Jak se vrací pejskům úsměv

Pes je v Česku nejoblíbenějším domácím mazlíčkem, najdete ho téměř v polovině domácností, a proto se o nás někdy říká, že jsme psí velmoc. Většinou je plnoprávným členem rodiny, obklopen láskou a péčí svých „páníčků“. Ovšem bohužel jsou mezi námi i takoví, kteří se o své psy nestarají, nebo je dokonce vyloženě týrají. Navždy vyhráno však nemají ani pejsci, jejichž majitelé je milují. Stává se totiž, že milující páníček zemře dříve než pes, a ten pak zůstane sám. Naštěstí existují zařízení, jejichž cílem je se o týraná nebo opuštěná psí stvoření postarat a nalézt jim nový domov. My jsme jedno z nich navštívili ve Středočeském kraji. Jmenuje se ForDogs a představila nám ho jeho spoluzakladatelka Bára Hošková.

ForDogs = pro psy

Milá Báro, když jsem tě poprosila, ať mi vysvětlíš, jak takový útulek přesně funguje, začala jsi tím, že ForDogs není útulek. Jak to tedy vlastně je?

Skutečně nejsme útulek, jsme zapsaný spolek, který pomáhá psům v nouzi. Laická veřejnost tohle nerozlišuje, ale primárním zaměřením útulku je odchyt a dočasné ubytování nalezených psů. My se věnujeme spíš psům, kteří se ocitnou v nouzi – dostávají se k nám především přímo od majitelů.

Naším hlavní cílem je nacházet nové, dobré domovy pro psy, kteří o ně z různých důvodů přišli. To děláme již pátým rokem, náš spolek vznikl v únoru 2016. V té době jsme již za sebou s kamarádkou měly přibližně deset let v „útulkové sféře“, kdy jsme dočaskovaly, pořádaly sbírky nebo fyzicky pomáhaly jiným organizacím. ForDogs vznikl ve chvíli, kdy jsme zjistily, že některé věci chceme dělat trochu jinak, „po svém“.

Kolik se vás tedy o psy ve ForDogs stará a co to obnáší?

O psy se staráme ve dvou. Ráno ke psům chodí kolegyně, která vyvenčí, poklidí, nakrmí, a odpoledne přijíždím já, vydávám psy venčitelům z řad veřejnosti, uklízím, krmím… Venčení probíhá formou procházek nebo volným pohybem psů po areálu, záleží na konkrétním zvířeti. Snažíme se je socializovat mezi sebou i vůči lidem. Máme venčicí smečky, které můžeme pouštět spolu a skvěle se vyblbnou, jiní psi třeba o ostatní psy nestojí nebo se perou, takoví radši upřednostní sólo procházku. Ke každému se ale snažíme přistupovat individuálně. V mezičase pak jezdíme na veterinu, děláme drobné opravy, fotíme psy do inzerce, zadáváme inzeráty, komunikujeme se zájemci o adopci, s kolegy z ostatních organizací. Mnohdy ještě večer v posteli vyřizuji e-maily.

Jelikož jsme soukromý subjekt, veškerou činnost okolo spolku vykonáváme ve svém volném čase a zadarmo. Nemáme žádného zřizovatele, ani nikoho, kdo by nás financoval. Kromě péče o psy tedy musíme získávat finance vlastním přičiněním: pravidelně pořádáme svou vlastní akci Psina ve Svárově, kde ve stánku prodáváme naše produkty, objíždíme i jiné akce, provozujeme e-shop. A pak samozřejmě máme kolem sebe spousty hodných lidí, kteří přispívají na náš transparentní účet.

Tak to klobouk dolů! Každý, kdo má psa, si dovede představit, kolik to obnáší času a kolik peněz musíte neustále shánět.

Snažíme se. Rozpočet velmi záleží na tom, kolik psů a v jakém stavu za rok přijmeme. Je velký rozdíl, pokud je jich sto, nebo padesát. Největší výdaj jsou veterinární výlohy. Tam desetitisíce doslova lítají... Pokud je pes zdravý, jsou výlohy v průměru přibližně 3500 korun za jednoho. Když ale nějaký zdravotní problém přijde, může se částka klidně vyšplhat ke statisícům. Dalším velkým výdajem je pořízení vybavení, abychom měli psy kde ubytovat.

Kolik pejsků nyní máte?

V současné chvíli máme k dispozici dvanáct venkovních a tři vnitřní malé kotce a aktuálně máme v péči dvacet psů, z toho dvanáct jich je v kotcích a osm v dočasných péčích. Dva z nich jsou v péči doživotní. Počty se velmi rychle mění, záleží na tom, jací psi se k nám dostanou. Někteří jsou u nás několik měsíců, jiní najdou domov ještě dřív, než stihneme zveřejnit inzerát. Je rozdíl přijmout najednou dvacet „jorkšírů“ a dvacet „ovčáků“ ‒ ovčáky si v takovém počtu samozřejmě přijmout nemůžeme dovolit, kdežto malé pejsky klidně. Za normální situace míváme maximálně patnáct psů.

Musíme si vždy dobře rozmyslet, kolik a jakých psů v danou chvíli zvládneme přijmout a postarat se o ně. V dnešní době o to víc, že už začínáme pozorovat vliv protipandemických opatření vlády – lidé přispívají méně, tak jak přibývá nejistoty a ubývá peněz.

Domov často hledají naprostí úžasňáci, kteří jen neměli v životě štěstí.

Cílem je adopce

Říkáš, že psi se k vám většinou dostávají přímo od majitelů. V jakém jsou stavu a jak s nimi pak pracujete?

Nejčastěji k nám přicházejí od majitelů na darovací smlouvy. Většinou jsou od sociálně slabých rodin, po zemřelých majitelích, polodivocí psi z přemnožených smeček. Jejich stav velmi záleží na tom, odkud jsou. Větší procento psů je ale bázlivých, nesocializovaných, většinou zablešených a s nějakým dalším zdravotním problémem. Věkově je to opravdová všehochuť, máme „na kontě“ přijatá čerstvě narozená štěňata stejně jako třináctileté důchodce.

Naším cílem je najít psům nový domov. Proces od přijetí zvířete k adopci je různě dlouhý, právě podle stavu, v jakém přijde. Většinou, pokud to není akutní, necháváme psa den dva rozkoukat a pak s ním jedeme na vstupní veterinární prohlídku: necháme mu odebrat krev, poslechnout srdíčko a celého zkontrolovat. Pokud je všechno v pořádku, objednáme ho na kastraci, případně podle potřeby naočkujeme. Všechno řešíme individuálně, podle konkrétního zvířete a jeho psychického i fyzického stavu. Pokud se odhalí nějaký problém, pes podstoupí další nutná vyšetření a postupujeme podle doporučení veterinářů.

Jak mu nový domov hledáte?

Psa nejprve chceme co nejvíc poznat, abychom mu dokázali najít domov co nejlépe odpovídající jeho potřebám, nechceme ho dát za každou cenu prvním zájemcům. Ve chvíli, kdy je v pořádku, vytváříme inzerát a noví páníčci se můžou hrnout. V momentě, kdy někdo o daného psa projeví zájem, je pozván na nezávaznou osobní návštěvu, kde si povíme všechno o pejskovi, o jeho potřebách, o tom, co jsou noví majitelé schopni nabídnout. Jdeme společně na procházku, případně jdou zájemci se psem sami. Z první návštěvy odjíždějí domů ještě bez psa, zato plni dojmů a informací. Pak mají prostor si všechno doma v klidu probrat a prodiskutovat a v klidu, bez emocí se rozhodnout. Pokud nikdo z nás neshledá žádný problém, při další návštěvě už si odvážejí pejska s sebou domů. Předáním zvířete do nového domova to ale pro nás nekončí – chceme vědět, jak se našemu bývalému svěřenci daří, a pokud mají majitelé nějaký problém, se kterým si neumí poradit, snažíme se být maximálně nápomocni.

O některých bývalých svěřencích máte zprávy díky fotografiím, které vám jejich adoptivní majitelé posílají, s některými se setkáváte i osobně, třeba na své již zmiňované „Psině“.

Ano, a novým majitelům jsme založili i facebookovou skupinu Adopťáci z ForDogs a rovnou jim tam píšeme, že pro nás není větší odměna než vidět spokojené pejsky v nových domovech. Co se týče akce Psina ve Svárově, ta vznikla vlastně ještě předtím než samotný spolek. Tenkrát, před šesti lety, jsme přemýšleli, jak bychom mohli vydělat pár korun pro psy v nouzi, a napadlo nás uspořádat takový zábavný den pro páníčky a jejich pejsky. První ročník byl samozřejmě komorní, hlavně pro přátele a jejich známé, ale postupně se ze Psiny stala poměrně velká akce, jakou jsme mohli vidět třeba letos. V prvním ročníku jsme předali výtěžek našim přátelům z Dogpointu, od druhého ročníku už jsou veškeré utržené finance pro naše svěřence. Aby samotná akce mohla fungovat, je potřeba mít ten den na místě k dispozici minimálně dvacet lidí. Pro mě osobně to je tak, že skončí jedna Psina a v hlavě už se mi rodí další ročník, de facto hned si začnu dělat poznámky, co a jak udělat jinak, lépe, a pak se to s pomocí ostatních snažím zrealizovat.

Cílů má akce víc, chceme se také setkat s našimi bývalými svěřenci, vždycky moc rádi vidíme, že se mají dobře, je to takový náš hnací motor. A samozřejmě další z cílů je prostě jen vytvořit den plný zábavy pro pejskaře a jejich rodiny. Počet účastníků se každoročně zvyšuje, což snad značí, že se nám akce vede a lidem se líbí. Letos i přes všechny problémy byla účast rekordní.

Co pomáhá

Co by mohlo přispět k tomu, aby každý pes u nás měl svůj domov?

Legislativa je v naší zemi podle mě dostatečná, ale nedostatečné je její využívání v praxi. Opět zde ale platí to, že záleží na tom, jací lidé se ke konkrétnímu případu dostanou. Opravdu mi ale vadí, že většinou úřady jednají hodně pomalu, přestože jde o živá zvířata.

Co můžeme udělat my všichni, aby každý pejsek měl svůj domov? Být zodpovědní. Přemýšlet před pořízením psa. Počítat s tím, že je to závazek na dalších patnáct let. Nemnožit. I štěňata z jediného vrhu jsou potencionálními obyvateli útulků, každý z těch psů za mřížemi byl kdysi roztomilé štěňátko. Psů je strašně moc. Všech.

Naštěstí lidí, kterým na osudech psů záleží, je u nás dost. Spolupracujeme s mnoha takovými organizacemi a vzájemně si s umisťováním psů pomáháme. Za sebe můžu doporučit třeba Dogpoint, Voříškov, Srdeční záležitosti, U Šmudliny, Pro psí voči a další. Ráda bych jen řekla, aby se lidé nebáli psy z útulků nebo spolků adoptovat. Už dávno neplatí, že jsou problémoví a pokoušou celou rodinu, naopak, domov často hledají naprostí úžasňáci, kteří jen neměli v životě tolik štěstí.

Děkuji každému, kdo jakkoli pomáhá, bez pomoci veřejnosti by to u soukromých organizací prostě nešlo. A pokud by někoho zaujalo, že může pomoct, a nevěděl by jak, stačí se pozeptat v konkrétním zařízení, které má poblíž nebo které se mu líbí. Většina organizací je vděčná jak za materiální pomoc, tak venčení nebo třeba i fyzickou práci (úklid, opravy…) a samozřejmě za jakoukoli pomoc finanční.

Text: Martina Hošková

Foto: archiv ForDogs

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2020 na straně 24-27.