Irena Chřibková: Láska, hudba a humor naplňují můj život smyslem

Pokud budete mít příležitost v době sváteční zavítat do staroměstských pražských uliček, určitě nevynechejte tu, která je za Týnským chrámem a Týnem. Jmenuje se Malá Štupartská a ukrývá jedinečný klenot v podobě trojlodní baziliky svatého Jakuba. Když budete mít štěstí, přivede vás k němu jedinečná varhanní hudba. Za největšími varhanami v České republice bude jistojistě sedět tamní titulární varhanice Irena Chřibková, pro niž je tento nástroj životní láskou. Když jsme se jí během našeho setkání zeptali na její krédo, ocitovala slova klavíristy Alfreda Brendela: „Nejúžasnější požehnání, jež jsem na této planetě dokázal objevit vedle lásky, byly pro mě hudba a humor. Naplňují život smyslem.“ Může to stokrát podepsat.

Paní Ireno, jak tedy vznikla ta láska na celý život?

Když jsem varhany poprvé viděla a slyšela. Bylo to v našem bohumínském kostele, kam jsem už od dětství chodila s rodiči. Fascinovalo mě, jak varhaník šlape na pedály, hraje na klávesy a chvílemi za něco tahá. A to ani nemluvím o těch různých zvucích, které se z nástroje linuly. U nás hudbu milovala celá rodina, často jsme muzicírovali jen tak doma pro radost. Moje maminka hrávala na akordeon, strýc na housle a tatínek s babičkou zpívali. Byli jsme čtyři sourozenci a všichni jsme se učili na nějaký hudební nástroj. Já jsem začínala s hrou na klavír, a když mi bylo deset, i na varhany.

Na takový nástroj se nejspíš v lidové škole umění neučilo, viďte? Chodila jste hrát do kostela?

Ano, učil mě hrát náš pan regenschori, a protože jsem dělala pokroky, za necelý rok jsem byla schopná ho zastoupit při mši, když byl třeba nemocný nebo musel někam odjet. O tom, že chodím hrát do kostela, jsme nikde moc nemluvili, ale když se někdo maminky zeptal, proč tam chodím, tak mu prostě a jednoduše odpověděla: „Když ty varhany v hospodě nejsou, musí chodit do kostela.“ A bylo to. (smích) U nás se naštěstí z toho až taková věda nedělala.

A kdy jste odehrála svou první vánoční bohoslužbu?

To už si přesně nepamatuju, ale nejspíš to bylo někdy v patnácti. Studovala jsem už na kroměřížské konzervatoři, ale na svátky jsem pravidelně jezdila domů. U nás byla velká tradice sborového zpěvu, doprovázela jsem náš sbor, a to nejen při bohoslužbách v našem kostele, ale jezdili jsme i do vedlejších farností.

Magická síla varhan

Varhany jsou výjimečný nástroj. Každý je originální ve své síle a zvukových barvách. Ve výsledku pak může znít i jako symfonický orchestr. Je pravda, že jsou varhany stavěny na míru prostoru, kde se nacházejí?

Nenajdete dvoje stejné varhany na světě, proto je hra na ně – řečeno dnešním jazykem – plná adrenalinu. Platí u nich víc než u jiných nástrojů, že když dva dělají totéž, není to totéž. Co varhaník, to jiný přednes skladby, stejně tak co stavitel, to jiné varhany. A k tomu prostoru: traduje se, že dříve slavní stavitelé varhan důkladně proklepávali celý prostor chrámu a poslouchali ozvěnu, aby věděli, jaké varhany tam nejlépe postavit. Dnes se akustika zkoumá jinými prostředky, ale také velmi důkladně.

Znamená to tedy, že když hrajete na neznámé varhany, nikdy nevíte, jak bude ve výsledku skladba znít? A nemáte z té nejistoty trému?

Když s tím počítáte, nepodceníte přípravu a tréma nemá šanci. Ono to platí asi o hře na jakýkoli nástroj, který neznáte, ale u varhan je to naprosto nezbytné. Před samotným koncertním vystoupením musím poznat nejen je, ale i prostor, kde budu hrát. Je to jako s poznáváním nových zemí nebo lidí, což mě také zajímá. K neznámým varhanám je třeba přistupovat otevřeně a s respektem a dát sobě i jim čas, abychom se mohli sblížit a uzavřít pomyslné přátelství. Nástroj je takový, jaký je, a kvůli mně se měnit nebude. Pro mne je to naopak výzva, abych ho pochopila, svou hru mu přizpůsobila a společně pak posluchače můžeme obohatit o hodnotný hudební zážitek. Varhany prostě mají duši. Přistupuji k nim jako k živému organismu. I proto se mi nikdy nestalo, že by mě nepřijaly nebo zradily.

Nenajdete dvoje stejné varhany na světě.

Mám ráda životní výzvy

Zmínila jste, že ráda cestujete a poznáváte nové věci a lidi. Která země vám učarovala?

Raduji se z každého okamžiku a snažím se brát život z té lepší stránky. Proto všude, kde se ocitnu, vidím spoustu hezkého a obohacujícího. Díky své profesi jsem procestovala celou Evropu, ale hrála jsem například také v Japonsku, Rusku, ve Spojených státech, v Izraeli a na Islandu. Hodně blízko mám ale k Francii, konkrétně k Paříži, kde jsem hru na varhany také studovala. Psal se rok 1985 a já jsem se „na Západě“ cítila jako v Jiříkově vidění. Hltala jsem všechno nové, prošla snad všechna pařížská muzea a galerie, navštívila koncertní síně a operní domy. Ty okamžiky zůstanou navždy v mém srdci. Francouzská varhanní hudba všech stylových epoch patří k mým jasným favoritům, které nejčastěji zařazuji na programy svých koncertů.

Varhany mají duši.

Jakou hudbu ještě s oblibou hrajete?

Samozřejmě, že pro mne jako pro mnoho mých kolegů je nepřekonatelný J. S. Bach. Vedle něj hraji často českou hudbu a velice ráda hudbu soudobou, protože když uvádíte na svět novou skladbu, je to nádherný tvůrčí proces. U skladeb staršího data toto zažít není úplně možné. Skladatelé Jiří Teml a Jiří Gemrot napsali některá svá díla přímo pro mne. Velmi oblíbeným a váženým autorem je pro mne Petr Eben, jehož několik varhanních cyklů jsem uvedla v premiéře. Tvorba těchto autorů je velmi hluboká a nese s sebou svá poselství.

Kolik hodin denně musí taková špičková varhanice cvičit?

Hudba je pro mne posláním a takřka vyplňuje můj denní program. Pořád mám co vylepšovat a nikdy asi nebudu sama se sebou spokojená. Cvičím podle potřeby a času. Před koncertem určitě intenzivněji. Mám varhany doma, a tak stačí jen za ně usednout. Občas však hledám odpočinek v přírodě a jejím tichu, kterého máme kolem sebe čím dále tím méně. Volné chvíle pak trávím s rodinou, přáteli, někdy v divadle, na koncertech a při četbě dobré knížky.

Co vás vedlo v bazilice sv. Jakuba k uspořádání mezinárodního varhanního festivalu a dalších koncertů?

Chtěla jsem, aby se naše bazilika svým fenoménem mimořádných varhan znovu stala kulturním centrem. To je otevřeno pro všechny bez rozdílu. Mým cílem je, aby od nás posluchači odcházeli jako od pramene živé vody. Cykly koncertů a zvláště festival mají velký ohlas nejen u nás, ale i za hranicemi.

Kdy bychom si vás mohli tedy nejdříve poslechnout?

Každou neděli v deset hodin se koná varhanní duchovní hudba. Tradiční vánoční koncerty budou jako každý rok na sv. Štěpána a na Nový rok. Na ten první přicházejí většinou celé rodiny. Jistě i kvůli našemu starobylému betlému. Program koncertu je sestaven převážně ze známých českých a světových koled a pastorel starých českých mistrů, letos v podání ženského hlasu, houslí a varhan. O novoroční koncert je velký zájem hlavně mezi turisty. Proto zařazujeme skvosty barokní hudby z pera Händela, Telemanna, Bacha, Clarka a virtuózní varhanní toccaty. (www.auditeorganum.cz)

Prozradíte nám na závěr své vánoční přání?

Přála bych si, aby se zlepšily mezilidské vztahy, lidé byli na sebe hodnější a vážili si nejen hmotných statků, ale hlavně hodnot duchovních.

Tak to si přejeme určitě i za všechny čtenáře AGE.

Text: Jana Jenšíková

Foto: archiv I. Chřibkové

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2018 na straně 14-17.