Máte rádi přírodu? Pojďte ji znovu poznat očima dítěte
Letos mu bylo šestasedmdesát let a celý svůj život zasvětil přírodě a její ochraně. „Můj vztah k Matce nás všech budoval můj tatínek od mého útlého dětství. Vštípil mi zásady chování ke všemu, co na této planetě žije, roste, létá či plave. Jednou provždy zůstala v mé paměti zafixována jeho slova: My, tedy lidé, bez Přírody nemůžeme existovat, kdežto ONA bez nás ano!“ říká o sobě novinář a spisovatel Štěpán Neuwirth.
Nás zaujala jeho útlá knížečka (nejen) pro děti pod názvem Objevy malého Chlapce. Jako ochutnávku nabízíme desátou kapitolu a přejeme pohodové počtení.
Knihu letos vydalo nakladatelství Optys a ilustracemi ji doplnil Ota Bouzek. Objednat si ji můžete na www.optys.cz.
Chlapec se nemusel ani moc namáhat, voda ho poponášela za lyskou, která plavala před ním a sem tam něco sezobla z hladiny.
„Ještě kousíček, hned tam budeme,“ řekla lyska.
Chlapec roztáhl ruce a zůstal nehnutě ležet na hladině. Ponořil hlavu a v čisté vodě viděl, jak se nad písčitým dnem míhají hejnka malých rybek. Po písku lezly pomalinku škeble, odněkud se objevil rak a zamával mu na pozdrav velikými klepety. Pak mezi hejna rybek jako blesk vplula dlouhá ryba s otevřenou tlamou plnou ostrých zubů. Té se polekala i lyska. Vyskočila z vody a běžela po hladině, až to za ní prskalo na všechny strany. Vrátila se teprve po chvíli, stále ještě ustrašená, a přitulila se k Chlapci. „To byla štika, ta by mohla spolknout i mne.“
Před Chlapcem se otevřelo v rákosí okrouhlé místo. Bylo prostorné a uprostřed se pohupovalo něco, co bylo spleteno ze suchých rákosových listů.
„Tady si můžeme odpočinout, je to hrad, který si vybudovaly ondatry. Tak si dělají zásoby na zimu, ale teď se pasou někde na jetelině. Jen si vylez nahoru,“ pobídla lyska Chlapce a sama vyskočila z vody na rákosovou podušku.
To zátiší klidu a míru konejšivě objalo Chlapce, slunce pohladilo jeho ramena a vysušilo kapičky vody. Seděl na kraji spletence, pohupoval ve vodě nohama a celou chlapeckou dušičkou vnímal pohodu uprostřed rybničních vod.
„Za chvíli přiletí volavky, některé budou bílé, jiné zase šedivé. Uvidíš, jak se brodí vodou a lapají rybky. Podívej se,“ řekla lyska a mávla křídlem k místu, kde z vody vyčnívala suchá větev. Na větvi seděl nádherně zbarvený ptáček s dlouhým zobáčkem. „Je to ledňáček, hraje všemi barvami duhy, a proto mu říkáme Drahokam, tedy jako vzácný a moc drahý kámen. Také loví rybky, umí se potápět a pod vodou je rychlý jako šíp,“ obdivně povzdechla lyska.
„Na tu drobotinu má spadeno kdekdo,“ posteskl si Chlapec. „Ani nestačí vyrůst!“
„Všechno má svůj řád, svůj smysl, své poslání. Znakoplavka a potápník loví drobný hmyz, štika rybky, ale strejda sumec – ten se pustí i do velikána kapra. Tak to matka Příroda zařídila a platí to od věků!“
Lyska se přibatolila k Chlapci a roztáhla křídla, aby je slunce osušilo. „Jen se dívej na království vody. Bez ní by nebylo života. Rybník je hostitelem i ochráncem. My, vodní ptáci, si tady stavíme hnízda a vyvádíme svoje potomstvo. Žijeme tady tiše, pouze rackové křičí jako pominutí.“
Nad rybníkem se začala míhat hejnka černých ptáčků. „Vidíš, to jsou vlaštovky a jiřičky. Někdy se mezi ně zamíchají rorýsové. Loví komáry ve dne, navečer přiletí zase netopýři. Jinak by ta pisklavá chamraď vypudila vše živé.“
A Chlapec si pohodlně lehl na záda, naslouchal šepotu vody a díval se do modra oblohy. Pomalu přivíral oči, až nakonec usnul. Když se nad rybníkem objevily hvězdy, Chlapec spal. Mírný větřík rozkolébal hladinu a ta zase kolébala rákosovou postýlkou. Chlapci se zdál sen a v tom snu viděl, kam ráno zamíří jeho kroky. Usmíval se při té představě a jednou rukou hladil lysku po peří. Ta s hlavou pod křídlem spala také…
Milý čtenáři,
provázel jsi při čtení tohoto příběhu kluka, jako jsi ty, dítě, jako jsou všechny děti tvého věku – chlapci a holčičky, kteří by určitě rádi šli po boku dětského hrdiny, onoho dědice Malého prince. Vedl vás krajinou plnou života, plnou krásy a šel po břehu pramínku, potůčku, říčky a nakonec mohutné řeky, která ho dovedla až k moři. Voda je život, stejně jako je život všechno živé na této planetě. Ve vás, děti, je naděje lidstva, pokud pochopíte, že Země, která nám byla dána, abychom na ní prožili svůj život plně a šťastně, nesmí být člověkem ničena, ale hýčkána, zvelebována a chráněna. Věřím a doufám, že budete pozorovat, poznávat a vnímat krásu naší krajiny. Chraňte ji jako poklad, jako vzácnost, proto jsem tuto malou knížku napsal.
Váš autor
Text a foto: Štěpán Neuwirth
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2020 na straně 16-17.