Z hloubi samoty zpátky do života

Pár týdnů předtím, než nás všechny zákeřně zaskočil koronavirus, jsme si my dva – má žena Julie a já – prožili malou velkou slávu. Proč malou? Aniž by nám co chybělo, obešla se bez omletých barnumských rekvizit. Žádný ohňostroj a petardy, žádné barbecue pro sto zvaných, žádné sprchování šampaňským a povinné obdivné výkřiky made in Hollywood. Jen víceméně tiché, ale nad veškeré jásání příjemné posezení v nejužším rodinném kruhu. A proč velkou? Jak ten čas letí, slavili jsme naši diamantovou svatbu.

Za šedesát let soužití (plus nějaký čas předtím, než dospějí k obratníku rozhodnutí vyměnit si prstýnky) se lidé už nějak poznají! A když se spolu v relativní pohodě proklopýtají cestou necestou přes spoustu kamení, hloží a trní až k pomyslné diamantové metě, pak by se snad už dalo předpokládat, že je hned tak něco nerozhází.

Bum! Kde se vzal, tu se vzal, zákeřný virus z druhého konce světa zčistajasna obrátil všechno vzhůru nohama. Zda se mu lze či nelze ubránit, to v první chvíli nevěděl nikdo, ale jedno bylo jasné jako facka: je třeba se tomu vetřelci postavit. Jak? Jakkoli. Když ne takhle, tak nějak jinak. Hlavně se nedat! Když spadne žába do mléka, co jí zbývá? Utlouci pod sebou máslo, aby se neutopila. A tak jsme se bránili a chránili, jak jsme uměli nebo třeba i neuměli. Chybami se člověk učí.

Nestačili jsme se divit, jací jsme vlastně všelijací. Jedni hned věděli, že covid je bublina – jenom zase jedna nová virová chřipka, spíš taková lehčí. Že roušky jsou zbytečná buzerace. Že zvláštní nákupní doba potravin pro seniory je nic neřešící pitomost. Že oni by to všechno řešili úplně jinak. (Jen se nám obvykle zapomněli zmínit jak.)

Naštěstí bylo daleko víc těch druhých. Ti, kteří mohli (a zdaleka nejenom ti, kteří měli), pomáhali ohroženým ze všech sil. Ani mnozí z těch, kteří toho jinak moc nemohli, neztráceli čas planým mudrováním. Když roušky, tak roušky. Prostě sedli a šili. Nejen pro sebe, pro své blízké, ale i pro ty, které neznali – a jestli ano, pak jen od vidění a zdálky.

Julie se s tou svou první rouškou docela vyvztekala, než přišla na správný střih. Druhou už měla spíchnutou vcukuletu. Jen s ní však byla hotova, objevili jsme ve schránce mikrotenový sáček se dvěma dalšími. Byly decentně šedobílé s uměřeným květinovým vzorem a doprovázené přáním dobrého zdraví a pohody z radnice a nabídkou zprostředkování nákupů. Takovou poštu našli toho dne kolem nás všichni, kterým bylo pětašedesát a víc. Případně o dost víc jako nám dvěma, kteří jsme spolu nedávno překročili půlkulatý součet už jednoho sta a šedesáti pěti let.

Že právě my už jsme se mohli ochránit rouškami z vlastní produkce? Že jsme si nákupy bez problémů obstarávali sami? I tak nám ten pozdrav udělal náramně pěkně u srdce.

A těch telefonátů! Jak jsme na tom? Jak se cítíme? Nechybí nám něco? Nemůže pro nás někdo něco udělat? Syn a snacha volali denně. Vnuk Vojta, onoho času gymnazista v domácím samostudiu, co chvíli nabízel jakoukoli pomoc. A hlavně nám mermomocí chtěl nakupovat. Řekli jsme mu: díky, už máme nakoupeno, ale uděláš nám radost, potěší nás, když se na skok zastavíš. Přiběhl jak s keserem, vzdor našim námitkám samozřejmě s tlumokem plným jídla, které jsme si mezitím už koupili sami. Což o to, nakonec jsme to všechno snědli, ostatně s jeho nemalým přispěním.

Volali příbuzní, přátelé, kolegyně a kolegové, často lidé o jednu (tu a tam i ob jednu) generaci mladší. Nejednou i takoví, od kterých bychom to nečekali. Mobily vyzváněly ostošest a ohlašovaly hovory, žádné esemesky! Najednou jsme všichni pociťovali potřebu živého lidského slova. A nevzpomínám si, že bychom si v tom bezčasí cokoli vyčítali.

Vůbec jsme se necítili osaměle, to na mou duši ne! Televizní obrazovka, rozhlasový přijímač, telefony, všichni ti svědkové a zprostředkovatelé našeho času o překot sálali životodárnou energii poznání, že jsme si všichni, jak tu společně žijeme, zase jednou bližší než v lepších časech. Že je to paradox? Jak se to vezme.

A proč o tom filozofovat? Co abychom tu zkušenost brali spíš jako důrazné pobídnutí: když už jsme si blíž, když už si zase jednou umíme najít víc času a snad i dobré vůle porozumět tomu, co říkají a jak to myslí ti kolem nás – co si tu blízkost, tu umocněnou empatii podržet i pro chvíle, kdy nám otrne?

Zahnáni ze zaměstnání, ze škol, ze všemožných skupinových aktivit zpátky do rodin, pro které si už dlouhou dobu mnozí z nás nedokázali vytvořit nezbytné množství času, mohli jsme o tom všem přemýšlet a povídat si se svými nejbližšími. To znamená napříč generacemi. V neposlední řadě o všem, co jsme my sami a my všichni doposud brali za špatný konec. Troufám si tvrdit, že jsme přitom mnozí na mnohé přišli.

Například na to, že solidarita není sprosté slovo. A všimli jste si, jak se upevnila ta mezigenerační, nepochybně jeden z nepostradatelných základních kamenů stavby zdravé a šťastné společnosti? Tak si ji hlídejme, ať se nám zase někam nevytratí.

Solidarita není sprosté slovo.

Přes svůj už poněkud (dost) pokročilý věk jsem se necítil a necítím nikterak mimořádně ohrožen. Ale ani by mě nenapadlo popírat, jak mi projevy solidarity a nabídky pomoci od mnoha často o hodně mladších lidí zvedly pro tu chvíli náladu a do budoucna víru, že to s námi není zase až tak zlé, jak to někdy ve slabých chvilkách cítíme.

Ten záhadný virus nás hned tak neopustí. Mnozí tvrdí, že už tu s námi zůstane nebo přijde další. A musíme se naučit s nimi žít. No a co? Naučili jsme se jiné věci, určitě zvládneme i tohle.

Text: Miloslav Jenšík

Foto: Kateřina Göttlichová

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2020 na straně 6-7.