Úcta, velké srdce a klobouk. A životní síla té, které není nic zatěžko

Když jsem ji loni v létě poznala, zaujala mě svou energičností a kloboučkem. Na oslavě konané tehdy na vesnické návsi byla „za dámu“ a přitom tak akorát. Program, který pro ten den vymyslela a zorganizovala, byl dojemně elegantní, plný úcty a dobrého vkusu. Tehdy jsem si řekla, že tuto malou, ale čipernou paní chci víc poznat. Kolem Jany Čihákové se totiž tetelí krása, kterou mají lidé čistého srdce odhodlaného žít v lásce, pro sebe i pro druhé.

Návrat do rodné hájenky

Paní Janu dnes najdete v hájovně Lipovka nedaleko obce Plasy severně od Plzně. Tady se během války narodila a sem se také na důchod vrátila. „Když jsem kupovala hájovnu, vyřizování formalit trvalo osm let. Známí i několik rodinných příslušníků mi ten krok rozmlouvali, hájovna byla deset let opuštěná, a tak pod její střechou spali pocestní, neměla okna, i dveře se daly snadno otevřít, na půdě byly stopy po ohništi. Byl to asi zázrak, že budova postavená po třicetileté válce v roce 1672 cisterciáky z plaského kláštera nevyhořela,“ vypráví mi paní Jana o svém rodném domě a přidává: „Jeden můj známý měl stavební firmu, slíbil, že mi pomůže. Ptám se za kolik a on řekl, že za padesát tisíc. To beru. Dobře, ale přijedu s buldozerem.“

„Tak to jsem nemohla dopustit, to už tady nebude černá kuchyň a všechno, na co z dětství vzpomínám! Byla to taková urputnost, s jakou jsem se do oprav pustila… Už předtím jsem začala organizovat rodinné slavnosti, koncerty a výstavy v klášteře a dala jsem si závazek, že své 65. narozeniny budu slavit už v hájovně. To znamenalo za rok. Shánět řemeslníky, materiál i peníze nebylo jednoduché, ale podařilo se. Ještě stála míchačka na dvoře, zedníci čistili nářadí a už přicházeli lidé na akci Pozdní léto,“ usmívá se šibalsky tahle věru sympatická dáma.

Požehnání tůňkám

Hájovna patří k bývalému baroknímu hospodářskému dvoru cisterciáckého kláštera v Plasích. Podle paní Jany zde v pravěku bylo jezero, tak se také stalo, že hájovna není podsklepená, ne boť stojí v bažině. Je tu ale dostatečné množství podzemních pramenů, takže se tu v padesátých letech minulého století začal budovat vodovod pro město Plasy.

Od roku 2011 se místní lidé společně s Lesy ČR postarali o obnovení již pěti tůněk, do nichž se vrátili ropuchy, skokani, čolci a lekníny a osvěžení v nich nachází veškeré okolní ptactvo. „Když se taková tůňka otvírá, sejdeme se my místní a pozveme veřejnost a společně jí požehnáme. Všechny jsou také vysvěcené. Té zatím poslední přišla zahrát i živá hudba a s dětmi jsme kolem ní společně sehráli život v lese. Někdo byl houba, někdo hmyz, někdo rostlina a na mě připadlo být víla,“ líčí mi zapáleně víla Lomanka, jak ji od té doby kdekdo přezdívá. I já si tak živě dokážu představit tuto dámu, v jejímž šatníku je patnáct klobouků a kterou jsem sama poznala na oslavě v prvorepublikovém stylu.

Co mě však na ní naprosto fascinuje, je její tvořivost. Ta tvůrčí síla, nazývaná též životní, z ní prýští a ona sama mi připomíná tůňku živé vody. Vystudovala vysokou školu, obor matematika a výtvarná výchova. Časem přidala ještě speciální pedagogiku. Celý život pracovala s dětmi ‒ ve školách, na táborech, v pohraničí, ale i v pražské motolské nemocnici. „Všude, kde jsem učila, jsem přibližovala dětem i rodičům školu, jakou jsem si sama představovala. Děti, to je základ budoucího společenství, a proto je nutné jim věnovat čas, naučit je samostatnosti. Měli jsme dramatickou výchovu a každý rok jsme s dětmi nacvičili představení, zapojovali jsme rodiče, vyučovali jsme hře na hudební nástroje, náš pěvecký kroužek vystupoval na veřejných koncertech, hlavně o Vánocích v kostele. Do dnešních časů se tyto aktivity ve škole v Líšnici udržují.“

Přeskopec

Dříve jezdila ona za nimi, už léta za ní jezdí oni. Dospělým i dětem má stále co nabídnout! „Začala jsem pátrat po památkách v tomto našem místě a okolí a vracet do krajiny zaniklé nebo poškozené kříže, boží muka. Pak jsem jednou objevila stezku, která vede přes Lomany, byla vyznačena zeleně v roce 1936, prý Cesta Ludvíka Očenáška. Málokdo věděl, kdo to vlastně byl, a tak jsem hledala v historických časopisech,“ poslouchám a dojímá mě její zápal pro mého praprastrýce. „Musím všem turistům, co po stezce jdou, předat zprávu, kdo to byl Ludvík Očenášek,“ předsevzala si v roce 2007. „To už znamenalo založit občanské sdružení a žádat o dotaci. Naučná stezka existuje od září roku 2009, má třináct zastavení a vede z Plas do Dolní Bělé. Obě místa jsou od sebe přes kopec, odtud název našeho sdružení,“ poslouchám a prohlížím si přitom její fotografie.

Čas šel dál a paní Jana nepolevila. „Druhý rok jsme otevírali Muzeum těžby borové smoly, to je přímo v mé hájovně a moc ráda je návštěvníkům kdykoli zpřístupním. Také jsme uspořádali v klášteře v Plasích velkou výstavu nebřezinským rodákům ‒ sochaři Václavu Levému (učitel Josefa Myslbeka), staviteli Antonínu Müllerovi (viz Müllerova vila v Praze) a knězi Vladimíru Benediktovi Holotovi. Zatím poslední výstava v klášteře byla o památných stromech, hlavně o lomanských dubech (500 a 700letých), nejstarších v Plzeňském kraji. Bohužel oba jsou již bez života, poslední odešel loni 12. června. U toho jsem plakala, znala jsem je od dětství.“

Každý je u nás vítán

Do konce ledna byla v hájovně výstava betlémů a od jara nabízí paní Jana vycházky po naučné stezce i s komentářem. Je to krásná procházka či svezení na kole, popisky jednotlivých tabulí jsou dokonce i v Braillově písmu! A cestou se můžete stavit v Muzeu borové smoly a u tůněk. I památné duby vám tato dáma, jíž není nic zatěžko, ukáže. Kolem Velikonoc se můžete těšit na Velikonoční výstavu s vítáním jara na Lipovce. A v srpnu na vzpomínkovou slavnost k 70. výročí úmrtí Ludvíka Očenáška v obci Dražeň.

Za svou neúnavnou činnost byla tato dáma oceněna cenou Křesadlo (cena pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci) a v Senátu Řádem Elišky Přemyslovny (cena pro významné české ženy, které se prosadily ve všech oblastech veřejného života). Od loňska je také Osobností města Plas. Na mou otázku, co jí dává sílu jít vždycky dál, s nehranou pokorou odpoví: „Ta důvěra a pocit uznání vás zavazují k dalším aktivitám. Všech ocenění si velmi vážím, avšak nejcennější darem pro mne je příroda, lesy a cestování.“

A já si dovolím dodat: Tato krásná bytost je jako klíč, kterým se otvírají studánky lidských srdcí. Nevím, jestli to ona ví, ale my, co jsme ji poznali, ano.

Text: Alice Dokoupilová

Foto: archiv Jany Čihákové

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2019 na straně 22-23.