Jiří Pavlica: Jsem spokojený, když přinesu lidem něco pozitivního - To je štěstí

Vraťme se v zimních dnech na chvíli do teplého léta. V Českých Budějovicích začalo tradičně výjimečným festivalem Múzy na vodě, kde se na slepém rameni řeky Malše setkávají špičkoví představitelé snad všech múzických umění. Letos si na plovoucím jevišti, obklopen lodičkami, vodotrysky a hejny komárů, zahrál pro nadšené davy na břehu i Jiří Pavlica se svým Hradišťanem. Nejpůsobivější skladbou večera byla Otvéšta Filosof Konstantin – zhudebněný staroslověnský text – a stovky posluchačů podlehly slovům starým 1150 let. Den volna, který nám svátek sv. Cyrila a Metoděje nabízí, je příjemná věc. Ale měli bychom popřemýšlet, proč jsme ho jako dar dostali. Že díky těmto vzdělaným a osvíceným bratrům máme svou řeč, svou kulturu, své tradice. Během koncertu jsme si tuto skutečnost uvědomili. Bylo to cítit… Jestli totiž Jiří Pavlica něco vedle muziky umí stejně dobře, tak nadchnout a inspirovat k dobru a pokoře myšlenkou. Proto je mi ctí, že si mohu s takovým člověkem povídat.

Návrat ke kořenům

Pane Pavlico, jak dostat mezi mladou generaci povědomí o tom, odkud jsme, z jakého kulturního prostředí pocházíme, kam patříme?

Naše doba trpí mnohými neduhy a jedním z nich je jakási vykořeněnost, ať už kulturní, historická či duchovní. A na tomto stavu se podílejí a vlastně jej spoluvytvářejí všichni, kdo podléhají dnešnímu diktátu spotřeby a konzumu. Je to jednostranná orientace, všechno se přepočítává na peníze, měří a váží a znovu přepočítává. Jiné hodnoty jako by neexistovaly. Pak se snadno zapomene na paměť národa, etiku, morálku a jiné nehmatatelné kulturní a duchovní rozměry. Milan Kundera napsal, že jsou dvě zla – „nesmiřitelnost ideologických dogmat a imbecilita komerčních zájmů“. Myslím, že doba ideologických dogmat je snad za námi, ale opět nejsme v rovnováze, protože jsme vychýleni na stranu ekonomického diktátu, a jako každý extrém i tento je špatný. A náprava? Buď nenadálou událostí, ze které bude lidstvo v šoku, nebo neustálým a trpělivým povzbuzováním toho lepšího v nás. A možná obojím.

Podle mě by nám tento základ měla dát rodina. Já měla štěstí na rodinu i na to, že jsem darem získala také několik životních učitelů, ať už na gymnáziu nebo ZUŠ. Měl jste nějakého kantora, který vás ovlivnil a díky němuž jste tím, kým jste?

Naprosto souhlasím s tím, že základ je v rodině. Rád vzpomínám na idylické chvíle, kdy jsme byli s rodiči a sourozenci hezky pospolu a prožívali společné chvíle, v našem případě také hodně zpívali a muzicírovali. To jsem si odnesl do života a snažím se to vnášet i do své rodiny. A pak jsou to samozřejmě učitelé a profesoři, které potkáme ve škole, nebo ti, které potkáme ve „škole života“. Ale v každém případě záleží hodně na nás, jací kantoři nás osloví a co si od nich vezmeme. S vděčností vzpomínám na učitele Základní školy ve Starém Městě, paní Marii Novákovou či pana Miloše Kunderu, na pány profesory brněnské konzervatoře Stanislava Tomáška a Pavla Kyncla, na profesory Roberta Smetanu či Vladimíra Hudce z Univerzity Palackého v Olomouci nebo Arnošta Parsche či Zdeňka Pololáníka na JAMU v Brně. A pak je tu škola života, kde bych za všechny jmenoval osobnost, která mi dala snad nejvíc, hudebního skladatele, dirigenta, režiséra a vůbec všestrannou múzickou osobnost, pana Jaroslava Krčka.

Jsme vychýleni na stranu ekonomického diktátu a jako každý extrém i tento je špatný.

V čem vidíte tajemství zájmu mladé generace o lidovou hudbu?

U nás doma miluje folklor celá rodina. Na Hradišťanu a lidové tvorbě jsme s mým bratrem vyrostli a i díky tomu jsem hrdá Jihočeška říznutá slovensko-moravským pomezím. Tak z toho mám opravdu radost… Myslím, že hledání a objevování vlastních kořenů v dnešním globalizovaném světě je docela logický vývoj. Po roce 1989 u nás vznikla tendence „abychom byli světoví, musíme zahodit všechno domácí“. Museli jsme teprve dozrát k tomu, že i naše kultura má světu co říct a že je to zároveň i obrana proti globalizačnímu tlaku. Ostatně v zahraničí podobný proces také probíhal, i když o něco dříve. Podívejme se například na tzv. world music, což je kromě jiného také výsledek hledání identity skrze etnické kořeny a vlastní kulturu.

Co bychom měli dělat pro to, aby lidová hudba přežila tohle přetechnizované století?

Nechat tomu přirozený vývoj a průběh. Pokud se něco nějakým způsobem začne uměle preferovat, nebo na druhou stranu omezovat, tak to není dobré. Je-li lidová hudba životaschopná, a v současné době životaschopná je, tak si svoji cestu najde a vydobude sama.

Jaká je podle vás dnešní generace? Co jí chybí a co naopak má navíc ve srovnání s tou minulou?

To by bylo povídání na dlouho. Stejná jako generace předchozí je v tom, že chce být vždycky jiná. To je přirozené. Chce se nějakým způsobem vymezovat vůči tomu, co bylo předtím. To dělaly generace předešlé a budou i ty další. Ale zdá se mi, že dnešní generace je zvyklá přijímat věci pasivně, a to nepovažuji za dobré. Velký vliv na to má obrovský fenomén internetu. My, když jsme potřebovali něco najít, museli jsme jít do vědecké knihovny, tam si to vyhledat, strávit tam čas. Už samotná badatelská cesta k něčemu byla velkým dobrodružstvím a stávala se i cílem. Čím víc se namáháte, tím víc si výsledku vážíte. A dnes se jedním kliknutím na internetu dostanete k čemukoliv, máte to jako na podnose. A když to nic nestojí, pak si toho člověk tolik neváží.

Samozřejmě nechci generalizovat, to nejpodstatnější je v člověku samotném, záleží na každém z nás, jak hledá a nalézá, jak o něco usiluje, nebo je naopak spokojen v pasivitě. A s tím obecně souvisí i to, že máme materiální nadbytek, ničeho si moc nevážíme a nezdravě plýtváme. Z hlediska budoucnosti planety to nepovažuji za zdravý vývoj, je to cesta k sebezničení. Ale naděje je právě v generaci příští, která toto pochopí a najde nový, ohleduplnější způsob života.

Život sám je jedna velká výzva a jedno velké předsevzetí.

Hradišťan a komponování

Vaše album Vteřiny křehké vyšlo před čtyřmi lety. Loni jste si k narozeninám nadělil album Pozdraveno budiž světlo. Na čem právě pracujete?

V posledních letech se realizuji spíš v oblasti vážné hudby: dokončil jsem 1. smyčcový kvartet s názvem Blízkost. Premiéra byla v Brně v provedení vynikajícího Graffova kvarteta. Pro Filharmonii Bohuslava Martinů ve Zlíně jsem napsal Moravské tance a nyní pracuji na písňovém cyklu pro paní Dagmar Peckovou, se kterou plánujeme v roce 2019 společné koncerty.

Jaká z vašich prací jako autora, interpreta, primáše či dramaturga je pro vás ta nejzásadnější?

Kdybych se měl ohlédnout, tak to byla vždycky ta, která nějakým způsobem posouvala vývoj. Nešlo o to, aby byla nejúspěšnější, ale o to, aby něco nového pro mě a samozřejmě i pro jiné objevovala. Sem patří první ještě vinylová deska Byla vojna u Slavkova s Hradišťanem (1982), pak první velká spolupráce s Komorním orchestrem L. Janáčka na CD Pokoj vám (1990), pak fúze s jinými žánry – CD s Vlastou Redlem či Emilem Viklickým (1994), spolupráce s představiteli jiných etnik – například s Dizu Plaatjiesem z Jižní Afriky na CD Mys Dobré naděje (2001). Z písniček pro Hradišťan si považuji alba O slunovratu na básně Jana Skácela (CD 1999) a CD Vteřiny křehké (2014).

Svébytné místo v mé tvorbě zaujímají Missa brevis pro sólisty, smíšený sbor a orchestr (první vydání 2000), suita hudebních dialogů Chvění pro Symfonický orchestr FOK Praha, altajské alikvotní zpěváky a Hradišťan (CD 2007) a oratorium Brána poutníků (na motivy života sv. Vojtěcha) pro sólový baryton, smíšený sbor a symfonický orchestr Europera, na kterém jsem spolupracoval s česko-polskou básnířkou Renatou Putzlacher (CD 2012). Řekl bych, že tam jsem se dostal nejdál. Hlavním důvodem, proč jsem chtěl zpracovat dramatické osudy sv. Vojtěcha, byla aktuálnost jeho odkazu. Byl to Evropan, který žil na přelomu prvního a druhého tisíciletí, byl Čechem z rodu Slavníkovců, vystudoval v Německu, působil v mnoha zemích a byl uznávaný panovníky celé tehdejší Evropy. A my dnes na přelomu druhého a třetího tisíciletí řešíme v zásadě obdobné problémy nového uspořádání a vztahů mezi národy a kulturami. Je tam hodně vzájemných souvislostí a aktuálních námětů.

Pohybujete se v širokém spektru žánrů: symfonická a duchovní hudba, lidové motivy, vlastní tvorba. Co vás osobně nejvíc naplňuje?

Baví mě všechno. S Hradišťanem hrajeme devadesát devět procent mé autorské hudby. Někdy se tváříme, že je to lidová píseň, ale ona ve skutečnosti není. Píseň Vlaštověnka lítá je moje písnička na lidový text, která vznikla původně do divadelní hry Karafiátových Broučků. A takových hrajeme víc. Ale to, který žánr mám nejraději, to nedokážu říct. Tvůrčí proces nejde slovy popsat. Něco vás napadne, cítíte, že to musíte uchopit a napsat. Jsem spokojený, když přinesu lidem něco pozitivního. To je štěstí. Když vím, že je to dobré, cítím mrazení. Ale nevím, proč to je, to neumím popsat. Rezonuje to s mou duší a třeba pak i s duší posluchačů.

Před dvěma lety jsme se setkali před koncertem Hradišťanu v Českých Budějovicích, kde jste s Jihočeskou filharmonií posluchačům představil své Chvění. Ten koncert považuji za jeden z nejkrásnějších hudebních zážitků. To mrazení a rezonanci jsem cítila…

To mě samozřejmě těší… Suita Chvění má své pevné východisko v principu dialogu – mezi hudebními žánry, mezi různými kulturami, mezi lidmi obecně. Chvění nevnímám jako projev slabosti, ale jako projev životaschopnosti, neboť chvěje se to, co je pevné a má sílu vnímat, prožívat a nechat se rozechvět. Slabí jsou ti, kterým je všechno jedno, neumí se nadchnout a nechají sebou manipulovat. Mottem se mi staly verše Vladimíra Holana „co je bez chvění, není pevné“.

Dialogy v této suitě jsem vedl nejrůznějšími směry: jsou zde dialogy s historií v podobě zhudebněných nejstarších staroslověnských a staročeských textů (to je pro mě jakási vertikální linie úvah), dialogy mezi různými kulturami (to vnímám jako horizontální linii) a konečně jsou zde významové dialogy, v tomto případě mezi básněmi Jana Skácela a Vladimíra Holana. A v centru těchto horizontálních a vertikálních silokřivek, které vytvářejí pomyslný kříž, se nachází člověk se všemi svými životními radostmi i strastmi. A svorníkem všech těchto dialogů suity Chvění je naděje.

Máte autora nebo text, který byste chtěl zhudebnit?

Mám spoustu plánů, ale nejaktuálnějším textem je teď pro mě jedna báseň Jana Skácela, která je vlastně jakýmsi protestsongem. Píseň už jsem dokončil, těším se, že ji začneme s Hradišťanem hrát na koncertech. Reaguje na současnou společenskou situaci, kde se mi hodně věcí nelíbí.

Je nějaký nástroj, na který byste se chtěl ještě naučit hrát, i když je vám -sát?

Jedna muzikantská moudrost říká, že hrát a hrát je rozdíl. Na některé nástroje umím lépe, na jiné jen tolik, kolik potřebuji k vyjádření svých hudebních představ. Mám pocit, že už se na další hudební nástroj nebudu učit hrát, raději to napíši a zahrají to jiní. Ale člověk nikdy neví.

Na koncertech z vás sálá neskutečná energie a zároveň poklid. Jak relaxujete? Máte vůbec při svém pracovním vytížení čas odpočívat?

To je asi to nejtěžší. Učím se relaxovat a možná to už umím. Dřív jsem byl blázen, který šel z akce do akce, od projektu k projektu. Relaxoval jsem vždycky jinou činností. Když jsem psal a namáhal se duševně, šel jsem pracovat manuálně nebo sportovat. Ale časem jsem pochopil, že tělo nám samo napoví. A nemá smysl se mu moc vzpínat. Tak, jak plyne vesmír a čas, tak nechme promlouvat i tělo, jen je třeba vnímat jeho signály. V mládí je rytmus jiný než ve zralém věku. Vzpomínám si na jednu moudrou radu mého kdysi rozhlasového kolegy, pana Jaromíra Nečase, který mi říkal: „Ubrat plyn a zachovat rytmus.“ Snažím se to naučit.

Pozdraveno budiž světlo – Čas vánoční

Obligátní je zeptat se v tomto čase na to, jak slavíte Vánoce, ale vás bych se chtěla zeptat na to, PROČ slavíte Vánoce? Co pro vás znamenají a co pro vás znamená víra?

Protože jsou to svátky světla, rodiny a zrození nového života. A symbol světla patří k těm nejsilnějším a nejživotodárnějším, neboť „světlo ve tmě svítí a tma jej nepohltí“. Rok co rok se těšíme s rodinou na adventní a vánoční čas naděje a zrození nového života, čas příchodu betlémského světla, ve kterém je víra, láska a naděje. A to pro mě znamená hodně v osobním i profesním životě.

Přece jen se ještě zastavme u vánočních rituálů, slavíte s kapelou Vánoce společně, máte nějakou tradici? Nebo si od sebe raději na chvíli odpočinete?

Vánoce slavíme každý ve svých rodinách, ale s kapelou se pravidelně scházíme už od roku 1990 při vánočním koncertu 26. 12. v bazilice na Velehradě. To už je tradice, která k našim Vánocům patří.

Blíží se konec roku. Dáváte si nějaké předsevzetí? A pokud ano, jak dlouho se ho držíte?

Já na mnohá předsevzetí, tím spíš proklamativní, moc nedám. Myslím, že člověk má na sobě pracovat průběžně tak, jak život přináší úkoly, nemá před nimi uhýbat, ale plnit je. Pak si nemusí dávat žádná velká předsevzetí. Život sám je jedna velká výzva a jedno velké předsevzetí.

Text: Štěpánka Kotrbová

Foto: archiv Jiřího Pavlici

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2018 na straně 8-11.