Epištoly: Půjdem spolu na betlémy

Můj syn Marek krášlil stromeček posledními ozdobami. Stál jsem v té chvíli jen krok či dva od něho, ale zády k němu a uděloval kocouru Pedrovi jednu z četných, leč šmahem marných výchovných lekcí. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jakkoli chápu jeho potřebu přibrousit si drápy, považoval bych za vhodnější, kdyby k tomu využil škrabadla, která jsme mu vyrobili, a ne nový potah křesla. Nemohu říci, že by mě neposlouchal, pozorně na mne upíral své nádherně modré siamácké oči. Ale co mu v té chvíli tanulo v hlavě, věděli jen kočičí bozi.

A vtom se to semlelo! Něco zapraštělo a bouchlo. Marek polekaně vykřikl, kocour vřískl a vyskočil snad metr do výšky. A já jsem sebou trhl, až jsem se o hranu stolu parádně praštil do brňavky. Když jsem udělal čelem vzad, krve by se ve mně nedořezal. Můj nižším stupněm základní školy povinný synek ležel na podlaze vedle překocené dětské židličky, ze které se zřejmě snažil zapálit i nejvýše umístěné svíčičky. Na zemi se octl i dvoumetrový nazdobený smrček. A hořel!

Plamínky přeskočily na betlém. Byl nejen papírový, ale svým pojetím ryze český: zimní scenerie s pastýři v kožíšcích a beranicích, s myslivci, řezníky, truhláři a všelijakými dalšími řemeslníky, kteří přispěchali k Ježíškovi se svými dary, s babkami přinášejícími děťátku husy, vánočky, jablka a ošatky vajec.

Chtěl jsem ještě víc podtrhnout tu půvabnou zimní atmosféru z časů, kdy v této zemi bývalo (až na řídké výjimky potvrzující pravidlo) léto zalito sluncem a zima byla bílá až po kolena. Proto jsem do našeho betléma přidal pořádné závěje z chumáčů vaty. Ty teď vzplály jasným plamenem. A v koberci spirálami jeho vzoru, které byly zjevně z hořlavějšího vlákna než plocha kolem nich, letěl plamen jako po zápalné šňůře. Za jiných okolností by to snad mohla být efektní podívaná, jenže v té chvíli hrozil požár!

No, nebudu to dál dramatizovat. Nakonec se vlastně nic až tak strašného nestalo. Oheň jsme udusili polštářem z gauče a spolu s ním jsme pak vyhodili i ohořelý koberec. Žádná škoda, která by stála za řeč, tím nevznikla. Nebyl drahý. Bylo to na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, kdy zboží v obchodech (pokud tam tedy bylo) nestálo obvykle moc.

Stromek jsme trošičku oklestili a vyměnili pár rozbitých koulí a ohořelých řetězů. Prořídl i předtím bohatě zalidněný betlém. Uhořel také jeden z tří králů. Naštěstí ne český panovník v nachovém plášti, zdobeném dvojocasým lvem, který na celé to hemžení svých poddaných shlížel ze sedla statné brůny.

Mráz mi však jezdil po zádech, když jsem si představil, co všechno se mohlo stát, kdybych v té chvíli nebyl v dětském pokoji. Kdyby Marek byl sám doma a my někde ve frontách předvánočních nákupů. A kdyby se třeba pádem ze židličky zranil... Hrůza pomyslet! Život někdy dovede být pěkná potvora a párkrát už nám to předvedl. V tomhle případě jsme ale měli z pekla štěstí!

Tradice, hodnotný odkaz předků, bychom měli pěstovat a předávat dál. Má žena Julie a já jsme vyrostli v rodinách, v kterých si nikdo neuměl představit Vánoce jinak než doma, v rodinném kruhu a ve znamení stromečku s pravými svíčkami a betlému pod ním. Na pultech papírnických krámů mívaly v těch časech vrch vystřihovací betlémy biblického rázu – s pastýři v tunikách, ženami, které nesly džbány, a lelkujícími římskými legionáři. S velbloudy, datlovými palmami a růžemi z Jericha.

Všechno to přesně vystříhat a nalepit na pevnou podložku byla piplačka. Ovšem opravdoví kutilové se s tím nespokojili. Celé archy nalepili na překližku a z té pak jednotlivé figurky po večerech vyřezávali lupenkovou pilkou. Betlémy tohoto druhu se tvořily léta. A podařilo se je dokončit jen díky tomu, že ještě nebyla televize.

Takový betlém měla jako malá holka Julie. Podle jejího vyprávění byl rok od roku chudší. Kamarádky, které si přivedla domů, jí pokaždé některou (a třeba ne jenom jednu) hezkou figurku čmajzly. Co se s celou krabicí stalo? Když se Julie proměnila v půvabnou slečnu, které jsem rafinovaně nadbíhal, ale neodvážil jsem se ji oslovit tak dlouho, až jsem ten problém vyřešil dopisem, betlém skončil někde v příbuzenstvu, kde byly právě malé děti. A ještě předtím kamsi záhadně zmizel i ten, vedle kterého jsem vyrůstal já.

Časy se mění a betlémy s nimi. Když jsme nějaký sháněli pro Marka, biblické nebyly k sehnání. To bylo v době, kdy „děduška Maróz jolku nam priňos“. V rodinách se na to nehrálo, tak alespoň z obchodů zmizely betlémy, které příliš připomínaly Nový zákon.

Zato byly k mání ty v už zmíněném českém zimním provedení. Ladův, Wenigův... Popravdě jsou – alespoň podle soudu autora této vzpomínky – roztomilé a vtipné. My jsme tenkrát dali přednost Wenigovi, už pro krásný hrad na horizontu za betlémským chlévem a krále, o kterém už tu byla řeč. Ještě ho máme schovaný, jak říkával Jan Werich blahé paměti v roli vodníka Čochtana. Nebo alespoň to, co z něj zbylo.

Tradice, hodnotný odkaz předků, bychom měli pěstovat a předávat dál.

Pro Markova mladšího bratra Petra už jsem obstaral velký biblický. Čtyři archy, stovky figurek. Jak jsem to dokázal? Já ne, na stopu mě uvedl můj kamarád malíř. Chodíval si do katolické Charity pro levné mešní víno, které ovšem spotřebovával způsobem velice světským. A právě tam tu krásu objevil.

Měl jsem plán a zprvu jsem v něj opravdu věřil: budu postavičky postupně vyřezávat, však jsem kdysi jako skautík lupenkovou pilkou vládl! (Vlastně zase ne moc, ale tím jsem se nechlubil.) Začnu chlévem se svatou rodinou, třemi králi a několika ovečkami. A rok po roce budu přidávat další postavy, stromy, keře... Opravdu jsem začal. Tedy alespoň do té míry, že jsem oddělil kus jednoho archu a z něj vystříhal tak asi pět nebo šest figurek. Z vyřezávání sešlo úplně, anžto pilku jsem doma nenašel a jinde nesehnal. (Nebo nesháněl? Detaily už si tak přesně nepamatuju.) Vystavil jsem se tak posměchu celé rodiny. Ale úmysl byl dobrý, to mi nikdo nevezme.

Abych nějak zastřel neúspěch vyřezávací akce, koupil jsem hezký minibetlém z keramických figurek. Jsou kouzelné, o tom nic. Jenom je už asi tak pět let nemohu najít. Někde doma určitě musí být. A není to zrovna malá krabice. Jenže kam se poděla?

Mám prostě na betlémy smůlu, to přece musí každý uznat. Ale stejně je mám rád. Tak se na ně alespoň chodím dívat kamkoli, kde jsou k vidění.

Časy se mění a betlémy s nimi.

Text: Miloslav Jenšík

Foto: Archiv F. Nedomlela

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2018 na straně 6-7.