Hendikep, věk, jazyk, stát či etnická příslušnost? Důležití jsou lidé!

To je hlavní motto nově vznikající spolupráce spolku Krajánek ve světě a Divadla BARKA. Hlavní cíle obou organizací jsou v mnohém jiné, a přesto stejné – otevřený pohled na svět, inkluze a chuť si pomáhat.

Krajánek si klade za cíl propagaci českého jazyka, literatury a kultury. „Podporujeme výchovu kosmopolitních dětí s otevřenými názory. Schopnost vnímat odlišné jazyky a kulturní dědictví je stejně důležitá jako vnímat lidi kolem sebe bez ohledu na jejich původ, rasu nebo hendikep,“ zdůrazňuje předsedkyně spolku Lenka Kanellia. A právě to se stalo základním stavebním kamenem nově vznikajících projektů určených (nejen) pro zahraniční krajanské spolky a české školy v zahraničí. Kde je vůle, tam je i cesta. V rámci distanční výuky Krajánka ve světě již pilotně proběhly online první integrační besedy. A od konce dubna budou integrační představení dostupná českým dětem po celém světě.

Divadlo, kde rozhoduje postižení uměním

Brněnské Divadlo BARKA teď zeje prázdnotou. Běžně by se v letošní sezoně každý den plnilo tanečníky, činoherci, techniky, dobrovolníky, studenty, loutkoherci, dětmi, seniory, nevidomými, vozíčkáři, mentálně postiženými lidmi, ale i těmi „normálními“. Tento otevřený kulturní prostor Ligy vozíčkářů je totiž místo, kde má každý výsostné právo ukázat, co v něm je. Bez ohledu na svůj hendikep, věk či etnickou příslušnost. Rozhoduje totiž jediné postižení – postižení uměním.

Soubory, které berou do hry i hendikep

„Poskytujeme prostor uměleckým aktivitám, které by jinde zázemí nenašly. Nízkorozpočtové projekty, studentská uskupení, festivaly pro úzce vyhraněnou skupinu publika, ochotnické soubory či benefice. Naší hlavní misí je ale umožnit pravidelné zkoušky, vystupování a umělecký růst integrovaným souborům, tedy těm, ve kterých vystupují lidé s nějakým tělesným, mentálním či smyslovým postižením,“ uvádí Zdeňka Vlachovská, ředitelka divadla a žena, která stála u zrodu myšlenky a je téměř třicet let spjata s životem BARKY.

Existenci divadla by bylo možné označit za třicet let zázraku, tento prostor totiž při velmi omezených nákladech provozuje tak dlouhou dobu ne město, ale nezisková organizace Liga vozíčkářů. Ta nabízí jak sociální služby, tak i další aktivity lidem s hendikepem, a pomáhá jim tak objevovat a využít jejich potenciál.

Brzda v rozletu i strach

Nyní ale došlo k paradoxu. V posledních letech se výrazně naplnilo poslání divadla a stěžejními uměleckými projekty jsou právě ty, které má na svědomí šest integrovaných souborů. Tento rozkvět byl ale utlumen pandemií. Soubory nemohou zkoušet (jsou v režimu volnočasových uskupení). Divadlo nemá kde získávat prostředky na svůj provoz (doteď se snažilo být víceméně nezávislé na dotacích, ty tvoří jen třetinu rozpočtu). Sotva se také ukázalo, že je velká poptávka po dopoledních integračních představeních pro školní kolektivy, utnula tento trend distanční výuka. Zkrátka, Divadlo BARKA muselo ve svém výrazném rozletu výrazně přibrzdit. A bojí se, aby zase mohlo vůbec vzlétnout.

„Nezbývá nám, než obrátit se na naše přátele a podporovatele s finanční sbírkou. Natočili jsme o našem prostoru a souborech krátký dokument, nabízíme pohádky na míru pro děti či vnoučata zájemců, pokoušíme se oslovit pravidelné i firemní dárce. Všechno najdete na našich webových stránkách,“ zve k virtuální návštěvě ředitelka.

Divadlo BARKA se zatím připravuje na lepší časy se svými třemi zaměstnanci, z nichž jsou dva lidé hendikepovaní, tudíž v režimu chráněného pracovního místa. Těší se z každé spolupráce, třeba právě s dětmi ze spolku Krajánek ve světě. „Je to jedna z mála radostí dnešních dnů, moc za to Krajánku a všem jeho dětem děkujeme,“ dodává Zdeňka Vlachovská.

Foto: Hana Michalíková

Text: Aneta Vidurová a Lenka Kanellia

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2021 na straně 20-21.