Varhany jsou jako duha – mnoho barev a spousta překvapení

Letošní jubilejní 25. ročník Mezinárodního varhanního festivalu v pražské bazilice sv. Jakuba zahajoval v srpnu skvělý mladý francouzský varhaník David Cassan. Navzdory přetrvávajícím obavám z covidu-19 se nás nakonec na koncertě sešlo přes sto posluchačů a s nasazenými rouškami jsme se ochotně nechali pohltit všepronikající hudbou a prostředím. O některých lidech se říká, že jsou charizmatičtí. Po návštěvě koncertu Davida Cassana si myslím, že charizmatická může být i hudba.

Nejprve vám chci velice poděkovat za nádherný zážitek. Hudba ve vašem podání se mě hluboce dotkla a nejraději bych vás na festivalu potkávala každý rok.

Děkuju. I já jsem si koncert užil. Jak víte, byl jsem tu už v roce 2018 a cítil jsem už tehdy skutečně vřelé přijetí, jako bych byl přijat do rodiny. A když se cítíte dobře, všechno jde dobře a vaše hudba je lepší. Navíc svatojakubské varhany jsou velmi inspirativní. Letošní koncert jsme s Irenou Chřibkovou (organizátorkou festivalu a titulární varhanicí baziliky u sv. Jakuba – pozn. red.) domlouvali už tehdy před dvěma lety a nyní kvůli celosvětové pandemii bylo všechno ohroženo, dosud bylo zrušeno 35 mých koncertů. Do poslední chvíle jsme si nebyli jisti, že skutečně budu moct přijet. O to víc jsem rád, že nakonec zrovna tento koncert proběhnout mohl. Všichni teď prožíváme stresující období a myslím, že je důležité nezůstávat doma a tam se bát viru, hudba přináší lidem potěšení a je skvělým důvodem k tomu, abychom vyšli ze svých domovů opět zpátky do života.

Přijedete znovu?

Samozřejmě bych do Prahy přijel rád i v budoucnu, setkal jsem se zde s mnoha varhaníky a v tomto směru je prozatím všechno otevřeno. Mám spoustu energie, potřebuju cestovat, poznávat nová místa, nové varhany, nové lidi. Když cestuju, jsem šťastný. Líbí se mi, když ani nevím, kde se na mapě zrovna nacházím. To se mi stalo třeba v Rusku. Úžasné bylo, když jsem jeden den hrál ve Švýcarsku a hned ten následující v Jeruzalémě. Svět je velice pestrý a je škoda tuto pestrost nepocítit a nepoučit se. Když cestuju, učím se spoustu věcí. A pak na základě své osobní zkušenosti mohu učit i své studenty.

O Johannu Sebastianu Bachovi jste prohlásil, že jeho hudba hovoří ke každému, oslovuje do hloubky. Dalo by se říct, že tato schopnost navázat kontakt je pro hudbu charakteristická? Dokáže třeba přemostit celá staletí a propojit vás a Bacha?

Dobrá otázka. Například při koncertech Mezinárodního hudebního festivalu u sv. Jakuba mohou posluchači varhaníka nejen slyšet, ale díky videoprojekci i vidět. Tento vizuální kontakt je velice důležitý. Lidé vás vidí, vidí vaše pohyby, soustředění, a to se mi líbí. Prohlubuje to emoce. Emoce činí z hudby univerzální jazyk. Já třeba nemluvím česky, a když budu hrát s českým orchestrem, nebudu vaší řeči rozumět. Prostřednictvím hudby však spolu navážeme kontakt, aniž bychom mluvili. A myslím, že to platí i pro vzdálené země, Afriku, Indii – nemáme stejnou kulturu, ale stejná hudba v nás vyvolává stejné emoce. V tom je podle mě velká síla. Hudba je obrazem hlubokého vnitřního života. Já bez ní nedokážu žít.

Hudba je obrazem hlubokého vnitřního života.

Víte, Bacha naprosto miluju, je můj velký Mistr, můj bůh. A když někdy slyším poprvé jeho skladbu, často si říkám, že v následujícím okamžiku udělá asi tohle. A on to udělá. Dokážu si tedy jeho hudbu představit ještě předtím, než ji skutečně slyším. Jsem totiž s Bachem hluboce propojen, jako by to byl můj otec. V rodině taky už víte, co ten druhý udělá, jak zareaguje, jak se cítí, jakou má povahu.

Zůstaňme ještě chvíli u Bacha. Pocházel ze staré hudební rodiny, hudbě se učil mimo jiné od svého bratra, věnovaly se jí i některé z jeho mnoha dětí. Je i vaše rodina tak výrazně muzikální?

Ne, u nás jsem to jen já. Mé matce se varhany líbí, když jsem byl malý, měli jsme doma pár CD nahrávek s varhanami. Otec má raději spíše piano, Chopina, i když i k poslechu varhan si časem cestu našel. Když jsem byl ještě úplně malý, matka mě po městě vozila v kočárku a v jednom okamžiku se mnou zašla do kostela kousek od našeho domu a tam zrovna někdo hrál na varhany. Byl jsem opravdu ještě miminko, ale v okamžiku, kdy jsem zaslechl zvuk varhan, naprosto mě to pohltilo, přestal jsem brečet, úplně jsem znehybněl. Znám to z matčina vyprávění, já si to samozřejmě nepamatuju. Nebo mám fotku z doby, kdy mi byly asi čtyři roky, jak stojím u nějakého kusu nábytku tvarem připomínajícího varhany a svými prstíky doprovázím skladbu přehrávanou na CD. Varhany tedy miluju odjakživa, už jsem se s tím narodil.

Jak jste sám řekl, hudba je váš život. Zbývá vám v něm čas ještě na něco jiného?

Velice mě zajímá historie. Čtu o ní spoustu knih, sleduju historické pořady v televizi. Když jsem v nějakém městě, navštívím všechna historická místa. Na svůj osobní život moc času nemám, není vždycky jednoduché skloubit s ním moji práci. Jsem ženatý a v listopadu čekáme první dítě. Můj život se jeho narozením jistě změní a budu hledat rovnováhu mezi osobním a profesním životem, to bude pro mě těžké. Nechci kvůli dětem obětovat svou kariéru, kdybych to udělal, byl bych pak strašně smutný. Kdybych si ale nenašel čas na rodinu, byl bych smutný taky. Naštěstí znám hodně příkladů muzikantů, umělců, kterým se v životě dobrou rovnováhu najít podařilo. Vnímám to jako novou výzvu.

Varhany jsou složitý stroj a technologie obecně se neustále vyvíjejí. Kam směřuje vývoj u varhan?

Varhany se proměňují neustále, vždycky tomu tak bylo. Když se podíváte na jiné nástroje, třeba housle, ano, také zde najdete nějaké menší změny, v podstatě se ale stále jedná o stejný nástroj. Varhany zaujímají mezi všemi nástroji speciální místo, je těžké je zvládnout a v tom vám pomáhá technologie. Nyní můžete využívat elektřinu, elektroniku, varhany lze naprogramovat, aby určitou sekvenci hrály samy, dnešní technologie nám dává spoustu nových možností.

Stejný jev můžete pozorovat v celé historii varhan, například v 19. století obrovského rozvoje průmyslu byla vynalezena i spousta nových prvků u varhan. Myslím, že varhany jsou jedním z nejstarších nástrojů na světě a zároveň jedním z nejmodernějších. Je úžasné, že pro každé historické období existují i jeho varhany. Staré, historické varhany uchováváme v jejich původním stavu, měníme je pouze tehdy, vyžaduje-li to jejich stav. Staré nástroje je třeba respektovat, je velmi zajímavé snažit se jim porozumět, pochopit, jak pracují. Například v pražském Týně máte varhany takřka v původním stavu, na těch se tedy samozřejmě nic měnit nebude. Naopak v bazilice sv. Jakuba zůstal zachován původní vzhled, uvnitř varhan je však všechno nové, moderní. Na světě je spoustu varhan a ani jedny nejsou stejné. Pro mě jsou varhany jako duha – mnoho barev a spousta překvapení. Předem nikdy nevíte, jak zrovna tyto budou znít.

Říkáte, že varhany jsou jedním z nejstarších nástrojů na světě, nachází si k nim cestu i ta nejmladší generace?

Ano, kupříkladu na naší konzervatoři vymýšlíme množství způsobů, jak přilákat malé děti – a daří se nám to. Je potřeba udržet kvalitu a zároveň hledat nové cesty, které jsou pro děti zajímavé.

Více o 25. Mezinárodním varhanním festivalu na www.auditeorganum.cz

Text: Martina Hošková

Foto: archiv Ireny Chřibkové

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2020 na straně 20-21.