Epištoly: Hoří, má panenko

Ne, že bychom neměli písničky o hasičích. Jenže právě odrhovačka, jejíž úvodní slova si Miloš Forman vybral za název pro mistrovskou filmovou grotesku o jednom bále, zrovna vůbec o hasičích není. Plamen v ní sice šlehá od země až do nebe, ale to jen tak obrazně, kvůli vyjádření autorovy nezměrné lásky k nejmenované panence. Zaplaťpámbu hořelo jen jeho srdce. Pro ni, jak jinak? A zda slečna požár uhasila, se nakonec z oné písně – taramtadá – stejně nedozvídáme. 

Už jsem prozradil, že Miloše Formana ctím jako mistra filmového plátna. Nebo spíše velmistra. Takže teď snad smím také říci, že nad tím filmem, jakkoli se při něm vždycky skvěle bavím, pokaždé pociťuji jisté rozpaky. A zahnat je nedovedu. Už jsem jej viděl snad čtyřikrát, možná pětkrát, poctivě se snažím vyvrátit si své pochybnosti, usvědčit sám sebe z malosti, z myšlenkového schematismu. Ale abych byl upřímný, v tomhle případě mi to moc nejde.

Teď mě, snažně prosím, nehoďte hned do jednoho pytle s těmi, kteří na všem vidí chyby a na všechno nadávají. A stěžují si. Různých samozvaných ochránců nás všech před námi samotnými mám odjakživa a od srdce plné zuby. Kdoví, co si tím kdo z nich vlastně řeší a skrývá za maskou vznešených pohnutek. Netoleranci? Licoměrnost, závist, zapšklost? Čert ví, kdovíjaké ještě další hříchy.

Teď, když jsme si vyjasnili, co jsem a nejsem vlastně zač, mohu se vrátit k svým nejistotám a rozpakům nad některými scénami filmu. A běda, rovněž nad jeho jistým určitě nechtěným vyzněním. Nikomu je nevnucuji. Nebudu se zlobit, když nad nimi jen mávnete rukou a pomyslíte si něco v tom smyslu, že byste chtěli mít mé starosti.

Dobrých šedesát let se živím psaním. Tím pádem také dobře vím, jak leckdy vůbec, ale vůbec není snadné odolat přímo se nabízející vtipné situaci či dialogu. Nebo rovnou celému příběhu, který zaručuje autorský úspěch, ale ve čtenářích a divácích (přinejmenším v některých) může i zcela nezáměrně rozfoukat všelijaké prapodivné plamínky.

Kam to až může dospět, dokládají některé televizní reality shows. Vypustit džina z lahve je tak prosté! Ale jak ho tam potom dostat zpátky?

Pan Forman byl moudrý a tolerantní člověk. Proto se odvažuji věřit, že mi tam někde nahoře mé pochybnosti s úsměvem odpustí. Vždyť já si jimi koneckonců nejsem vůbec jist. Jenom mě trápí a nedokážu se jich zbavit. Trapně komických scén mi ve filmu přijde moc. Čeho je moc, toho je příliš. I když je to jinak náramně zábavné. Pokud si tohle dokážeme uvědomit, je vlastně stále všechno docela v pořádku. Ale dovedeme to?

Oni v době vzniku toho filmu a natož pak dnes vypadají hasiči v našich městečkách a obcích naštěstí úplně jinak! A to dobrovolníci i profesionálové. Vždyť jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? Ti i oni jsou nadmíru šikovní, stateční, obětaví. Správní chlapi! Popřípadě – ne proto, abych byl korektní, ale protože to tak na beton je – správné holky!

No, položme si ruku na srdce, vždyť je voláme vždycky, když nám teče do bot. A nejen doslova. Hašení požárů je jen zlomkem toho, co pro nás všechno dělají. Dovedou se poprat s každou katastrofou a dávají přitom všanc své životy.

Nemuseli by. Přece co tě nepálí, nehas. Jenže jejich týmový duch je opřen právě o kategorické odmítání tohoto kréda samolibých sobců.

Zúčastnili jste se někdy vesnického pohřbu člena místního sboru dobrovolných hasičů? V takové chvíli se neubráníte dojetí. Po stranách rakve čestná stráž kolegů v parádních uniformách, květin víc než obvykle a kolem skoro celá obec.

Nic pro bulvár. Jen sešlost lidí, kteří zesnulého měli rádi a považovali si toho, že si s ním mohou v hospodě ťuknout půllitrem.   

Ještě jedné rekvizitě se Mistr Forman (a to velké „M“ myslím smrtelně vážně) nedokázal ubránit: požáru, který vypukne právě ve chvíli, kdy je hasičský bál v nejlepším. Ne, že by se takové věci nestávaly. V sedmačtyřicátém roce minulého století jsem jako čerstvý absolvent obecné školy chlapecké pobýval na prázdninách v malé obci. Těsně po hubených žních se konal v Praze jakýsi hasičský sraz a ti místní se na něj také vypravili. A že měli stříkačku zrovna plně pojízdnou a zgruntu vycíděnou, rozhodli se, že se tam s ní po zásluze pochlubí. V noci po jejich odjezdu vypukl požár na velké sýpce. Lehla popelem – a to se ještě dalo mluvit o velikém štěstí, že se oheň nerozšířil dál. Když se hasiči vrátili, stali se – ovšemže! – v hospodě snadným terčem nekonečných vtípků. Jeden z nich to nevydržel a vybuchl: „Jděte už konečně s těma kecama do prdele, volové!“ Chvíli bylo ticho jak v kostele. A pak řekl jeden z nejrozjetějších šprýmařů smrtelně vážně: „Neblbni, Franto! Jako kdybys nevěděl, jak vás má celá ves ráda!“ 

Abyste věděli, já mám hasiče také rád. Takže své řádky píšu k jejich poctě. Zaslouží si to jako málokdo jiný.

Miloslav Jenšík

P. S.: A na věčnou památku pana Formana. I drtivá většina hasičů má určitě jeho filmy ráda.

Text: Miloslav Jenšík

Foto: Štěpán Mikulka

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2019 na straně 6-7.