Epištoly - O tom, co bude potom

Onehdy jsem s jistým úžasem sledoval poslance, který z obrazovky drtil jedno proticovidové opatření za druhým, až posléze – s gustem karbaníka, který zpečetí partii esem – korunoval své dílo větou, jež mi vyrazila dech: vláda neví, co bude za tři týdny! V tu chvíli mě polil studený pot. Být postavou starého románu, jistě bych zesinal. Zatraceně, řekl jsem si, vždyť ani já nevím, co bude za tři neděle! A ještě hůře: vždyť on to neví vůbec nikdo! V takové tmě už přes rok tápeme. A rozhodně v tom nebruslíme sami.

Mám rád neomylné, jsou solí země. Tedy alespoň v tom smyslu, že si s nimi člověk užije dost legrace. Neomylní vědí všechno naprosto přesně, mnohdy ještě daleko přesněji. Jako ten kapitán Ořech z Černých baronů. Nebo jako Švejk, který v hospodě U kalicha obvinil ze sarajevského atentátu Osmanskou říši. „Vojna s Turky musí bejt. Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá. Srbsko a Rusko nám pomůže v té válce.“ Pravda, věci se pak vyvinuly poněkud jinak. Řeč se mluví, pivo pije. Ale válka byla, a taková, jakou svět do té doby nepoznal.

Když nás před rokem koronavirus tak zákeřně zaskočil a my jsme se otřepali z prvního šoku, pustili jsme se do šití roušek. Bůhví, kdo s tím tehdy přišel první. Ale co na tom sejde? Hlavně, že se šilo ostošest a že přitom nebylo smutno, natož aby se brečelo.

Odpusťte dědkovi osmdesát plus (a o dost), který už s touto zemí zažil všelicos, že se tu vrátí k dávno zasuté osobní vzpomínce. Táhlo mi na devátý, když přišly nálety na Prahu. Paměť je zvláštní potvora. A tak člověk, který věčně zapomíná, kam si před čtvrthodinkou položil mobil a co že to šel hledat do chladničky, si vybaví naprosto přesně, v barvách a ozvučeně, co se mu vrylo do mysli před sedmdesáti šesti lety. Lidé umírali, mohlo to potrefit každého, ale proto se ještě za zaťatými zuby vzteku a pod clonou slz nepřestali usmívat. A vyprávěli si anekdoty. Třeba tuhle: Nejpohostinnější národ na světě jsou Rusové. Za téhle války provedli Němce po celé své zemi, ukázali jim Moskvu a teď je doprovodí až domů.

Neomylní vědí všechno přesně, mnohdy ještě daleko přesněji.

Život je nesmrtelný. A smích v tom s ním drží basu. Ostatně jsem si tu dávno a bezpočtukrát ověřenou zkušenost ověřil později ještě nejednou, i když ne za tak extrémních okolností.

Měl jsem kdysi o dost staršího, ale věčně mladého kamaráda. Už v letech mého nejútlejšího dětství byl fotoreportérem Foglarova ikonického dětského časopisu Mladý hlasatel. Ve dnech po 21. srpnu 1968 běhal po ulicích pražského centra s černou plastovou krabičkou, a jak jen zahlédl některého ze zahraničních návštěvníků v uniformách, hned si ji kladl na ucho a tvářil se, že pozorně naslouchá. Konečně natrefil na toho pravého. Voják s čupřinou zpod blankytného baretu k němu přikročil s výhrůžně vytrčeným kalašnikovem a krabičku mu vyrval. Když zjistil, že v ní je jen houska se salámem, svačinu zabavil a krabičkou praštil o zem. Lidé kolem se smáli, parašutista vychrlil pár nadávek a namířil si to za nejbližší roh. Kdo ví, kdy naposled jedl… Sváťa nevzrušeně zvedl krabičku a šel hledat další objekt svého žertíku. Vlastně jsem vám nepověděl, že míval kdysi syna, měl ho moc rád a pochoval ho jako oběť rakoviny. Přežít vlastní dítě je kruté, strašně kruté. Něco o tom vím. A také o tom, že i s tím se musí žít dál. A když je čemu a proč, smát se jako ten Ezopův mravenec, o kterém zpívávali Voskovec s Werichem.

Nezapomněli jsme se smát, když jsme si loňského jara nasadili roušky a dodržovali i další opatření, která měla zastavit šíření viru. Ne vždy se to povedlo. Až na „chřipečkáře“ jsme však drželi spolu.

Ve dnech, kdy se už mohlo zdát, že jsme z nejhoršího venku, napsal jsem na sklonku léta v Epištolách: „Když už jsme si blíže, když už si zase jednou umíme najít víc času a snad i dobré vůle porozumět tomu, co říkají a jak to myslí ti kolem nás – co si tu blízkost, tu umocněnou empatii podržet i pro chvíle, kdy nám otrne?“

No, některým otrnulo až příliš brzy. Hurá k moři, jsme tam rok co rok, proč nám to nezadatelné právo má vzít nějaká nová plíživá totalita? Na internetu jsem objevil povzdech záchranáře, který neustále závodí s časem při převozu nejvážnějších pacientů na některé z posledních volných míst v nemocnicích, a přitom často ví nebo tuší, že už jim není pomoci: „Nechápu, proč teď musí lidé jezdit někam na lyže. V týdnu jsem jel kolem parku, tam spousta lidí a dětí, většinou bez roušek…“

Dovedeme vůbec dohlédnout hloubku zoufalství muže, který se dnes a denně pere o životy svých bližních, nejednou prohrává a v neposlední řadě přitom sám riskuje zdraví nebo dokonce život svůj a svých nejbližších? Jak dlouho mu bude trvat, než se zase s ostatními dokáže od srdce smát?

A co my ostatní? My, co nemůžeme než boj s tím odporným virem nechat na povolaných? Snažme se jim pomáhat alespoň tím, že jim v jejich úžasném vzepětí nebudeme házet klacky pod nohy, ani zbytečně přidělávat práci a brnkat na nervy. Už tak podávají výkony na hranicích lidských možností.

Kdyby nám byl před rokem někdo řekl, že se s covidem budeme potýkat ještě dnes a stále neuvidíme světélko na konci tunelu, někteří z nás by ho obvinili z choromyslnosti a jiní by proskočili zavřeným oknem. To podle nátury.

Přitom virus je tu s námi stále a vůbec se mu odtud nechce. Vzdor tomu jsme tu stále také my a neztrácíme naději, že jednou to podivné bezčasí konečně pomine. Ti, co jsou přesvědčeni, že oni by se s ním jinak popasovali, to říkají a budou říkat dál, z toho přece žádná odpovědnost neplyne. A my ostatní s jejich postojem nic nenaděláme.

Ani zdaleka nemáme vyhráno. A kvůli tomu máme v tom okradeném, oškubaném životě zapomenout se smát?

A měli bychom už teď dumat o tom, co bude potom. Jednou to přece přijít musí. „S následky dočasného zmrazení života a práce se budeme potýkat ještě dlouho, nejspíš nás čekají docela těžké časy,“ napsal jsem loni. Není na tom co měnit. Ale třeba nás právě to dá znovu trochu dohromady.

Na každý pád správně zpívá Bolek Polívka ve své Manéži: „Když ale koukám se na lidi, tak to tak špatně zas nevidím.“ Ten chytrý klaun má pravdu: „Ještě se dovedem smát!“

A tak si dejme na závěr dvě „covidové“: „Dneska jsem viděl v parku týpka s dredama, jak se sám očkuje… Jsem rád, že i mladí lidé jsou tak zodpovědní! To dáme…“

„Hospoda zavřená, tak jsem včera zůstal s manželkou doma a celej večír jsme si povídali. Celkem prima ženská s dobrými názory.“

Ještě se dovedem smát!

Text: Miloslav Jenšík

Foto: Shutterstock

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2021 na straně 6-7.