vůbec jsem nevěděl, že tam byla nějaká dřevěnice.“ „Mně se nejvíc líbilo, když jsme si povídali o valašském kroji.“ „A mně různé tradice z Valašska.“ „A mně zase fašanky a další svátky!“ pokřikují děti přes sebe. Paní učitelka Jarmila Švédová je doplňuje: „Taky jsme přišli na zvyky, které už jsou opomíjené, že děti? Které už se tolik nedodržují, ale které bychom měli zase obnovit a více na nich zapracovat.“
Děti své srdíčko věnovaly paní Fajtové, nejstarší občance v okolí Nedašova. „Paní Fajtová zrovna slavila sté narozeniny. Moc ji potěšilo, že jsme si na ni vzpomněli. A ráda dětem vyprávěla, co všechno v našem kraji prožila,“ říká paní učitelka.
Nedašovští se Srdce s láskou darovaného zúčastnili už poněkolikáté. „Myšlenka soutěže nás opravdu uchvátila. Líbí se mi, že to donutí děti zastavit se a nesoustředit se jenom na své potřeby, na elektroniku a podobné věci. Ale všímat si lidí a věcí kolem sebe. To je to, co se často opomíjí. Že kolem nás mají lidi opravdové problémy,“ potvrzuje Jarmila Švédová.
„Děti, dovedete si představit, že byste žily někde jinde než na Valašsku?“ ptáme se a všechny jednohlasně odpovídají: „NE!“
360 srdcí pro záchranáře
Také na třetím místě, ovšem v mladší kategorii, se umístily děti z hudebního souboru Stračovské hvězdičky. Svými srdíčky poděkovaly všem 360 pracovníkům Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje, od pánů doktorů přes sestřičky, záchranáře, operátory spojovacího střediska až k paním uklízečkám.
„S dětmi jsme si řekli, že poděkování musí patřit všem. Když se řekne, že dám někomu srdíčko, mamince nebo tatínkovi, tak vím, že je všechno v pořádku. Ale když se stane nějaká nehoda nebo něco, co nemůžeme ovlivnit, pak přispěchá na pomoc kdo, děti?“ ptá se během našeho rozhovoru vedoucí souboru Petra Luštická.
„Záchranáři!!!“ křičí děti. A paní učitelka pokračuje: „Protože jsou vždycky všude včas, mají na bedrech velkou zodpovědnost, musí vždy zachovat rozvahu a statečně bojovat. Právě proto vznikl náš projekt Srdce za odvahu.“
„Když darujeme srdce, tak má někdo radost a je šťastný,“ říká Honzík. Děti se rozhodly, že pro záchranáře vyrobí perníková srdce. V pardubické rodinné firmě JaJa se byly podívat, jak se perníček vyrábí, zašly i do Muzea perníku a na včelí farmě zase zjistily spoustu zajímavostí o medu. Upečená srdíčka poté ručně malovaly a pracovníkům Zdravotnické záchranné služby na ně napsaly DÍKY!
A protože jsou Stračovské hvězdičky nejen dobrá parta, ale především hudební soubor, nacvičily si pro záchranáře vystoupení. Za odměnu od nich dostaly také malé dárečky a směly nahlédnout do jejich zázemí, včetně sanitek a vrtulníku. Skladbu S písničkou dnes jdeme k vám zazpívaly v krásných krojích také při předávání cen ve sněmovně a celou ji rozpohybovaly.
„Je to krásná myšlenka, že můžeme svým vlastnoručním dárkem poděkovat třeba někomu, s kým se běžně nepotkáváme a nemáme šanci mu jinak vyjádřit svou úctu. Jsme velice rádi, že jsme se s dětmi zapojili do téhle soutěže. Už jen proto, že jsme spolu strávili spoustu času,“ dodává Petra Luštická.
Starosta Stračova Luděk Homoláč se připojuje: „Myslím si, že hlavní myšlenkou soutěže je to, aby si děti v dnešním počítačovém světě našly čas na skutečné hodnoty a ochotu pomáhat lidem ve svém okolí. To se na počítači nenaučí. Jak jsem mohl pozorovat, Srdce za odvahu mělo obrovsky pozitivní vliv i na to, že se děti semkly, skamarádily a vytvořily si tak pozitivní vztah do dalších let.“
A my organizátoři s ním naprosto souhlasíme. Ti, co se ten den ve sněmovně sešli, totiž slyší nejen tlukot svého srdce, ale nejsou jim lhostejná ani srdce ostatních. Připomněli nám, že lásku nosíme v sobě. A že když nám ji někdo dává, máme rozevřít náruč a vděčně poděkovat. A také, že ten, kdo dává, dostává nejvíc.
Nezapomeňte, že v Srdci s láskou darovaném vlastně vyhrávají všichni. Ještě jednou gratulujeme všem letošním vítězům a už se těšíme na příští ročník, který vypukne v září.
Text: Alice Dokoupilová, Dan Libertin, Štěpánka Kotrbová a Jana Jenšíková
Foto: Eva Stanovská, Marek Jenšík a archiv PS PČR