Eva Tůmová: Neztrácejme víru v lidskou dobrotu

„Spoléhat hlavně na svoje ruce a nezradit žádné srdce, protože energie, kterou vyšlete do světa jako pozitivní, ta se vám vrátí.“ To je životní krédo paní Evy Tůmové. A její osudy jsou důkazem, že to funguje. Ačkoli během více než osmdesáti prožitých let musela čelit nejedné překážce, vždycky se našel někdo, kdo jí pomohl, a kapitola nakonec skončila dobře. Vyzařuje z ní laskavost, má otevřené srdce a je plná optimismu a lidskosti. To mohu potvrdit. Ale nebude snadné vám ji na pár stránkách alespoň trošičku přiblížit. Její život vydá na knihu.

Tatínek vlastenec

Pan Werich, s jehož rodinou i s ním jste se přátelila, by řekl, že váš život byl toliko plný nástrah, že by to porazilo i vola. Začněme už vaším narozením na rušné pražské křižovatce. Zřejmě chtěly sudičky něco naznačit.

Máte pravdu, už to bylo drama se šťastným koncem. S elánem sobě vlastním jsem se drala na svět v autě na křižovatce U Anděla na Smíchově. Naši tenkrát mířili do porodnice na Malvazinkách, jenže je překvapila dopravní zácpa. Tatínek prý tenkrát zaváhal, jestli má zastavit, ale nakonec zdolal rychlostí blesku zatáčky k Malvazinkám a v porodnici už jen přestřihli pupeční šňůru. A maminku tam týden nechali odpočívat, aby se z toho všeho vzpamatovala.

Váš tatínek, generálmajor Karel Střelka, byl upřímným vlastencem v časech, kdy slovo vlastenectví mělo obrovskou váhu. Můžeme vyprávění začít u něj? Určitě jste ho se svým bratrem obdivovala.

Ano, byl pro nás velkým vzorem. Vážili jsme si ho jako zásadového a férového člověka, i když jsme si ho vzhledem k jeho povolání a okolnostem jako děti moc neužily. Bylo mu osmnáct, když začala první světová válka. Nastoupil k osmadvacátému pěšímu pluku tehdy ještě rakouské armády, což byl ten, který se později přidal k Rusům bojovat proti Rakousku a stal se základem slavných československých legií. Po návratu domů začal pracovat pro novou republiku. Dostal nabídku vystudovat vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, kde byl jeho spolužákem například budoucí generál Karel Klapálek. Tam začalo jejich přátelství a osud je pak spojil ještě několikrát. Táta se stal zpravodajcem a jeho úkolem bylo mimo jiné kontrolovat místa, kde se tehdy stavěla opevnění. A tak jsme s ním jako rodina pendlovali z Prahy do Litoměřic, zpět do Prahy, do Znojma, tak různě. Někde jsme pobyli jen pár měsíců.

Kde jste prožili osudný patnáctý březen 1939, kdy přišli do Prahy Němci? Tatínek jako vysoký důstojník československé armády byl určitě na seznamu nepohodlných osob.

Tenkrát jsme bydleli ve Vršovicích, v domě proti kostelíku. Patřil rodině Hrnčiříkových, kteří byli později jako odbojáři skoro všichni popraveni. Československá armáda byla prakticky rozpuštěna a vědělo se, že Němci mají seznamy důstojníků a začnou je systematicky zatýkat a likvidovat. Náš tatínek byl jako zpravodajský důstojník samozřejmě mezi prvními. Přišli pro něj už šestnáctého března, ale měl tehdy z pekla štěstí. Potkal dva gestapáky na schodech, když šel ráno z domu, a ti se ho lámanou češtinou ptali, kde tady bydlí major Střelka. Naštěstí byl tatínek v civilu, tak ho nepoznali. Poslal je do čtvrtého patra – a my jsme bydleli ve druhém. Ti dva naštěstí nečetli cedulky na dveřích, šli rovnou do čtvrtého a tatínek mohl mezitím přeběhnout ulici a čekat ve vchodu protějšího domu u prosklených vstupních dveří, aby věděl, jestli gestapo neodvede nás s maminkou. To však mělo rozkaz zatknout pouze jeho, a tak se nám nic nestalo. Táta pak odjel tramvají do Kobylis, na místo, kterému se dodnes říká Heydrichova zatáčka, protože zde o pár let později byl spáchaný atentát na Heydricha. Tam bylo velké Bártovo zahradnictví, v jehož sklenících se pak několik měsíců ukrýval.

Věděli jste, kde je?

Maminka ano, dokonce, jak jsem se později dozvěděla, chodila se tam s ním v noci tajně loučit. Muselo to být pro ně hrozné, protože jim bylo jasné, že táta bude muset opustit co nejdřív republiku a možná se už nikdy neuvidí. To Bártovo zahradnictví si pro úkryt samozřejmě nevybral náhodou. Už před okupací vznikaly různé odbojové skupiny, s nimiž byl tatínek i ostatní zpravodajci ve spojení. Bylo předem naplánováno, kam se v případě nouze půjde ukrýt a kdo se ho ujme. Navíc mladý Bárta, syn majitele zahradnictví, byl před lety u tatínka ve Znojmě na prezenční službě. Už tehdy mu říkal, že kdyby se někdy dostal do problémů, pomůže mu.

„Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí. Kdo myslí jenom na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a zahyne.“ Jan Werich

Je známo, že po mnoha měsících se váš otec přes nejrůznější překážky dostal do Británie a působil pod vedením Benešovy exilové vlády. Tam se opět potkal s Karlem Klapálkem?

To bylo mnohem dřív, už v Bratislavě, kam táta po šesti měsících strávených v Bártových sklenících odcestoval s novými doklady. Potkal ho na prvním kontaktním místě a pak už putovali společně. Zkoušeli to dál přes Maďarsko na Balkán, ale to jim nevyšlo, chytila je maďarská hlídka, a protože měli slovenské pasy, vrátila je na Slovensko. Tam se skrývali tři měsíce různě v horách, až se krátce před obsazením Polska dostali do Krakova a přes Nizozemsko a Belgii až do Británie. Byli pak společně v naší jednotce na Středním východě, bojovali u Tobruku, Haify, Alexandrie a na dalších místech. Pokud jste viděli film režiséra Václava Marhoula Tobruk, je v něm použito mnoho autentických filmových záběrů z bojových operací. Ty přivezl po válce tatínek spolu se spoustou fotek a filmy se dokonce stříhaly u nás doma.

Děti Vršovic

A co vy a vaše maminka? Maminka byla deportována do německého internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova, kde zůstala až do konce války. Němci tento objekt vybudovali v roce 1940 a umístili tam skoro tři tisíce předem pečlivě vybraných vězňů, u nichž předpokládali, že je budou vyměňovat za zajaté německé důstojníky. Maminka tak například byla na cimře se ženou i dcerou budoucího prezidenta Ludvíka Svobody a byla tam s nimi i Olga Klapálková a její dvě dcery.

Mně bylo šest let, bratrovi o pět víc, když jsme v našem vršovickém bytě zůstali sami. Měli jsme velké štěstí, že maminka pocházela z bohaté statkářské rodiny a její věno zůstalo v záložně. Díky tomu a její prozíravosti opatřit plnou mocí domovnici, aby za nás hradila všechny poplatky, dohlížela na nás a starala se, jsme přežili. A také díky mnoha dobrým lidem, kteří se nám snažili všemožně pomáhat. Například tím, že si od nás v obchodě nevzali přídělové lístky, abychom si je mohli schovat na příště, nebo nám dali více mléka, než určoval příděl. Hodné sousedky mě naučily pečovat o domácnost a vařit ta nejjednodušší jídla. A také jsme měly tety, maminčiny sestry, které si čas od času za námi troufly i přes zákazy pod falešnou záminkou z venkova přijet a přivezly jídlo. Když se to podařilo, pořádali jsme pak doma s bratrem pro ostatní děti hostinu a cítili se jako hrdinové.

Šťastné shledání

Kdy jste opět viděla své rodiče?

S maminkou jsme se shledali těsně před koncem války. Jejich tábor se otevřel devatenáctého dubna, když postoupila fronta od Dukly přes Moravu směrem ke Svatobořicím. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Byla jsem v páté třídě, probíhalo vyučování. Někdo zaklepal, paní učitelka vyšla ven na chodbu, a když se za chvíli vrátila, povídá mi, že mám jít ven, že tam na mě někdo čeká. Stála tam maminka, kterou jsem skoro nepoznala. Loučila se s námi jako čtyřicetiletá krásná žena plná života a vrátila se po pěti letech jako šedovlasá pohublá stařena.

To bylo stále ještě v době, kdy byla Praha plná Němců. Proto jsme maminku ještě asi dva týdny ukrývali s pomocí sousedů a známých ve sklepě v kóji za uhlím.

A co tatínek?

Představte si, že v Haifě se k němu dostala zpráva, že maminka umřela. Rozhodl se, že se vrátí do Prahy, najde své děti a odjede s nimi do Habeše, protože tam měl za své válečné činy slíbenou zaručenou existenci u královského dvora. Poslední dva roky války prožil po boku Ludvíka Svobody v jednom z prvních československých pluků. Byl totiž mezi padesáti našimi důstojníky převelenými do Buzuluku, aby pomáhali na zelené louce budovat a cvičit armádu.

Do Prahy se vrátil šestnáctého května 1945, ale nemohl hned za námi. Sedmnáctého se totiž konala slavná vojenská přehlídka na Staroměstském náměstí a vojáci museli zůstat shromážděni v kasárnách na pražském náměstí Republiky, tam, co je dnes obchodní centrum Palladium. K tomu vám musím říct jednu skoro neuvěřitelnou historku. Představte si, jak na Staromáku defilují naše zahraniční jednotky. Na tribuně sedí celá prozatímní vláda včetně Edvarda Beneše a jeho ženy – a na Husově pomníku stojí zástup děvčátek oblečených v národních krojích, mezi nimi v první řadě i já. Nadšeně mávám vojákům, kteří pochodují pod námi. Tenkrát jsem nevěděla, že mávám i svému tatínkovi. A on netušil, že mezi těmi děvčaty je i jeho dcerka. Tatínka pustili domů až po té přehlídce. Jaké bylo jeho překvapení, když našel nejen nás, ale i maminku!

Zrůdy se bohužel najdou v každé době

Skončila válka, zdálo se, že bude všechno sluncem zalité…

Nějakou dobu ano. Tatínek, který se vrátil z války jako hrdina, začal pracovat jako předseda Fondu národní obnovy. Přestěhovali jsme se z Vršovic k Vinohradům, protože mu byl přidělený nový, větší služební byt. Byla to krásná doba svobody, plná touhy a nadšení znovu budovat, o co jsme válkou přišli. Radosti z nového života. Ovšem v létě 1948 tatínka zatkli a uvěznili stejně jako desítky dalších důstojníků a my s maminkou jsme zůstali bez prostředků, neboť výplatu všech dávek i maminčiny penze zastavili. V té době mi bylo patnáct. Museli jsme začít postupně rozprodávat maminčinu domácnost, abychom měli na živobytí.

Dovolte mi na tomto místě jednu odbočku. Tatínka přišli zatknout na rozkaz tehdejšího armádního generála a šéfa Obranného zpravodajství Bedřicha Reicina. Dnešním čtenářům to jméno možná už nic neřekne, ale ve své době to byla obávaná kariéristická zrůda, která měla na svědomí osudy mnoha českých vlastenců. Své činy přikryl rouškou komunistické ideologie, avšak byla za nimi především jeho bezcharakternost, závist, podlost a nenávist. Tátovi se možná mstil i za to, že byl k němu ve třiačtyřicátém v Buzuluku přidělený jako osobní vojenský sluha. Měl kázeňský průšvih, ukradl v noci jediné auto, které tenkrát jednotka měla, a odjel za zábavou. Při zpáteční cestě k jednotce byl namol, havaroval a zřítil se s autem do rokle. Po návratu z nemocnice už ho otec samozřejmě k sobě nechtěl. A jak se později ukázalo, Reicinovi nesměl nikdo šlápnout na kuří oko.

Nové životy

Kdy jste se znovu celá rodina shledali? Tatínek se vrátil z kriminálu v roce 1953. Bohužel jsme se vzájemně dlouho neužili, maminka měla podlomené zdraví a krátce nato zemřela.

Tatínek se pak znovu oženil, vzal si paní, která s maminkou po celou válku ležela na jednom kavalci ve svatobořickém táboře a jejíž muž padl jako letec v prvních bojích o Británii. My děti jsme ji velice dobře znaly, byla to pro nás teta Boženka, naprosto přirozeně zapadla do naší rodiny.

Ale to už jste byli s bratrem oba dospělí a zakládali vlastní rodiny. Život vám přinesl ještě nejedno překvapení, například přátelství s Werichovými, o němž jsme se už zmínili na začátku, a věřím, že se k němu vrátíme v některém z dalších vydání AGE. Nyní se pojďme zastavit u vaší učitelské profese.

Na ni a zvláště na děti mám krásné vzpomínky. Absolvovala jsem pedagogické gymnázium a začínala jsem učit v pražské škole Na Mazance. Po svém vysokoškolském studiu speciální pedagogiky, aprobace čeština a tělocvik, jsem v sedmdesátých letech nastoupila do zaměstnání v motolské nemocnici v Praze. Strávila jsem tam pětadvacet let jako speciální pedagog mezi těžce nemocnými dětmi, kterým jsem se snažila dát nejen kus vědomostí, ale hlavně radost a naději. Dodnes vidím, jak procházím chodbou kolem nemocničních pokojů, které měly prosklené průhledy – děti mají nosy na skle a někdo z nich volá: „Honem do postelí, Sluníčko už jde!“ Byla jsem prý jediná, od které je nic nebolelo. A já se o to opravdu snažila. Před dveřmi do pokoje jsem se vydýchala, nasadila úsměv a dovnitř šla se slovy: „Miláčku, ty dneska dobře vypadáš. Ty máš tak růžové tvářičky… Že už půjdeš brzo domů?“

Stejně nezapomenutelně jste se vepsala také do srdcí žáků ze Základní školy Dědina v Praze 6, které nedávno zpracovaly váš příběh pro Paměť národa a vlastně nás k vám pomyslně přivedly. Na besedu s vámi, které se zúčastnil celý druhý stupeň a při které se zalesklo nejedno oko dojetím, hned tak nezapomenou.

A já nezapomenu na ně. Bylo úžasné, s jakým zaujetím poslouchali mé vyprávění a jak se o všechno zajímali. Je důležité, že o válce a událostech s ní spojených slyšeli od někoho, kdo to prožil. Některé skutečnosti by totiž neměly zůstat zapomenuty. Ale hlavně je důležité, aby si uvědomili, že člověk by měl zůstat člověkem a měl by ve druhém vidět to dobré. Neztrácet naději a víru.

Text: Jana Jenšíková

Foto: Marek Jenšík

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2019 na straně 14-17.