Cizí jazyk v každém věku
Mám ráda jazyky, ráda se je učím, přemýšlím o nich, ráda je používám a ráda s nimi seznamuju i druhé. Během těch mnoha let, v nichž se zabývám výukou angličtiny pro dospělé, jsem od svých studentů často slyšela, že už „jsou na jazyky staří“, „už jim to do té hlavy neleze“, „stejně se to nikdy nenaučí“ a podobně. Nevěřte tomu! Cizí jazyk dáte v každém věku.
Skutečně, vliv věku na schopnost naučit se cizí jazyk se značně přeceňuje. Osobně mám podezření, že tento argument nám, a to nejen v případě cizích jazyků, často slouží jako přijatelná výmluva ospravedlňující naši neochotu pustit se do něčeho nového, vystoupit ze své komfortní zóny, jak se teď často říká. Pokusím se jej pomocí trochy teorie i praktického příkladu ze života vyvrátit.
Co na to říká teorie?
Naučit se cizí jazyk dokáže malé dítě i senior. Každý z nich se však učí jinými mechanismy. Malé dítě si cizí jazyk OSVOJUJE přirozeně, podobně jako svůj jazyk mateřský, nasává jej do sebe jako houba, ať chce nebo ne. Dospělý se cizí jazyk UČÍ vědomě, záměrně a více či méně formálně. Každá z těchto dvou strategií učení ke své úspěšnosti vyžaduje zcela jiný přístup a prostředí. Žádná z nich není lepší či horší, jsou pouze odlišné, a chceme-li své děti či sebe cizí jazyk dobře a příjemně naučit, musíme mít tuto skutečnost neustále na paměti.
V praxi to znamená, že malé dítě vám o gramatice či pravopisu cizího jazyka neřekne zhola nic, nastane-li však vhodná situace, své jazykové dovednosti v ní pohotově a bez problémů použije. Dospělý a starší dítě mají naopak v hlavě uložena různá pravidla, jimiž se cizí jazyk řídí, potřebují-li však pohotově zareagovat a mluvit, mívají problémy. Pokud však víte, že jde o přirozený projev určitého stupně procesu učení, který se uplatňuje během celého života s výjimkou prvních pár let, můžete si s klidem říct „všechno je v pořádku“ a pracovat na svém zlepšení.
A co na to náš příklad ze života? Jak jste na tom se studiem cizího jazyka vy, pane Kollere?
Je mi 69 let. Před pěti lety jsem se začal pořádně učit němčinu, když mi přišla nabídka odejít pracovat jako lékař do Německa. Podmínkou byla znalost němčiny na úrovni B2. Nu, vůbec jsem neměl v úmyslu svou penzi trávit prací v Německu, já si ji chtěl užít – a začít se něco pořádně učit, to vůbec nepovažuju za špatný způsob, jak toho docílit. Začal jsem se tedy učit, ale nejen třeba hodinu týdně, ale pořádně, pár hodin denně, abych viděl nějaký pokrok.
Základem pro mě byla gramatika, a když jsem se prokousal jejími základy, začalo mě to vyloženě bavit. Ten pocit úspěchu, třeba jen relativního, je velice důležitý. Neučím se proto, že to potřebuju, ale proto, že mě to baví. Chodil jsem i k jedné paní učitelce, abych nebyl úplný zoufalý samouk, ale zjistil jsem, že ten, kdo se chce naučit cizí jazyk, jsem já a jinak než učením to nejde. Učitel pomůže, ale naučit se to musí každý sám.
No dobře, ale co ta moje strašná výslovnost?
Obava z toho, že špatně vyslovuju, jsem tudíž směšný a vypadám s prominutím jak blbec, často dospělým zabraňuje využívat znalost cizího jazyka v praxi. Ano, je pravda, že pokud se cizí jazyk naučíte jako malé dítě, čili si jej OSVOJÍTE, váš přízvuk bude na úrovni rodilého mluvčího. A pokud se jazyk NAUČÍTE v pozdějším věku, pravděpodobně této výslovnostní úrovně nedosáhnete. Já svým studentům říkám: no a? V současné době je za kritérium správné výslovnosti v cizím jazyce považována srozumitelnost. Důkazem této skutečnosti je kupříkladu vysílání celosvětově renomované zpravodajské stanice BBC World News. Budete-li toto vysílání sledovat, uslyšíte tolik rozličných „angličtin“, až vám z toho půjde hlava kolem. Jinak zní angličtina z Anglie, jinak ze Skotska, jinak z Asie. A je to v pořádku a těmto lidem to nijak nebrání v tom, aby pro takto uznávanou společnost pracovali. Proč bychom se tedy měli své nedostatečné výslovnosti bát my?
Vaše výslovnost, pane Kollere, je perfektní?
Já si s výslovností hlavu nedělám, snažím se rozumět hlavně psané nebo mluvené němčině. Moje němčina mi zní krásně. Vedu totiž hovory v němčině hlavně sám se sebou, je to tzv. selbstgespräche neboli autokomunikace. Většinou se ale snažím být u toho sám, abych nevypadal divně jako nějaký blázen trpící samomluvou, a navíc v nesrozumitelné řeči.
Já se ta slovíčka vždycky naučím a pak je zase zapomenu
Ano, nelze než souhlasit. Ovšem pouze tehdy, pokud se vám nepodaří naučená slovíčka přesunout z paměti krátkodobé do dlouhodobé. Toho lze dosáhnout jediným způsobem: cizí jazyk neustále používat, záměrně vyhledávat možnosti, jak se mu vystavovat, a to tak, aby vám to bylo příjemné. Kdo rád čte, ať v daném jazyce hodně čte, kdo rád poslouchá muziku, ať hodně poslouchá muziku, kdo se rád kouká na filmy, ať kouká na filmy v originále. Zvyknete-li si cizí jazyk pravidelně příjemným způsobem využívat, můžete přejít k náročnější výzvě: začnete se co nejvíc věnovat oblasti, která vám v cizím jazyce jde nejhůř. Kdo špatně rozumí mluvenému slovu, bude se věnovat poslechu, kdo špatně mluví, bude co nejvíc mluvit, komu nejde gramatika, bude studovat gramatiku. Jak prosté, milý Watsone.
Gratuluji, úroveň C1, to je velký úspěch. Nezbývá než popřát i všem ostatním studentům cizích jazyků hodně úspěchů a potěšení na cestě za poznáním a zdůraznit, že pokud vám cizí jazyky opravdu, ale opravdu vůbec nejdou, není třeba se tím trápit. V takovém případě je lepší věnovat se něčemu jinému, co vás baví a v čem s mnohem menší námahou dosáhnete daleko lepších výsledků.
Souhlasíte se mnou, pane Kollere?
Je jasné, že platí: rychle nabyl, rychle pozbyl. Člověk tedy musí hned opakovat, a to několikrát. Já jsem se zpočátku učil opravdu intenzivně a certifikát B2 jsem napodruhé získal. Když budu chtít, můžu jít pracovat do Německa. Ale já nechci, já jsem si zamiloval němčinu, a tak si tady dál studuju, sice již v pomalém tempu, ale o to možná s trvalejším efektem. Rozumím zprávám, bez problémů si v němčině čtu, s výslovností si starosti nedělám. Dokonce jsem si troufl i na zkoušku C1 a kupodivu jsem prošel.
Text: Martina Hošková
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2020 na straně 24-25.