Ticho nejen léčí
V dodatku ke svým Hovorům s TGM Karel Čapek vzpomíná, za jakých okolností se tato kniha rodila, a několikrát zdůrazňuje úlohu a význam ticha. Mlčení. „To mlčení tu bylo pořád, kladlo se mezi slova, uzavíralo věty; ne tíživé mlčení, při kterém není co říci, ale mlčení zamyšlené, mlčení člověka, který přemítá, který potřebuje spíš myslet na věci než o nich mluvit.“
Tuto Čapkovu vzpomínku jsem si vybavil v uplynulých měsících koronavirové krize, kdy svět ze dne na den zmlkl. Utichly ulice, silnice, obchodní domy, svět takřka „zatajil dech“. A náhle byl nějak víc slyšet ptačí zpěv, šumění větví ve větru, i při zaznění kroků sebou člověk podvědomě škubl: Kdo to jde? Vše jsme poznávali jakoby znovu – a jinak.
Zastavení jsou nesmírně zapotřebí. Škoda, že tohle bylo vynuceno výhradně vnějšími okolnostmi; u podobných zastavení totiž hrozí, že je člověk vnitřně nepřijme, a tudíž ani nerozpozná jejich hluboký smysl. To by byla veliká škoda. Tak jako to v případě rozhovorů s prezidentem Masarykem postřehl citlivý spisovatel, i my bychom měli rozlišovat různá „ticha“.
Každý z nás jistě zná ticho „vycpávkové“, ticho jako přestávku mezi tím, co bylo řečeno (učiněno) předtím, a tím, co bude řečeno (učiněno) poté. To je ticho chápané jako prázdný prostor. Absence „něčeho“. Pauza v notovém záznamu. Tedy vlastně „nic“.
V tomto paradigmatu je cítit zastavení duševního provozu, zklidnění. Sbírání sil. Toto ticho osvobozuje a vyvazuje. Je uklidňující. Jenže ticho je v něm vlastně pouhou nepřítomností hluku. Takovéto negativní vymezování bývalo v dějinách velmi oblíbené, vzpomeňme slavných příměrů: tma je nepřítomnost světla, zlo je nepřítomnost dobra. Také v tom cítíte tu negativitu ontologickou, ale i mravní? Možná právě zde je jeden z důvodů, proč mi nikdy nepřirostla k srdci tzv. negativní teologie; což lze o Bohu vskutku vypovědět pouze to, čím není? Propastná pokora kráčí ruku v ruce s propastným prázdnem.
Pak je ještě jiné ticho – takové, které je nejen „něčím“, ale naopak je tak plné, že až „překypuje“. Rovněž toto ticho známe: je to ticho přitakávající či odmítající (neboť je situováno vždy „k“, nejen „od“), ale vždy „křičící“, žalující, bojující, bránící se i útočící. Je to ticho agresivní, angažované v hemžení světa, zavazující. Je to mlčení zaťaté pěsti, která je připravena udeřit. Také tohoto ticha je někdy nesmírně zapotřebí – paradoxně právě kvůli emocím a napětí, jež vyzařuje.
Mám však na mysli ještě jiný, třetí druh ticha. Je rovněž plné, není pouhou negativitou, ale jeho plnost je jaksi zvláštního druhu. Není jen výrazem zakotvenosti „teď a tady“. Proto není ani odpočinkem, ale ani předehrou výbuchu, spíše usilovnou a dlouhodobou prací. Je pohybem, nikoli hotovým stavem mysli. Předpokládá vyprázdnění od všeho pomíjivého, banálního, časného, tedy vyprázdnění k usebrání. Tohle slůvko se mi vždycky moc líbilo; mile totiž vystihuje, že nejde o útěk od (ze) světa, o to, abychom se „rozutekli“, nýbrž naopak, abychom se „znovu našli“. Možná lze mluvit i o specifickém ponoru; jeho smyslem totiž není vyčkávat na povrchu na další dění, nýbrž jít pod hladinu. Něco jako při plavání: když se chceme potopit, také se musíme napřed nadechnout a zavřít oči, než zamíříme pod hladinu, že? A také musíme s tou zásobou vzduchu umět hospodařit. A i pod hladinou lze přece otevřít oči – vše vidíme ovšem jinak a vidíme i něco jiného…
Tápu, pokud jde o označení. Že by šlo o mlčení jakožto vhled? Poodstoupení za účelem hlubšího odkrytí? Skvělý sociolog a filosof Zygmunt Bauman v jedné z posledních knih napsal větu, která mne hodně zaujala: „Jestliže si přejeme věci nám důvěrně známé opravdu poznat, bude zřejmě nutné je nejprve učinit neznámými.“ Hezky připomíná, že až příliš přivykáme „plavání na površích“ (dnes spíše surfujeme, že?), a měli bychom se učit od světa poodstupovat, naslouchat jeho volání. A k tomu se musíme ztišit.
Text: Petr Nesvadba
Foto: Hana Černíková
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2020 na straně 16-17.