Chvála lidské sounáležitosti

Letošní předjaří a jaro nás postavilo před zvláštní úkol: izolaci. Život většiny z nás je však spjatý s prostředím, kde žijeme a pracujeme, a tak náhlá odloučenost od kamarádů a běžného životního rozptýlení není úplně to, po čem by člověk toužil. Například naše fotografická skupina (přeci jen dříve narozených) se už dlouho schází na fotovycházkách, fotografických akcích, občas na kávičce či pivku, ukazujeme si své výtvory. A najednou nic. Chyběli jsme si.

A tak vznikl nápad. Na úvod předesílám, že mám ráda papírové fotografie a fotografické knížky a počítač považuji za jeden z „výrobních prostředků“ dobré fotografie. Kvůli malému kulatému viru však nastaly okamžiky, kdy ke slovu musela přijít elektronika. Vzala jsem ji na milost.

Pod heslem NENUDÍME SE jsme my, co spolu fotograficky kamarádíme, na začátku dubna vytvořili volnou skupinku a dali si úkol. Nebudeme se přeci pasivně koukat do zdi a do telky. Budeme fotografovat! A protože je času dostatek, bude to intenzivní. Denně jedno téma. Jediným omezením je, že fotografii na dané téma musí být možné vyfotografovat doma. A pochopitelně netaháme z archivu. To by ztratilo smysl. Humor vítáme, dobré nápady také.

Většina z nás je z Pardubicka, ale také z Prahy a Hradce, nejdále to k nám má kolega z Tachova. Ke slovu přichází e -mail. Střídáme se ve vymýšlení témat, která jsou publikována vždy odpoledne na další den. K večeru se scházejí fotografie doprovázené vtipnými poznámkami, pochvalami zhlédnutého a s přáním prima večera, prostě živá konverzace. Bavíme se alespoň na dálku. Abychom mohli fotografie dobře prohlížet, vytvořili jsme si vlastní webové stránky, kam je přehledně ukládáme. Ještěže tu techniku máme!

Myslela jsem si, že po pár dnech to většinu z nás přestane bavit, ale opak byl pravdou. Vydrželi jsme po celou dobu onoho zvláštního stavu: šest týdnů ‒ 42 kol. Jednoduchá témata typu cedník se proměnila v abstraktní a nekonkrétní, nad kterými je třeba přemýšlet. Například imaginace. Oříškem byla iluze. Ale byli mezi námi i tací, kteří fotografii odesílali již tři minuty po půlnoci, protože se prostě nemohli dočkat!

A tak chválím vira za to, že nás spojil dohromady a donutil přemýšlet (za to ostatní ho rozhodně nechválím!). Chytré hlavy chválím za výpočetní techniku. Vy nejmladší se budete divit, ale my ještě pamatujeme dobu předinternetovou, kdy jedinou možností přenosu dat byla Česká pošta nebo vlastní nohy. A ani jedno v době viru moc nefungovalo.

Dosti slov, raději se koukněte na pár fotografií.

https://nenudime-se.webnode.cz/

Text a foto: Eva Stanovská

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2020 na straně 20-21.