O záhadném černém kotouči a kurážných Češích

V těchto dnech stojí naši hokejisté na prahu sezony, v níž si připomenou první zápasy svých předchůdců s černým kotoučem.

Právě taková sahara jako letos u nás panovala také jednoho srpnového podvečera před pětapadesáti lety, kdy jsem měl tu čest posedět s dvěma báječnými staršími pány. Ing. Jan Palouš, režisér krátkých filmů, s kterým jsem se už znal, na mou prosbu přivedl i profesora Karlovy univerzity MUDr. Josefa Grusse. Povídali jsme si však převážně o pravěku českého hokeje. Oba pánové zamlada u nás patřili k průkopníkům jeho kanadské verze – s pukem.

V těchto dnech stojí naši hokejisté na prahu sezony, v níž si připomenou první zápasy svých předchůdců s černým kotoučem. Kdysi k nim patřili i oba ctihodní pánové.

První opravdové hokejové klání v naší zemi – předem ohlášené v tisku, hrané v dresech a podle v té době platných pravidel – proběhlo v tříkrálovou neděli roku 1901. Bylo to na kluzišti uprostřed oválu cyklistické dráhy zhruba v místech dnešního Strossmayerova náměstí v pražských Holešovicích a utkaly se Slavia a dávno neexistující Bruslařský závodní klub. To se ovšem ještě hrálo se zaoblenými holemi a s míčkem.

Pár let poté vyjel na český led první Kanaďan. Jmenoval se Anderson a hokejista byl spíš mimochodem. Do Prahy ho přilákal věhlas profesora Ševčíka, u kterého se zdokonaloval ve hře na housle. Jako správný syn země javorového listu ale také obstojně válel s hokejkou. Zdejší borce udivoval tím, že do míčku netloukl jako oni, ale vodil jej po ledě a vypaloval na branku plynulým tahem. To proto, vysvětloval, že v Kanadě se hraje pukem. Co to je? No, jak to říct – takový černý kuláč z tvrzené gumy, podobný nejspíš krabičce s leštidlem na boty. Nešlo jim to na rozum. Nějaké kolečko místo míčku? Pěkně děkujeme, raději zůstaneme na svém.

Počátkem adventu roku 1905 přinesla pošta slávistickým hokejistům milé překvapení: Jeho Jasnost kníže Colloredo-Mansfeld kladla si za čest pozvati vážené pány sportovníky k přátelskému setkání a exhibičnímu hockeyovému matchi na svém dobříšském panství. Slávisté a jimi přizvaní soupeři z I. ČLTK se pochopitelně cítili kromobyčejně poctěni a s vřelým vděkem pozvání přijali.

Když nadešel určený den, potkalo slibný podnik to, co se pak na dlouhá léta stalo trvalou noční můrou českých hokejistů: náhlá obleva... Na hru na rybníku ani pomyšlení, leč posezení u zámeckého krbu za ten výlet rozhodně stálo!

Kníže, velký sportovec a mecenáš, vyprávěl o kanadském způsobu hry, jak jej poznal za Atlantikem. „Nic proti hokeji s míčkem, milí přátelé,“ říkal, „ale puk, to je jiná káva!“ Přinejmenším dvěma účastníkům zájezdu nasadil do hlavy brouka: činovníkovi Emilu Procházkovi a brankáři Josefu Grussovi, posluchači medicíny a známému všesportovci – hokejistovi, pozdějšímu reprezentantu v šermu a v tenisu, častému vítězi lyžařských závodů a zdatnému fotbalistovi. Ten roku 1905 napsal do Winchesteru předsedovi Anglické asociace ledního hokeje zdvořilou žádost o právo přeložit do češtiny kanadská pravidla, „podle nichž hrála anglická mužstva v St. Moritzi ve Švýcarsku“.

Souhlas získal a text nakonec přeložil z jejich verze ve francouzštině, v níž byla jeho generace zběhlejší než v Shakespearově jazyce. Přesto se u nás ještě drahný čas dál hrálo s míčkem, i když článek 4 Grussova překladu již hovořil o „touši okrouhlém z kaučuku o průměru 7 ½ cm a 2 ½ cm tloušťky“ a plochých holích.

V té době stále sílilo české národní sebevědomí. A sport, který přitahoval hlavně studentskou mládež, v tom hrál důležitou roli. Už roku 1900 se podařilo vyslat na olympijské hry do Paříže samostatnou českou reprezentaci. Americké St. Louis o čtyři roky později bylo (nejen pro Čechy) příliš vzdálené a nedostupné, ale roku 1908 se do Londýna chystala početná výprava. Současně se však stupňoval tlak Vídně proti jakýmkoli českým snahám o větší samostatnost v rámci říše – a Rakouský fotbalový svaz dosáhl zrušení českého členství ve FIFA. Byl to velice nebezpečný precedens i pro další sporty!

Právě v těch časech plných beznaděje se Emil Procházka dozvěděl, že Louis Magnus, mistr Francie v rychlobruslení a šéfredaktor časopisu Les Sports d’Hiver (Zimní sporty), pozval do Paříže zástupce Velké Británie, Švýcarska a Belgie na přípravnou schůzku k založení mezinárodní organizace ledního hokeje podle kanadských pravidel. Kdyby se českým hokejistům podařilo do ní vstoupit, a dokonce dřív než Rakušanům, nebyla by to nejlepší odveta za vídeňský úder českému fotbalu? A nevytvořilo by se tak skvělé předmostí pro příští protiútok české sportovní diplomacie?

Železo je třeba kout, dokud je žhavé. Procházka konal rychle a rázně. Oslovil Magnuse, přes noc vytvořil přípravný výbor českého svazu a jeho jménem poslal přihlášku do Ligue Internationale de Hockey sur Glace čili Mezinárodní ligy ledního hokeje. Vídeň ať skřípe zuby, co jiného jí zbylo? Češi teď patřili k zakládajícím členům LIHG, dokonce do ní byli zapsáni druzí hned za Francií!

A co více, do Prahy dorazilo pozvání k mezinárodnímu turnaji ve francouzském Chamonix! Dál už je to vcelku známá historie. Po korunce se sebraly potřebné peníze a sedm českých hokejových mušketýrů (právě takový býval tehdy počet hráčů na ledě) vyrazilo na výpravu za poznáním do Savojských Alp. Puk poprvé uviděli a zatím jen potěžkali v horském vláčku těsně před cílem cesty, kde se seznámili s jedním z belgických reprezentantů. Když jim ukázal svou výzbroj a výstroj, šla jim z toho hlava kolem. Sami měli jen brusle, vypůjčené cyklistické svetry a docela obyčejnské rukavice, spíš tak na zimní špacír.

Gruss se navíc vybavil širokou šálou na omotání holeně „vykopávací“" pravé nohy... Hole kanadského typu si koupili až na místě. Obchodník jich měl na skladě právě jen posledních sedm, které se mu do té doby nepodařilo prodat. Byly černě lakované, ale Češi neměli na vybranou.

Hodina tréninku na kluzišti s hrazením, kde se hrálo (považte!) i za brankou. A hned potom už je předhodili prvnímu soupeři. Prohráli tam všechny čtyři zápasy, jak jinak? Poslední místo ani souhrnné skóre 4:31 si za rámeček věru dát nemohli. Ale Josef Gruss (sportovním pseudonymem Joe) tam i tak od své branky odvrátil nejednu hrozivou situaci, však ho v hodnocení soutěže ve svých novinách pochválil sám monsieur Magnus. A Jan Palouš (mezi hokejovými kamarády Koza), budoucí otec filozofa Radima Palouše, vstřelil historický první český gól pukem. Na zpáteční cestě domů už ve Švýcarsku poprvé vyhráli…

Nebyli ti první čeští „kanaďané“, předchůdci mnohonásobných mistrů světa, srdnatí chlapíci? Ještě do první světové války si zahráli na čtyřech evropských šampionátech. Tři vyhráli (i když jedno prvenství jim bylo neprávem upřeno anulováním výsledků turnaje), ze čtvrtého se vrátili druzí.

Díky nim jsme měli evropské šampiony ještě dříve, než byla právě před sto lety obnovena naše státní samostatnost! A teď nechme hokej hokejem: i dnes by se nám ta jejich kuráž leckdy šikla, co říkáte?

Evropské šampiony jsme měli dříve, než byla právě před sto lety obnovena naše státní samostatnost!

Text: Miloslav Jenšík

Foto: Shutterstock

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 - 5 / 2018 na straně 6-7.