Boty pro radost, aneb Vždycky je čas se něco nového naučit

„Která žena by neměla ráda krásné boty? I já jsem v obchodech vždycky obhlížela ty nádherné lodičky na podpatku, které se na mě usmívaly do té doby, než jsem je zkusila a zjistila, že pro ně nemám nohy. S postupujícím věkem jsem se s představou podpatků rozloučila: když lodičky, tak nizoučké, které mě unesou. Až v dalekém Ho Či Minově Městě, kde jsem tehdy pracovně působila, jsem zjistila, že nemám ,divné nohy’, jen pro mě dosud nikdo neušil pořádné boty. Takové, v nichž i na podpatku mohu běhat celý den. A tak jsem se v pětapadesáti zamilovala a rozjela nový projekt,“ vypráví Jana Kolářová, která vystudovala Fakultu elektrotechniky ČVUT a čtvrt století pracovala v managementu nejrůznějších korporátních organizací v oblasti telekomunikací a bankovnictví.

Osudový Vietnam

Jsme zemí, která má v sobě stále Baťovu DNA. Z tohoto pohledu je zvláštní, že našinci učaruje kouzlo ševcovského řemesla v daleké jihovýchodní Asii. Jak k tomu došlo?

Při mé práci pro různé korporátní firmy nebylo nezvyklé pracovat v zahraničí. Pohybovala jsem se často po Evropě, něco přes rok jsem rozjížděla projekt v Moskvě. Poznávat cizí země mě vždycky moc bavilo stejně jako jazyky. Tak když přišel zhruba před dvěma lety kamarád, že by potřeboval někoho s mými zkušenostmi, kdo by pomohl budovat obchodní síť pro nejmenovanou banku v dalekém Vietnamu, dlouho jsem neváhala a za pár dnů už seděla v letadle. Necelý rok strávený v Ho Či Minově Městě mi dal hrozně moc. Nejen nové pracovní zkušenosti, ale také další pohled na život, na svět. Dá se říct, že mi Vietnam a jeho obyvatelé přirostli k srdci.

A co ty boty?

To vzniklo náhodou, i když nic není náhoda, viďte? Jednou se mi tam totiž rozpadly mé pohodlné „běhací“ lodičky bez podpatku, které jsem si s sebou přivezla z Prahy. Problém, který u nás vyřešíte poměrně rychle v prvním obchodu s obuví. Ne tak tam. Představte si drobné Vietnamky a jejich útlé malinké nožky. Už číslo 36 je u nich „obří“, natož moje 39/40, navíc v obchodech najdete většinou sandálky. Byla jsem zoufalá. Až mi vietnamská kolegyně dala do rukou vizitku. Ať si tam prý zajedu, že mi určitě pomohou. Sedla jsem do taxíku, přejela téměř celou metropoli – a ocitla se před malým útulným krámkem.

Našla jste, co jste hledala?

Ve vitrínách byly vyskládány lodičky různých barev, nejen sandálky. Na kase jsem si všimla nálepek, že berou kreditní karty, což tam také není zcela obvyklé, a za kasou seděla starší paní v zástěře, která se na mě usmívala. Anglicky jsem jí řekla, co se mi stalo. Že se mi rozpadly jediné lodičky a potřebuju do práce nové. Někam odešla a přišla i se synem. Ukázalo se, že ten umí dobře anglicky. Když jí vysvětlil, pro co jsem přišla, kývla hlavou, obkreslila na papír obě moje chodidla – a prý se mám stavit zítra. Pomyslela jsem si, že podobných slibů už jsem slyšela, ale druhý den jsem tam jela znovu. Paní se zase usmívala a přinesla mi dvoje lodičky – černé a červené, ať si prý vyberu. Vzala jsem oboje, i když měly podpatek.

Co bylo na podpatku tak divného?

Do té doby jsem podpatky moc nenosila, protože nejsem zrovna Twiggy a otékaly mi nohy. Najednou jsem začala chodit na sedmicentimetrovém podpatku. Protože ta na první pohled nenápadná paní dokázala do druhého dne ušít botky tak, že mi v nich bylo celý den pohodlně. No a pak jsem chodila pro další a další páry. Bavilo mě boty nakupovat – pro sebe, svou rodinu i známé, ale také sledovat, jak vznikají. Pozorovala jsem ševce při práci a obdivovala jejich řemeslný um i skutečnost, jak svou práci milují. Tam za oceánem jsem si uvědomila, jak je krásné, když vám pod rukama roste něco hmatatelného, co pak udělá radost ostatním. A měla jsem pocit, že za mnou jsou sice hory powerpointových prezentací a stovky jednání, ale vím, že opravdu udělaly radost lidem?

Takže už tam jste se rozhodla, že budete prodávat boty?

Ta myšlenka zrála. S tou nenápadnou paní za kasou, majitelkou rodinné firmy, která, jak se ukázalo, má třicetiletou tradici, jsme se skamarádily, začala jsem jí mluvit do designu a barev bot. Navrhovala jsem vlastní tvary a barevné kombinace a ona mě korigovala, co je možné a technologicky proveditelné. A nakonec jsme se rozhodly, že spolu zkusíme obchod. Po návratu domů do Prahy jsem do svého „snu“ o e-shopu s botami na míru zapojila celou svou rodinu. A tak vznikla registrovaná značka YOURWAY SHOES, boty podle vás. Víte, ne že se budeme přizpůsobovat my botám, ale boty nám, tedy našemu vkusu, šatníku, ale také chodidlům, budou třeba respektovat, že nemáme „konfekční velikost“.

Botky na přání pro jakoukoli nožku

Co tedy nabízíte?

Boty vyráběné profesionálně ručně, perfektně navržené, šité z kvalitních hovězích a jehněčích usní. K dispozici je víc než dvacítka barev, zatím stále s klientkami objevujeme barevné kombinace podle jejich přání. Boty jsou měkké, pohodlné i při chůzi na vyšším a vysokém podpatku. Standardní velikosti i individuální formy, protože ne všichni zapadáme do průměru.

Jsou k dostání pouze v e‑shopu? A jaké máte dodací lhůty?

E-shop funguje a boty v něm lze koupit docela jednoduše. Učím se za pochodu, jak ho ještě vylepšit. Dodací lhůty jsou čtyři až šest týdnů, ale budu se snažit je zkracovat.

Uživí vás to?

Samozřejmě ne, pokračuju ve své konzultantské činnosti. Ale strašně moc mě to baví, beru to jako koníčka, který mi dává obrovský prostor pro kreativitu a šanci učit se něco nového. V budoucnu věřím, že mě to i uživí, ale podnikání rozvíjím postupně po malých krůčcích.

Kupovat si boty přes e‑shop je zrádné. Přece jen je nejlepší, když si je člověk může vyzkoušet.

Máte pravdu, boty si člověk musí osahat a projít se v nich. Takovou příležitost nabízíme spolu s majitelkou butiku Camp David v Jesenici u Prahy Lenkou Možkovskou.

Jak vzniklo propojení bot s módním butikem?

To je také zajímavá „náhoda“. Když jsem tenkrát v lednu odjížděla do Vietnamu, hledala jsem, kde narychlo koupit letní šaty. A protože bydlím v Osnici, rozjela jsem se do nedalekého obchodního centra Spektrum v Čestlicích. U Lenky v obchodě jsem se oblékla, ale tehdy jsme se ještě osobně nepotkaly. Když jsem se po roce z Vietnamu vrátila domů, zajela jsem jednoho dne do vedlejší Jesenice, abych se podívala, jaké obchody tu spolu s novou moderní zástavbou vyrostly. No a tam jsem objevila znovu Lenčin butik, který se sem mezitím přestěhoval, protože ve Spektru začala rekonstrukce. Hned jsme si s Lenkou padly do oka a během půl hodiny domluvily spolupráci. Myšlenka, že bude mít k modelům, které prodává, šanci vymyslet boty na míru, ji tenkrát dostala. A ukázalo se, že je to magnet i pro zákaznice. Koupit šaty a k nim dokonale padnoucí botky na míru na jednom místě je velké lákadlo.

Určitě vám s podnikáním přibylo mnoho práce, povinností i stresu. Přece jen jste byla vždy velmi dobře placeným zaměstnancem. Nelitujete?

Máte pravdu, starostí přibylo, ale i radostí. Neskutečně mě to baví a stále objevuju nové obzory. A dokáže mi dobít baterky, když mi sedmdesátiletá paní napíše, že už může na koncert do Rudolfina, protože si má k šatům co obout. Nebo když si čtu e-mail od basketbalistky, která mi děkuje, že se díky mně vdala, protože měla v čem… Padnoucí lodičky v čísle 43 totiž také běžně na krámě neseženete.

Text: Jana Jenšíková

Foto: Marek Jenšík

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2020 na straně 26-28.