Srdce pro Zemi

Zvláštní cena Za pomoc Zemi v 6. ročníku Srdce s láskou darované

ZŠ Hanspaulka, Praha 6

3. B (25 dětí) pod vedením paní učitelky Markéty Platzové

Stav planety nenechává nás, hloubavé třeťáky, v klidu. Zvolili jsme si ji, jí chceme dát srdce. A ne ledajaké. Lípa je se svými listy jedinečným vzkazem, poselstvím. Zasazením lípy se planetě chceme omluvit za všechny lidské skutky, které ji poškozují. Dáváme jí dárek, kterému příroda rozumí. A ta se o něj bezelstně a láskyplně dělí právě s lidmi. Zabalí do něj mnohem více dárků pro nás. Vzduch, co dýcháme.

Stín, je ‑li slunce ve svém živlu. Krásnou píseň listů ševelících ve větru. Symfonii ptačích hlasů, když v koruně najdou útočiště. Opojný koktejl vůní, když se květy rozvinou. Uklidňující bzukot hmyzu, který v ní najde lahodný nektar. Léčivou sílu na neduhy chladných dní i zlomených srdcí.

Je to věrný přítel, dobrý posluchač i tichý svědek.

Naše lípa vyklíčila do světa ve stejném roce jako my, třeťáci. Těšíme se, že ji jednou třeba ukážeme svým vnoučatům a povíme jim ten náš dnešní příběh.

Příběh lípy

Když jsem vykoukla na svět, krásně svítilo sluníčko a prohřívalo náruč mojí maminky. Bylo mi v ní příjemně teplo a brzy jsem začala mávat svými lístky na svět. S dalšími sestřičkami jsme si hrály a ve větru třepetaly svými větvičkami. Ve školce jsme pěkně rostly a s napětím čekaly na den, kdy se přestěhujeme každá do nového domova. Když se přiblížil ten můj, nevěděla jsem, co mě čeká. Vybraly si mě prý nějaké děti.

„Děti? Co to je?“ ptala jsem se nervózně starších sestřiček, ale ty vždy jen zašuměly větvemi. Jen jedna tiše zaševelila lístky: „Jsou to lidská mláďata, pozor na ně.“

O lidech už jsem slyšela. Budu- li mít štěstí, nemusím se bát, ale pokud štěstí mít nebudu…

Den stěhování se přiblížil. Ráno ještě celá ospalá vidím, jak si pro mne mlhou kráčí člověk. Těším se, ale zároveň mnou otřese chlad strachu. Opouštím teplou náruč a moje cesta už se nedá zastavit. Snad nebude nešťastná.

Slyším vítr a v něm se nese zvláštní zvuk. Je radostný a uklidňuje moje roztřesené větve. Tak tohle jsou děti. Všichni mluví, všichni si na mne chtějí sáhnout, ach pozor, pozor na mé větve, ale… Uvědomuji si, že ty doteky jsou příjemné, měkké, teplé a hladivé. Opatrně mne zvednou a lehce mne položí. Položí do teplé náruče mojí maminky.

Jsem zpět u ní, mám štěstí.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 2 - 3 / 2020 na straně 42-43.