Vždycky je lepší nehodě nebo požáru předejít aneb Hasiči ve školách

„Prožíváme bouřlivou dobu, kdy se všechno kolem nás obrovskou rychlostí mění. Co pro někoho znamená pokrok, může být pro jiného dalším krokem do chaosu. O to víc se potřebujeme opřít o pevné body. Takové, které nestojí na technologiích, ani penězích, ani virtuální komunikaci. Jsou to kvality člověka jako takového. Smysl pro spravedlnost, empatie, láska k druhému, ochota pracovat ve prospěch společnosti bez nároku na uznání či prospěch. To všechno je zárukou, že kromě nových aut, nových telefonů a virtuální měny budou vznikat a žít i nové projekty na pomoc druhým.“ Povídáme si s velitelem čety Hasičského záchranného sboru v Bruntále Bohdanem Mikulkou. O hasičském poslání, ale třeba i o výchovném programu pro školy Hasík CZ, který s bratrem Štěpánem vymysleli a spolu s ředitelem Pedagogicko-psychologické poradny v Bruntále Miroslavem Piňosem jej už přes dvacet let úspěšně rozvíjejí.

Obecně se ví, že u nás máme v zásadě dva druhy hasičů – dobrovolné a profesionální. Můžete to víc objasnit? Co všechno dělají?

Dobrovolné hasiče všichni známe z našich obcí a měst. Je jich samozřejmě mnohonásobně víc než profesionálních. Ti profesionální jsou korektněji řečeno příslušníci hasičského záchranného sboru. A kdo je pozorný, uvědomuje si, že slovíčko „záchranný“ může zahrnovat prakticky všechny situace, kdy je potřeba někoho, kdo nás zachrání. Hasič dnes sice stále hasí požáry, ale obrovskou měrou narostlo množství zásahů, které označujeme za zásahy technického rázu nebo zásahy s přítomností nebezpečných látek, živelní pohromy atd. A to zdaleka není všechno. Běžným lidem jakoby skrytá část hasičů pracuje v oblasti bezpečnosti staveb, státního požárního dozoru, zjišťování příčin požáru, výzkumu, laboratoří či legislativy.

A pak je tu ještě jedna oblast, ve které hasiči pracují ve prospěch společnosti. Oni sami ji nazývají vzdělávání obyvatelstva, preventivně výchovná činnost. Řídí se totiž heslem, že předejít požáru je vždycky lepší než ho byť i kvalitně a rychle uhasit. Mimo jiné dnes nahrazujeme i civilní obranu.

Prevence na prvním místě

Před třiadvaceti lety jste přišli s Hasíkem. Jak vznikl nápad vytvořit program pro školy?

Došlo nám, že něco takového u nás potřebujeme. V té době už se na školách předměty, jako byla například branná výchova, nevyučovaly, a od učitelů jsme věděli, že jim v osnovách v určité podobě chybí – zdravověda, přežití v přírodě, ochrana majetku, chování v silničním provozu atd. S prevencí je totiž skutečně nutné začít v co nejútlejším věku. A tak jsme jeli na zkušenou do kanadských měst Ancasteru a Kanaty, kde jsme měli možnost vidět opravdu moderně koncipovaný výukový program pro školní mládež v praxi. Po návratu domů jsme posbírali veškeré dostupné informace a dali se do práce.

Je hezké sledovat, kolik lidí stále ještě umí zdarma a ve svém volném čase udělat něco pro druhé. A těch si nesmírně vážíme. Bez nich by Hasík nebyl.

Hasík má tedy kanadský vzor?

Čerpali jsme z kanadských zkušeností, ale program jsme museli aplikovat na naše podmínky. Od životního stylu, neboť Kanaďané například bydlí hlavně v dřevěných domcích, až po mentalitu – v Kanadě je společenská prestiž hasičů podepřená právní legislativou. Proto jsme se rozhlíželi, jestli něco podobného nefunguje v Evropě, a našli jsme další příklad v Anglii, konkrétně v podobě preventivního programu lincolnshirského hasičského sboru. Tam začali před čtyřiceti lety a podařilo se jim zapojit většinu škol v oblasti. Ovšem ani ten jsme nemohli jen tak převzít. Největší rozdíly nás čekaly hlavně v materiálním a finančním zajištění programu.

Kdo vám nejvíc pomohl?

Finančně nás asi nejvíc podpořily generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR a Česká asociace hasičských důstojníků (ČAHD). Pokud měl Hasík fungovat, finance byly nutností, i když spousta věcí se od začátku odehrávala bezúplatně a na základě dobrovolnosti.

S novými technologiemi roste riziko

Hasík má za sebou dvě desítky let na školách. Jak se v čase proměnil?

Program jsme museli průběžně podstatně měnit a hlavně se ukázalo a ukazuje, že je stále víc potřeba. Když vznikal, bylo to z dnešního pohledu poměrně snadné. Nastavila se pravidla pro bezpečné zacházení s ohněm, doplnilo se něco o dopravních nehodách a několik dalších informací, které mohou pomoci. A dnes? Po silnicích jezdí mnohonásobně víc aut a počet nehod stoupá, přibyly miliony mobilů, notebooků, tabletů, počítačů a nabíječek ke všem těmto přístrojům, masově se rozšířily mikrovlnné trouby, rychlovarné konvice, televizory, máme chytré domy a internet věcí… To všechno jsou nová rizika.

Navíc se často kupují laciné a nepříliš kvalitní výrobky.

To je taky problém. Celková strategie výroby vozidel, spotřební elektroniky a spotřebičů se dá obecně shrnout do hesla: „Po vypršení záruční lhůty vyhoďte.“ Problém je, že my to tak nechceme a užíváme je často i v době, kdy se nepočítá s jejich funkčností. Jezdíme v autech, která už podle výrobce patří do šrotu, používáme staré nebo ještě hůř poškozené mobily, mikrovlnky nebo varné konvice. A co víc, my své vysloužilé televizory, notebooky a počítače dáme do pokoje dětem, aby si taky mohly užít, a koupíme si nové. Nedovedete si představit, jak často zaviní požár třeba taková nabíječka nebo notebook nechaný zapnutý bez dozoru.

Učíme hasiče učit

Vraťme se ještě na začátek. Kdy vznikla první publikace a kdy jste poprvé školili instruktory?

Pilotní publikaci s názvem Výchova dětí v oblasti požární ochrany jsme vydali v roce 1998, a udělali tak první krok mezi školní lavice. Předcházelo jí zkušební ověřování na bruntálských školách a tvorba metodiky práce s dětmi. V následujících letech vyšly příručky pro instruktory, plánovací záznamník a několik dalších knih, v nichž jsme požární prevenci rozšířili i o tematiku ochrany obyvatelstva. První výcvik instruktorů programu Hasík CZ proběhl v Bruntále na podzim 2002.

Jak takový výcvik probíhá?

Jednoduše řečeno, učíme hasiče učit. Ať už profesionální hasiče, kteří mají zájem, neboť je do ničeho nenutíme a není to povinné, nebo dobrovolné hasiče či méně často třeba i policisty nebo učitele. Program je otevřený i pro další zájemce, kteří v něm spatřují smysl a chtějí se mu věnovat. Samotný kurz je několikafázový a náročný. Začíná se profesními a technickými informacemi a končí se praktickým nácvikem toho, aby je absolventi kurzu uměli kvalitně i zábavně předat dětem. Velmi nám záleží na tom, aby byli připraveni co nejsvědomitěji a metodicky správně. Absolventi desítek našich kurzů dnes tvoří silnou komunitu, která si předává informace třeba i na Hasíkově Facebooku, a je hezké sledovat, kolik lidí stále ještě umí zdarma a ve svém volném čase udělat něco pro druhé. A těch si nesmírně vážíme.

Pro školy je Hasík zdarma

Hasík vstupuje primárně do základního školství. Do kterých tříd a jak probíhá výuka?

Konkrétně se jedná o žáky druhých a šestých tříd. A možná bude nejlepší uvést modelový příklad: Žák základní školy chodí do 2. třídy. Během tohoto školního roku se setká s lektory Hasíka ve dvou šedesátiminutových vstupech s odstupem přibližně dva až tři týdny. V prvním se něco dozví a naučí a ve druhém si ověříme, jestli jsme předali informace správně, ukotvíme je a přidáme něco navíc. Všechno probíhá formou scének, názorných ukázek atd. Děti si vlastně hrají a baví se. Až se náš druhák propracuje do šesté třídy, čeká ho podobná zkušenost: dvě hodiny, nové informace.

Obsah hodin i forma předávání informací jsou vždycky adekvátní věku a možnostem dětí. Snažíme se jim nedávat odpovědnost za něco, co je nad jejich síly a možnosti. Jako příklad mohu uvést, že zatímco se ve druhých třídách učí pomoct pouze sobě, v šestkách už kromě toho mohou poskytnout určitou formu pomoci i jiným. Třeba mladšímu sourozenci uniknout ze zakouřeného prostředí nebo přivolat záchranu jiným lidem.

Na základní škole se tedy děti s Hasíkem setkají minimálně čtyřikrát. A co pak?

Dnes už máme upgrade programu i pro střední školy, ale to je úplně jiná píseň a jen zmíním, že zpracovat tematiku a metodiku bylo velice náročné. Ale je to náš cíl, pokračovat i na středních školách.

Prozraďte čtenářům AGE na závěr nějaké hasičské tajemství. Když se tak dívám na váš speciální hasičský oblek, co nosíte po kapsách? Máte kromě standardního vybavení i nějaké vychytávky?

Samozřejmě, a máme jich dost. Některé si vyrábíme sami, je to hodně individuální. Většina těch věcí slouží k tomu, abychom si poradili v nestandardní situaci – když je tma, když se neslyšíme, když je třeba prostě improvizovat.

Je to například speciální baterka, kterou lze vzít do výbušného prostředí, hodně svítí, je spolehlivá, vodotěsná. Klíny na vyklínování dveří, aby se nám nestalo, že vstoupíme do místnosti, dveře se za námi zabouchnou a zjistíme, že je tam místo kliky koule. Speciální gumy, které si sami děláme třeba ze starých pneumatik. Ty navlékáme na kliky dveří při prohledávání místností, nejen kvůli tomu, aby se dveře nezabouchly, ale i proto, aby kolegové viděli, že už jsme v místnosti byli, a tedy mohou jít dál. Máme taky nůž – naprosto nezbytnou součást vybavení. Ale i nejrůznější řezačky, které se hodí, když potřebujeme při nehodě narychlo vyprostit řidiče, rozřezat bezpečnostní pásy nebo třeba i jeho oblečení, pokud to situace vyžaduje. Chirurgické rukavice, které při nehodě používáme kvůli nebezpečí infekce. Provázky, píšťalka. Nebo notýsek s tužkou, protože jako velitel musím při zásahu neustále evidovat, kolik mám kde lidí, kolik hasičů je uvnitř, kdo venku, kdo střídal/nestřídal, kdo už může mít prázdný dýchací přístroj. A používáme vysílačku. Mobilní telefon ani fotoaparát není možné vzít do výbušného prostředí. Ale je toho mnohem víc, taky třeba obvaz, náplasti nebo čokoláda.

Možná by bylo dobré, kdybychom některé z těchto věcí měli při sobě i my, třeba v autě, když se vydáváme na dlouhou cestu. Alespoň baterku a nůž.

Hlavně je důležitá plná nádrž, deka nebo teplé oblečení, voda a něco k jídlu. Ale to už je jiný příběh.

Děkujeme za rozhovor a přejeme vám, aby ty vaše příběhy měly co nejčastěji dobrý konec.

Text: Jana Jenšíková

Foto: Štěpán Mikulka

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2019 na straně 8-11.