Divadlo hrou: Věděli jste, že i hudební nástroje mají svůj skrytý život?

Pražská Ypsilonka je už více než pětapadesát let tradičním bodem na české divadelní mapě. Za tu dobu vytvořila pod vedením zakladatele Jana Schmida svůj vlastní inscenační styl, který je jedinečný. O tom svědčí také interaktivní projekt Jana Bradáče a Kryštofa Mende Hudbajky aneb Skrytý život nástrojů, který je určený především pro mladého diváka a v lednu 2019 měl na Malé scéně Ypsilonky oficiální premiéru.

Studio Ypsilon je divadlo autorského a studiového typu, které je otevřené ke všemu tomu, co žijeme (i ke své vlastní seberealizaci), ale třeba i k pokladům české a světové dramatické literatury i jiným uměleckým inspiracím. Mezi jeho úkoly patří stálé programové hledání nástupců a formování příštích divadelních generací čili hledání nových osobností českého divadla s důrazem na všestrannost. K tomu patří i generační projekty na Malé scéně, která už řadu let funguje jako tvůrčí prostor (nejen) pro mladé tvůrce.

Inscenace či projekt Hudbajky aneb Skrytý život nástrojů naplňuje především charakter tvůrčí dílny. Jde o přibližně hodinové představení, během něhož jeho autoři a zároveň hlavní protagonisté i s diváky vytvářejí na základě úkolů, soutěží a hádanek společné dílo plné hudebních motivů a krásných melodií. Ty jsou navíc zasazeny například i do dramatického milostného příběhu personifikovaných hudebních nástrojů za doprovodu vyprávění průvodce-detektiva. Vše s charakteristickou otevřeností, která umožňuje mimo jiné každé představení přizpůsobit různému věku publika.

Garantem inscenace se stal profesor Jan Schmid, který je zároveň předsedou poroty soutěže pro dětské kolektivy Srdce s láskou darované. Jeho představa o charakteru soutěže koresponduje s tím, jak přes pětapadesát let vede divadlo a co se také podařilo naplnit Hudbajkami: „Pro mě je nejzajímavější to, že nejde o záležitost jednotlivce, ale že chceme něco vytvořit společně, v týmu, což vyžaduje shodu všech a dobrý nápad, na němž bude mít každý svým způsobem podíl. Čili předpoklad je umět se domlouvat na vzájemnosti.“

A proč zrovna hudba?

Hudba je od počátků Ypsilonky červenou nití, bez které by její inscenace nebyly kompletní. V každé se více či méně muzicíruje a zpívá, některé jsou adaptacemi známých hudebních, dokonce operních děl. „Nešlo a nejde jenom o to, abychom divákům zpívali, třeba lákavě udělané melodie, na něž ucho rádo skočí, ale hlavně abychom už běžně omezené a otupělé způsoby mezilidské komunikace obohacovali… Proto je třeba s hudbou zacházet trochu jinak. Je třeba ji dešifrovat a pak jako v kostce až téměř komiksově se strefovat do jejího charakteru… Vědomí, že hudba snese hodně, je také důležité. Má to v povaze. Osvěžuje. Přeci zpěvem si ulehčujeme a dodáváme si veselejší mysli,“ vysvětluje Jan Schmid. U inscenace Hudbajky aneb Skrytý život nástrojů se to podařilo spojit v zábavném, interaktivním večeru.

Co na to tvůrci Jan Bradáč a Kryštof Mende alias Kevin a Marvin

Jak se zrodil nápad na Hudbajky? Bylo od začátku hned jasné, o co půjde?

JB: Na začátku stála věta pana Schmida: „Dobrá, můžete si udělat představení, ale bude to o hudebních nástrojích.“ Ale to jsme ještě vůbec nevěděli, jak to bude celé vypadat. Existovala „jen“ obrovská chuť udělat hudební představení pro děti pojaté jinak, než je běžné, protože už jako malý jsem na výchovných koncertech nechápal, proč ti pánové v letech hrají a říkají něco o hudbě, která mi nic neříká.

V každém představení se z podstaty věci předpokládá aktivní zapojení diváka, jak se to daří realizovat?

KM: Tím, že s dětmi nejednáme z nadřazené pozice těch, kteří všechno ví, ale společně nacházíme principy fungování jednotlivých nástrojů, to vše metodou pokus-omyl, zažili jsme zatím na všech odehraných představeních skvělou spolupráci.

Platí tedy, že je představení živý organismus a mění se i podle věku publika?

KM: Představení jsme připravovali hlavně pro druhý stupeň, brali jsme to jako výzvu. Ale protože změny jsou v divadelním provozu na denním pořádku a několik prvních repríz jsme hráli pro stupeň první, za pochodu jsme některé věci upravili. Ale samotné nás překvapilo, kolik toho mladší děti bez problémů vzaly.

Dětské publikum je často spontánní, jaké nejzajímavější situace nebo dotazy jste zatím zažili?

JB: Asi nejvíc mi v hlavě utkvělo jedno z prvních představení, které jsme hráli pro smíšené publikum. Vpředu seděl nižší první stupeň a vzadu sedmá osmá třída a zdálo se těžké skloubit jejich divadelní nároky. Zatímco menší děti se královsky bavily, vzadu bylo podezřelé ticho. Na konci představení si jdeme do publika plácnout s dětmi a poděkovat, že jsme to společně zvládli, ale já jsem dozadu původně vůbec nechtěl jít. O to víc mě překvapila reakce těch starších dětí, když na nás začaly volat: „To bylo boží, my si chceme taky plácnout!“

Text: Aneta Filipová

Foto: archiv Ypsilonky

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2019 na straně 28-29.