Žiju o sto šest. Za hendikep se neschovávám

Dokážete si představit, že jdete jako obvykle vyvenčit své psy, a domů se vrátíte až za tři čtvrtě roku a málem bez nohy? Ladislav Mrštný to bohužel zažil na vlastní kůži. V Kristových letech jej lékaři po úrazu připravovali na to, že už asi nikdy nebude chodit. On se však nevzdal a naopak se zařekl, že to tak nebude. Vítejte do příběhu člověka, který při střetu s osudem nesložil ruce v klín a rozhodl se dál plnohodnotně žít, neboť jak sám říká: „Nezáleží na tom, jak je překážka veliká, ale jakou máš touhu ji překonat.“

Milý Ladislave, děkuji, že jste souhlasil a podělíte se s námi o svůj příběh. Všechno začalo tehdy při venčení psů…

Přesně tak. Večer při venčení psů na místě, které jsem neznal, jsem na konci vesnice šlápl na špatně zakrytý otvor do sklepa, který se pod mou vahou propadl. Spadl jsem asi dva a půl metru na beton. Následkem byla luxace kolene, což je jeho úplné vykloubení. To možná nezní tak dramaticky, ale bohužel se mi při tom přetrhly v koleni vazy, nervy a hlavně podkolenní tepna, takže jsem měl vnitřní krvácení dolů do nohy. A to už dramatické bylo.

Jelikož se to stalo na vesnici, převezli mě do okresního města, kde zjistili, že to neumí operovat, takže mě transportovali do Brna. Krátce řečeno, než jsem šel na sál, uběhlo skoro pět hodin od úrazu. A jelikož jsem měl kvůli vnitřnímu krvácení nohu bez krve, a tedy i bez kyslíku, tak to vypadalo bídně, protože po pěti hodinách začínají odumírat svaly. Takže doktoři nejdříve nevěděli, jestli nebude jednodušší mi nohu rovnou amputovat.

Nakonec vám však lékaři nohu zachránili.

Naštěstí se rozhodli, že se ji pokusí zachránit úplně novou metodou z Ameriky. Tři týdny jsem ležel, utlumen léky, na jipce a každé tři dny mi postupně jednotlivými speciálními operacemi kousek po kousku zbavovali nohu toxinů a opět sešívali. Já jsem ležel a nechával se opravovat a teprve ve chvíli, kdy mě převezli na běžné oddělení, jsem se zeptal, co se změnilo, že už nejsem na jipce? Prý: už vám tu nohu nemusíme vzít.

Mimochodem, s firmou, která tehdy před osmi lety ten otvor tak špatně zabezpečila, se dodnes soudím o náhradu škody. Více to asi popisovat nebudu, to by vydalo na samostatný příběh.

Nohu mi zachránili, ale…

Predikce však přesto nezněla nijak růžově.

Prognóza byla, že budu rád, když se na nohu znovu postavím, pravděpodobně jedině s oporou. Definitivně se však můžu rozloučit se sportem, řízením auta a čímkoli spojeným s pohybem, navíc v ní nebudu mít prakticky žádný cit. Nejdřív jsem skutečně od kolene dolů, kromě fantomové bolesti, necítil vůbec nic, jako když člověk ochrne. Svaly se lékařům až na jednu hlavu lýtkového svalu zachránit podařilo, neměl jsem však vůbec žádné vazy, přední ani zadní, a nervová spojení byla přerušena. Navíc mi provedli akutní bypass podkolenní tepny a jakýkoli další zásah do nohy hrozil jeho narušením, a aby toho nebylo málo, dostal se mi do nohy i zlatý stafylokok.

Zhruba dva měsíce jsem tedy strávil v nemocnici v Brně a pak jsem byl asi měsíc v pražském Motole na lůžkové rehabilitaci, což je maximální možná doba. Po propuštění jsem chodil několikrát týdně rehabilitovat ambulantně, to trvalo asi tak 2,5 roku. Za tu dobu už jsme se s paní doktorkou docela spřátelili, potykali jsme si a jednou, teprve ve chvíli, kdy už jsem rehabilitaci dávno ukončil, se mi přiznala, co si myslela, když jsem k ní přišel poprvé. Standardní rehabilitační kolečko trvá šest týdnů, a prý když mě viděla poprvé, tak si po té první hodině říkala: „Co já tady s ním ještě pět týdnů budu dělat…“

Navzdory lékařské prognóze i sportuju

Žádné berle tu však nevidím, popravdě řečeno, kdybyste mi o svém úrazu neřekl, vůbec bych to na vás nepoznala.

Ano, předpověď lékařů se nakonec nevyplnila. Sportuju, jak to jde, jezdím autem a prostě žiju o sto šest, jen při sportu musím pro jistotu použít kompenzační pomůcky. A nohu cítím skoro celou. Pravděpodobně je to tak proto, že když mi řekli, co všechno dělat nepůjde a jak to vypadá s lidmi, kteří nemají ani zdaleka takové postižení jako já, tak se mi ta představa nelíbila ani trochu a zařekl jsem se, že to tak nebude. Nejdůležitější bylo nohu rozhýbat. Vždycky jsem se doktorky zeptal, co je potřeba se naučit, aby mi to pomohlo, a to jsem zvládl. Sice to bylo „na krev“, ale neslo to ovoce. Tak třeba jsem se naučil znovu skákat přes švihadlo, jedna z nejtěžších věcí bylo udělat na nemocné noze holubičku, to mi trvalo nacvičit asi 14 dní.

Můj denní režim nějakou dobu sestával z toho, že jsem ráno vstal, najedl jsem se, zacvičil jsem si, šel jsem šlapat na rotopedu, slezl jsem, umřel jsem, spal jsem asi půl dne, vstal jsem, najedl jsem se, zacvičil jsem si, šel jsem šlapat na rotopedu a šel jsem zase spát. Tak to šlo zhruba ten první půl rok, co jsem byl doma.

Bylo to náročné, ale nevzdal jste se.

Jak říkám, svými výsledky jsem překvapoval i lékaře. Lidé s desetinovým postižením, než je moje, jsou na tom mnohdy mnohem hůř. Noha mě sice pořád bolí a nejde s tím prý nic dělat, kromě prášků… Ty fungovaly tak dobře, že jsem je raději přestal brát, všiml jsem si totiž, že už se na ně začínám moc těšit. S přerušenými nervovými drahami v noze jsem chodil pravidelně k lékaři a zhruba po tři čtvrtě roce mi doktor řekl, ať už nechodím, že už se ta noha víc nespraví, že už to nemá cenu. Ale ať se přijdu ukázat třeba za půl roku na kontrolu. A když jsem přišel za půl roku, tak mi říká, víte co, přijďte ještě příště. A já říkám, proč? No, protože tam zase funguje něco, co tam dřív nebylo. Nervy mi tedy pomaličku postupně dorůstaly.

Paní doktorka, ke které jsem chodil na rehabilitaci, přednášela medikům na pražské lékařské fakultě. Jednou mě poprosila, jestli by mě mohla použít jako „pokusného králíka“ při výuce. Nejdřív studentům v posluchárně popsala mé zranění a indikovanou léčbu a oni pak měli odhadnout, jak tato léčba dopadla, jak by teď pacient s takovou anamnézou vypadal. Teprve pak pozvala dovnitř mě. Nu, byli překvapení. Vesměs očekávali člověka buďto bez nohy nebo o berlích s bezvládnou nohou.

Úraz mi ujasnil priority

Podobné osudové momenty člověka asi výrazně ovlivní, pocítil jste to na sobě i vy?

Podle mě jde vždycky o souhru více momentů. U mě to bylo tak, že v září jsem si pořídil hypotéku, v prosinci se mi stal úraz, a když mě pustili ze špitálu, tak žena otěhotněla. Předtím jsem byl tedy svobodný, bez závazků, zdravý člověk, kterému bylo jedno, jestli přijde z práce v pět nebo v osm a jestli zabije čas tím nebo tím, a najednou jsem věděl, že: je potřeba platit hypotéku, budou starosti, že s nohou něco musím dělat. Už mi nebylo jedno, jestli někde strávím o tři hodiny víc nebo míň, a už jsem sakra začal přemýšlet, jak si svůj čas zorganizuju a čemu je dobré ho věnovat. Kdyby se mi to nestalo, tak bych rozhodně neměl takto ujasněné priority a představu o tom, co je v životě důležité a co se dá odsunout do pozadí.

Odrazila se tato zkušenost i ve vašem pracovním životě?

Pracuju jako finanční poradce společnosti Partners, a to již od března 2010, slavím tedy nyní výročí. Jsem docela vděčný, že jsem ve chvíli, kdy se mi stal úraz, pracoval zrovna tady. Dalo mi to obrovskou volnost při řešení mé situace a zároveň mě to přinutilo, abych sám hledal cesty. Měl jsem dostat invaliditu třetího stupně, k čemuž mi na sociálce nabídli 4500 korun měsíčně. To byl hodně špatný vtip.

Před úrazem jsem stihl u Partners odpracovat necelé dva roky, pak jsem nějakou dobu nemohl dělat nic, no, a pak jsem se musel vrátit a naučit se všechno pořádně znovu. Co mi u Partners opravdu pomohlo, je, že dělám sám na sebe, jsem strůjcem svého štěstí, a to mi vyhovuje. Svůj program si můžu přizpůsobit potřebám svým, rodiny i hendikepu, který mám. Mám svou vnitřní motivaci a odpovědnost, nedělám to, co chce někdo jiný, ale co chci já. A nemůžu se na nikoho vymlouvat.

Chcete-li pracovat u Partners, musíte splňovat konkrétně stanovená kritéria, která popisují, zda svou práci děláte dobře, a to nejen z hlediska klientů a firmy, ale i vašeho ‒ aby za vámi odvedenou práci byla uspokojující odměna. Pokud máte nějaké zdravotní komplikace, můžete zažádat o výjimku z plnění kritérií. Což jsem udělal, pomohlo mi to, ale nechci si na to zvykat. Nechci se za nic schovávat.

Jsem v Partners na vysoké konzultanské pozici, specializuji se na privátní klientelu a náplní mojí práce je pomoci lidem postavit se na vlastní nohy, naplánovat si budoucnost a zajistit si příjem. Kouzlo má pro mě fakt, že si mohu vybrat, s kým budu dlouhodobě spolupracovat. Tím pádem jsou mí klienti převážně příjemní lidé, s nimiž udržuji někdy standardní, někdy přímo přátelské vztahy a jejichž měnící se životní situaci společně průběžně konzultujeme a podle toho aktualizujeme jejich plány do budoucna.

Co byste poradil lidem, které potká podobná osudová rána?

To je strašně těžké. Myslím si, že obecně se nic moc nedá poradit, každý má situaci úplně jinou a je tím úplně jinak poznamenaný, takže neexistuje žádná chytrá poučka, která je aplikovatelná pro všechny. Je to vždycky o nastavení konkrétního člověka. Na rehabilitačním oddělení v Motole, které je vyhlášené svou kvalitou, je pořád plno. Bohužel, jak si stěžovaly sestřičky, tři čtvrtiny lidí tam leží úplně zbytečně, stráví tu měsíc a vůbec jim to nepomůže. A je to jen proto, že oni tam jdou, protože můžou. Nejdou tam proto, že chtějí, ale protože to řekl doktor.

Doktor tě nezachrání. Doktoři ti pomůžou najít cestu, ukážou ti, co udělat pro to, aby tvůj hendikep byl co nejméně bolestný. Odmakat to ale musíš ty. Já jsem se řídil takovou poučkou, kterou propagoval i Dale Carnegie: Buďto se sesypeš, nebo si řekneš: „Co nejhoršího se mi může stát?“ A pak s tím pracuješ.

Z finančního hlediska mi můj návrat do reálného života extrémně ulehčilo životní pojištění. Náhoda tomu chtěla, že zhruba půl roku před úrazem jsem si ho sám aktualizoval a zaměřil jsem se v něm zejména na závažná a dlouhodobá rizika, která mě mohou ohrozit. A ejhle – opravdu se to hodilo.

Od té doby, když se k tomuto tématu s klienty dostanu, říkám jim, že v tomto ohledu nejsem objektivní a tvrdím, že je to jako s pásy v autě. Není potřeba mít vyztuženou kostru auta, super sedačku a závodní bezpečnostní pásy (tedy není za to potřeba utratit majlant), když to nepotřebuju, ale ty standardní pásy by si měl zapnout každý a vždy. A ne proto, že by jinak dostal pokutu, ale jako prevenci – jestli si je jednou nezapne a něco se stane – pak už si je zapnout nikdy nestihne.

Důležité také je, v jakém prostředí se člověk pohybuje. Říká se, že jsme odrazem pěti lidí, s nimiž se v okolí stýkáme nejvíc. Prostředí nás formuje. Když tedy budete chodit do hospody a tam naříkat, tak tím nic nezměníte. Já jsem se ve věcech nepatlal, místo toho jsem je řešil. Nechtěl jsem jen sedět a koukat se na miminko, chtěl jsem si s ním i hrát – no, tak to se asi musí nějak vyřešit. Hypotéka je tady – no, tak se asi musí zaplatit. Moje okolí, rodina i kamarádi mi hodně pomohli. Měl jsem a stále mám velké štěstí na lidi. A za to jsem nejvíc vděčný.

S pojištěním je to jako s pásy v autě. Jednou si ho nezapneš, a když se něco stane, nemusíš mít už šanci to udělat.

Text: Martina Hošková

Foto: archiv L. Mrštného

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2020 na straně 20-23.