• O vydavateli
  • Reference
  • Ceník
  • Archiv
  • Články
  • TECH EDU
  • Soutěž
  • Kontakt
  • Jak správně zacházet s dámou? Je v době nových technologií v ohrožení?

    Text: Jana Jenšíková

    Foto: archiv České federace dámy

    AGE 4 - 5 / 2019

    Než jsem se pustila do následujícího rozhovoru, udělala jsem si jen tak pro sebe ve svém blízkém okolí takový malý průzkum. Ptala jsem se nahodile známých a jejich menších či větších ratolestí, jestli znají dámu, jestli ji hrají a jestli si myslí, že patří do 21. století plného důmyslnějších lákadel. Kupodivu to vyšlo tak padesát na padesát a mile mě překvapilo, že si i dnes v některých rodinách ještě tuto prý nejstarší deskovou hru s chutí zahrají. Předseda České federace dámy Robert Töpfer měl z mého zjištění radost. I když obecně už to prý u nás s dámou až tak optimisticky nevypadá.

    Od dámy domácí k dámě mezinárodní

    Za dob mého dětství uměl dámu každý. Nebo si to aspoň myslel. Kdy se u vás zrodila vášeň pro tuto hru?

    Jak říkáte, za mého dětství se dáma prostě hrála. Takže jsem ji jako malý kluk často hrával se svým dědou a později tátou. Na teplickém gymnáziu jsem pak získal pověst hráče, který jen tak snadno neprohraje. Jednou na chmelové brigádě hrála taková místní figurka v tamní hospůdce šachy i dámu. Ten bodrý venkovan si dělal při hře s mými kamarády, co chtěl. „Na něj musí přijít Robert,“ rozhodli kluci a povolali mne, abych zachránil čest gymnazistů. No, nevyhrál jsem, ale ani neprohrál a sklidil první úspěch, protože vesničan na závěr prohlásil: „Jsi fakt dobrej.“ Nemyslete si, hospodští hráči byli tehdy vyhraní a skutečně to uměli. To už dnes bohužel neplatí, dnes spoluhráče v hospůdce těžko najdete.

    Tehdy jste to bral čistě jako koníčka, je to tak?

    Ano, po Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem a roční vojně jsem začal učit na ZŠ v Duchcově, to se psal rok 1977. A právě v té době ve slavném a oblíbeném časopise Mladý svět vyšel článek od Petra Mališe z Ostravy Jak zacházet s dámou. Tam jsem si přečetl o dámě mezinárodní. Petr Mališ byl první, kdo se u nás zúčastnil mistrovství Evropy a zahrál pár vynikajících partií. Okamžitě jsem se s ním spojil, byl jsem pozván na naše mistrovství republiky a vnikl do tajů té velké, mezinárodní dámy. Jenže znáte to, práce ve škole, rodina, děti, na dámu jaksi nebyl čas.

    Robert Töpfer, předseda České federace dámy.

    Dáma a Casanova

    Kdy tedy přišel zlom a mohl jste se plně věnovat dámě svého srdce?

    Až později, když jsem začal pracovat pro vězeňskou službu jako učitel ve vězení pro mladistvé. Tehdy jsem doma v Duchcově rozjel při Domu dětí a mládeže kroužek dámy. Ten jsem později přesunul do, považte, tehdejší zvláštní (dnes speciální) školy, kde jsme slavili největší úspěchy.

    Jaké například?

    Uspořádal jsem Casanova Open. Víte, Casanova na duchcovském zámku ve stáří pracoval jako knihovník, zde zemřel a v Duchcově je pochován. Zúčastnilo se ho kolem čtyřiceti hráčů z celé republiky i ze zahraničí – z tehdejšího NDR, SSSR, PLR. Ale to jsme se s mým žákem, pozdějším výborným hráčem Bohoušem Kebzou nabourali do České federace se sekcí české dámy. Logicky jsme usoudili, že tato jednodušší varianta bude dětem přístupnější.

    A měli jste pravdu?

    Měli, tuto hru jsme se naučili opravdu dokonale, já sám se stal mistrem republiky a ve vytvořeném mistrovství družstev jsme v roce 2000 první turnaj s přehledem vyhráli.

    S dětmi ze zvláštní školy?

    Ano, přesně tak.

    Mezinárodní dáma

    Legenda vypráví o polském vězni za Velké francouzské revoluce, který spolu se svým dozorcem hrál tak dlouho, až přivedl hru k totální remíze, tak dobře již znal tahy soupeře. A tak si vymysleli, že přidají k šachovnici políčka i kameny. Od té doby se mezinárodní dáma po celém světě hraje na šachovnici ne 8 x 8, ale 10 x 10 políček s dvaceti kameny na každé straně, a pozor – skáče se i dozadu! Tím vzniká obrovský počet kombinací a hra se stává velmi komplikovanou.

    Česká dáma na vymření

    Dnes jsou děti samý chytrý telefon, počítač. Jak u nich překonáváte s dámou tato pokušení?

    Těžko. Víte, když hrajete dámu, tak to za vás strýček Google nevyřeší a musíte si namáhat mozkové závity. A cestovat na turnaje? Málokomu se chce. Teď v létě jsme se zúčastnili mistrovství Slovenska v Trenčíně, od nás z Čech přijelo sedm hráčů, Slováků bylo šest. O týden později obrovská akce v Pardubicích – Czech Open, zimní stadion, celá plocha pokryta hracími stolky, přes dvě stovky hráčů v jednom okamžiku v akci… Ale šachistů! Nás dámistů se v koutku krčilo šestnáct, v té mezinárodní dokonce jen deset bez jediné zahraniční účasti. Z toho je mi smutno.

    Jaký největší turnaj pořádá vaše federace?

    Jmenuje se Zlatá Praha a letos se ho zúčastnilo 54 hráčů z celého světa. Domácích však bylo jen deset. A přitom byly doby, kdy kdo neznal dámu, byl společensky znemožněn.

    Zmínil jste, že jezdíte hrát do zahraničí. Kam?

    Hrajeme zajímavé lokální turnaje v Nizozemsku, Polsku, Rusku, ale třeba i v Chorvatsku, Turecku. Naše výprava byla na olympiádě v Číně.

    Jak jsou na tom vaši zahraniční konkurenti?

    Výborně hrají třeba Mongolové, afričtí hráči patří dlouhodobě mezi špičku. Na důkaz jejich excelence přidám jednu historku. Senegalec Baba Sy se zúčastnil mistrovství světa a přišel jako divák k partii, kde jeden Francouz právě podával ruku svému soupeři na znamení, že partii vzdává. A skutečně, na desce stála z jeho pohledu neřešitelná pozice. To však Sy nevěděl a k údivu přihlížejících gratuloval Francouzovi k výhře. „Ne, já prohrál,“ oponoval. A tu přistoupil legendární Senegalec k desce a provedl nevídanou obrovskou kombinaci, po které skutečně ten, co partii vzdal, vyhrál.

    Z historie

    Dáma je jako desková hra známá 4000 let, její základy prý pocházejí z Kréty, v hlavním městě Heraklionu můžete ve zdejším muzeu spatřit nejstarší šachovnici. Později vykrystalizovala hra, kterou asi většina ze čtenářů zná, ale časem si různé země upravovaly pravidla. Proto známe dámu italskou, anglickou (checkers), brazilskou, ruskou a samozřejmě českou, která je unikátní pravidlem o přednosti dámy při skákání. A dámu polskou. To je ta mezinárodní.

    Dáma, nebo šachy?

    No, jak to tak vypadá, není radno dámu podceňovat. Nabízí se kardinální otázka: co je těžší: dáma, nebo šachy?

    Každá hra má samozřejmě svá úskalí, ale my dámisté říkáme, že jsme schopni se šachisty hrát rovnocennou hru, ale šachista s námi nikoliv. Možná je to tím, že šachy jsou notoricky známé, ale kdo zná dámu? Myslím tím tu mezinárodní.

    Je těžké do jejích tajů proniknout?

    Ano, mistrovské partie mohou trvat i více než pět hodin a rozhoduje se až v závěru, třeba tři proti třem kamenům. Jde o kombinační hru, která přináší radost, napětí, úctu k soupeři a neuvěřitelné emoce. Je postavena především na kombinačním myšlení, jak jsem se o tom mnohokrát přesvědčil. Každého, kdo bude mít chuť pustit se do tajů dámy, ať už pro radost ze hry nebo proto, aby si dokázal, že něco umí, mezi sebou rádi přivítáme. Dáma za to stojí, věřte mi.

    Text: Jana Jenšíková

    Foto: archiv České federace dámy

    Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 - 5 / 2019 na straně 18-20.