Máme tu nové trivium?

Troufám si předpokládat, že většina dítek, která zdárně ukončila základní vzdělání, by nejspíš dokázala odpovědět na otázku, co ve středověku obnášel pojem „trivium“. Ano, mám na mysli prvý stupeň proslaveného „sedmera svobodných umění“. „Triviální“ předměty (gramatika, logika a rétorika) byly na evropských obecných učeních (univerzitách) pokládány za neopominutelný vzdělanostní fundament, nad nímž se zdvíhala „budova“ quadrivia neboli vyučování aritmetice, geometrii, hudbě a astronomii.

Dalo by se říci, že triviem rozuměli naši předkové jakési výchozí vědění, samozřejmé (tedy: zřejmé ze sebe sama), v tomto smyslu nezpochybnitelné (a nezpochybňované) a zakládající jak současnou zkušenost se světem i s druhými lidmi, tak kontinuální zkušenost generací (a civilizace vůbec). Jak by řekl Michel Foucault, šlo o jakousi epistému, klíč k správnému „čtení světa“ – k jeho označování, interpretaci a sdílení. Nešlo tedy ani tak o konkrétní obsah (učivo o světě), nýbrž o ovládnutí nástroje k porozumění světu.

Nerad bych čtenáři nabízel banální numerologii, ale u čísla tři zůstaňme, neboť při bližším zkoumání lze ‒ minimálně v evropských dějinách ‒ odkrýt celý řetězec trivií. Co třeba stěžejní hodnoty křesťanství: víra, naděje a láska? Nebo volnost, rovnost, bratrství z trikolory Francouzské revoluce?

A co současná Evropa? Určitě vás napadne spousta trivií. Co třeba zpovrchnění (ztráta hloubky), zkratkovitost (ztráta širších souvislostí), ztráta sebekritičnosti (ztráta úcty k hledisku druhého).

V současné době jsme vskutku svědky všeobjímající a všeprostupující trivializace; nikoli ovšem ve smyslu hledání nových kvalitních a promyšlených klíčů k porozumění světu, nýbrž ve smyslu hledání hotových receptů k co nejsnadnější a nejúspěšnější orientaci v jeho bezprostředně zakoušených, povrchních a pragmatických vrstvách. Někdy to může paradoxně působit i uklidňujícím, ba osvobozujícím dojmem – obzvláště v zemích, které zažily zkušenost dvou hrůzných totalit. Je ale dobře, když nesnesitelnou tíži (slov i žití vůbec) střídá nesnesitelná lehkost?

Politika, byznys, mezilidská komunikace, vztahy, to vše dnes neodkrývá hlubiny lidských duší, přírody a dějin, nýbrž pouze „teče“ po povrchu, nabývá podoby jakéhosi podivného „surfování na vlnách každodennosti“… Žijeme v době banálních hesel, sloganů a reklamních výkřiků, bulvárních zpráv, PR, SMS, e-mailů, chatů. Opojeni možností destruovat autority, přestáváme mezi nimi rozlišovat a destruujeme úplně všechny, zapomínajíce si pokládat otázku: nehodí se náhodou někomu do krámu, abychom přestali o světě, o lidech a sami o sobě hlouběji přemýšlet a abychom pouze konzumovali to, co v dané chvíli přistane na našem talíři?

Text: Petr Nesvadba

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2021 na straně 28.