Příběh statečného chlapa

Bylo to v samém srdci Prahy, pár kroků od Staroměstského náměstí. V malém pokojíku domu U Zelené žáby (v jeho přízemním šenku prý kdysi zapíjel své kruté řemeslo legendární kat Mydlář a snad tam vypil mnohou číši i král Václav IV.) starý pán přiložil do kamínek a pustil se do vyprávění neuvěřitelné historie. Já jsem ale věděl, že všechno, co říká, je čiročirá pravda. Ten příběh jsem znal, jen jsem chtěl poznat i jeho hrdinu.

Pan Václav se narodil a vyrůstal v pražském Josefově. Fotbalový balon začal prohánět v malostranské Čechii. Teprve když si s míčem začal tykat opravdu důvěrně, oblékl modrobílý dres Staroměstské Olympie, tehdy jednoho z předních pražských klubů. Tam se mladý jirchář – tak se říkávalo jemným zpracovatelům lehkých kůží, třeba na rukavice nebo elegantní dámské střevíčky – skamarádil s příštím akademickým malířem Antonínem Fivébrem. Na hřišti se mnohdy rodí přátelství na celý život.

Ti dva, střední útočník a střední záložník, spolu brzy tvořili tandem, který zápas co zápas ovládl střed pole. Vyfouknout konkurenci hned dvě esa naráz, to by bylo příliš, a tak Sparta sáhla nejprve po Fivébrovi. Že však nad slunce jasně patřili k sobě, trvalo jen pár měsíců, než za ním na Letnou přišel i pan Václav. Tak jsem směl říkat svému hostiteli od Zelené žáby.

Na hřišti se mnohdy rodí přátelství na celý život.

S těmi dvěma měli rudí pohromadě tým, který mohl zaútočit na do té doby neohrozitelné prvenství Slavie. V neděli 1. října 1911 v sedmém souboji obou „S“ poprvé vyhrála Sparta. Bylo to 3:1. Přihrávkami, které měly oči, na všechny góly vítězů zadělal můj vypravěč. V době toho triumfu už patřil k uctívaným hrdinům z francouzského Roubaix, kde české národní mužstvo zdolalo Francouze 4:1 a pro hráče z evropské pevniny do té doby neporazitelné anglické amatéry 2:1.

Na sklonku léta 1914 jako rezervista slavného 28. pěšího pluku, „Pražských dětí“, byl mezi prvními pražskými fotbalisty, kteří narukovali do Velké války. A málem i mezi prvními, kteří v ní padli.

Když se k večeru 1. září u haličského Tomašova vracely decimované hloučky pěšáků z marného útoku na ruské pozice, míjely mnoho padlých kamarádů. Na frontě člověk rychle otupí. „Ten už to taky má za sebou,“ řekl jeden ze sběračů raněných nad vojákem se strašnou ranou v zádech. Kaprál, který naštěstí právě kolem vedl polní hlídku, po těch slovech bezděčně na muže pohlédl. Ležel v kaluži krve, špinavý, zarostlý, zsinalý – ale ta podoba! „Pane bože,“ vzkřikl kaprál. „To je přece Vašek!“ A už klečel u vojáka, málem zabitého šrapnelem. Srdce mu stále tlouklo, i když jen slabě, slabounce…

Kaprál Štěpánovský, jinak známý fotbalový sudí, rozkázal muže se smrtí na jazyku dopravit na polní obvaziště. Tam ho dostali z nejhoršího a poslali do divizní nemocnice v pražském Karlíně. Podstoupil sedm těžkých operací páteře, kostrče a zažívacího traktu. Po jedné z nich ho přesunuli na jiný pokoj a na jeho lůžko položili umírajícího vojáka. Zapomněli přitom vyměnit tabulku se jménem pacienta.

Prahou se rozletěla zpráva o smrti fotbalového boha. Národní listy otiskly dojímavý nekrolog. Fanoušci bez rozdílu klubové víry byli zdrceni. Naštěstí brzy vyšlo najevo, že obdivovaný borec žije, i když se lékaři o jeho život něco nabojovali.

Vyhráno zdaleka neměl. Z chlapa jako sosna se proměnil v pohublý stín a krůček za krůčkem se znovu učil chodit. Když se jen zmínil o fotbalu, doktor Kukula, který ho několikrát operoval, se chytal za hlavu: „Vašíčku, to ne! Ani pomyslet!“ Statečný chlap s nadlidsky pevnou vůlí v té chvíli jen beze slova kývl. Co také mohl jiného? Neodbytného snu o návratu na hřiště se však vzdát nedovedl.

Po čtrnácti měsících na nemocničním lůžku za ním přišel kamarád Fivébr, kterého před frontou spasilo nasazení do zbrojní výroby. A že mu také obstará práci v plzeňské Škodovce. Jejich společný mistr byl kromě toho i předsedou tamního Českého lva. Tak dlouho do milého Václava hučel, až ten neodolal a zkusil znovu trénovat.

Začátky byly krušné, nelidsky trpěl, ale už nepovolil. Jednoho dne opět oblékl dres – a vstřelil dva góly! Po utkání se hodiny svíjel v bolestech. Přesto se vrátil na hřiště. A ještě v posledních týdnech války také do Prahy a na Spartu.

To už zase nabral svou původní podobu. Z fotbalového kumštu očividně nezapomněl vůbec nic. Návštěvníci zápasů zase mohli obdivovat brilantního kouzelníka s míčem, nevyrovnatelného nahrávače, chladnokrevného střelce, rafinovaného taktika, hotového filozofa té krásné hry.

Už roku 1919 byl členem vítězného týmu československé armády na vojenských hrách zemí Dohody na pařížském stadionu Colombes, kterým se všeobecně přezdívalo Pershingova olympiáda. To podle velitele amerického expedičního sboru na západní frontě, generála Johna J. Pershinga, který nad soutěžemi převzal záštitu. Pravda, vojákem mladé republiky pan Václav nebyl, ani se jím už jako superarbitrovaný rakousko -uherský těžký válečný invalida dost dobře nemohl stát. Ale to se tehdy tak nebralo… Ostatně mezi útočníky našeho týmu s ním byli ještě další dva hráči podobného osudu. A jak jim to klapalo!

Dvaatřicetiletý pan Václav roku 1920 debutoval v oficiálním mezistátním utkání na olympijských hrách v Antverpách, kde se naši probili až do finále. V následujících letech byl spolu s Karlem Peškem ‑Káďou nejvýraznější postavou Železné Sparty, v první polovině 20. let minulého století nejspíš nejlepšího klubového týmu evropské pevniny.

Léta přibývala, následky málem smrtelného zranění se hlásily stále častěji a bolestivěji. Ale ještě roku 1926 hrál, už osmatřicetiletý, v první lize! A míč ho stále poslouchal jako málokoho jiného.

Víc než půl století už uteklo od toho večera, kdy jsem si v domě U Zelené žáby s tím mimořádně talentovaným, ale také nezměrně statečným, houževnatým a vytrvalým mužem povídal o fotbale i o životě.

Po celá ta léta se k jeho příběhu stále znovu vracím. Kde se v člověku bere, z čeho vyvěrá taková obrovská vnitřní síla? Podle mne z obrovské lásky.

Pan Václav se dožil dvaaosmdesáti let. Nadarmo se neříká, že dlouho žije ten, kterého pohřbili ještě dříve, než zemřel. Jemu se to přihodilo hned dvakrát. Jeho jméno najdete v každé knize, která se zabývá historií českého fotbalu. Jmenoval se Pilát. Ale určitě by byl stejně skvělý chlap, i kdyby o míč v životě nezavadil.

Text: Miloslav Jenšík

Foto: archiv autora

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2020 na straně 6-7.