Štafetový kolík v závodě života

My, kluci zlatých středních let, zpívával Waldemar Matuška, který mnohým z nás stále moc chybí a chybět nepřestane. Nepochybně měl přitom na mysli poněkud jinou generaci než nás, kteří jsme přišli na svět ještě nějaký čas předtím, než se zřítil do bouřlivého víru druhé světové války. Ale co. Přijde na to, jak se kdo cítí, ne? A tak i my, kluci značně pozdních zlatých středních let, někdo rovnýma nohama a jiný zase váhavě a slepičími krůčky vstupujeme do světa, který lidstvu objevil Bill Gates. Do nového světa, v němž jsou ti o hodně mladší už notný čas jako doma.

Tu a tam (vlastně dost často) jsou s tím samozřejmě potíže, jak by ne. Třeba onehdá jsem se na chalupě zřejmě dopustil nějakého nechtěného dvoj- nebo trojhmatu nebo tak něco ‒ v tu ránu jsem byl v pasti. Notebook trucoval a nedal si říci, ani když jsem jej několikrát restartoval. A v duchu Murphyho zákonů zrovna ve chvíli, kdy jsem měl nejvíc naspěch, pokusy s přítelem na telefonu vedly do nikam. Ti, o kterých vím, že jsou s to šťourat se v mém kompu na dálku TeamVieverem, byli nedostupní nebo se potýkali s časovou tísní, s kterou se ta má co do závažnosti nedala srovnat.

Když jsem si nejvíc zoufal, zasáhl deus ex machina, onen příslovečný bůh z létajícího stroje, který v antických dramatech řešil neřešitelné. Měl podobu půvabné dívenky od nejbližších sousedů, žákyně 9. třídy místní základní školy. Přišla k nám v docela jiné záležitosti, ale když nahlédla hloubku mé bezmoci, zasáhla. Ani se k tomu posadit nemusela, jen se tak přiklonila, klikla sem, klikla tam… No, nebudu to zbytečně protahovat. Stačila chvilička, pár okamžíčků, a bylo zase dobře.

Co to je, když se řekne štafeta, ví každý – když ne odjinud, pak z docela nedávných televizních přenosů z tokijské olympiády. Podstatu věci vlastně docela hezky vystihoval dávno zapomenutý český odborný termín pro tento sportovně náročný a divácky vděčný druh závodění: běh rozestavný.

Obvykle čtyřčlenné týmy (ale právě tak dobře mohou po třech nebo, vím já, třeba po sedmi závodnicích či závodnících) si rozdělí traťové úseky a poskládají rychlost jednoho každého člena své sestavy do společného výsledku. Mohli by na sebe navazovat třeba jen po plácnutích do ruky, ale v lehké atletice, uznávané královně všeho sportování, si už odedávna předávají štafetový kolík. Není žádné tajemství, že nezáleží pouze na součtu výkonností a okamžité formě jednoho každého borce. Do hry vstupuje i taktika. Ten (případně ta) nejrychlejší nemusí nutně finišovat na posledním úseku, právě tak dobře může hned na tom startovním srazit soupeře psychicky na kolena.

V neposlední řadě záleží na dokonalé plynulosti předávky – tak, aby se při ní zbytečně neztratila ani setinka vteřiny. Nebo aby dokonce nedošlo ke ztrátě kolíku. Že vůči takovému nebezpečí nejsou imunní ani opravdová esa, dokládá i historie velkých mezinárodních soutěží. A jsme rovnou u jádra problému.

Humoristům, kteří si berou na paškál sport, se tu otevírá široké pole možností. Však také Jaroslav Žák, který vedle svých kouzelných študáckých knížek napsal pod názvem Vydržte až do finiše také jednu neméně vtipnou o sportu všeho druhu a o lidech jím posedlých, štafety nevynechal. Ve svém tradičním stylu popsal osud jedné naší reprezentační, která ve veledůležité soutěži ztratila kolík. Jak tvrdí Žák, nepodařilo se jej nalézt ani při sečení otavy, takže soupeři mezitím už s mírným náskokem dorazili do cíle. Nebo tam má zase příběh o závodníkovi, který při štafetovém běhu napříč městem nebyl v pravou chvíli na pravém místě. V domnění, že zbývá ještě fůra času, si kdesi v ústraní masíroval lýtka. V té chvíli dorazil z posledních sil k místu předávky jeho o dost starší druh – a když zjistil, že nemá komu odevzdat kolík, zoufale se vydal na trať dalšího úseku. Později byl zaznamenán jeho stručný, ale tíhu té chvíle zcela vyčerpávající výrok: „Ten vůl! Von tam nebyl!“

Všechna legrace člověka rychle přejde při pomyšlení, jak děsivé následky by mohla mít ztráta pomyslného štafetového kolíku poznání mezi generacemi lidského rodu.

Předlouho bylo za jedině správné považováno předávat jej od starších k mladším. Žel, mnohdy v dikci vystižené okřídlenou větou: „Mladej pane, to vy jste ještě za sebou tahal kačera, když já jsem už…“

Jenže doba se mění. Jak se víc a víc zrychluje vývoj nových technologií a vůbec postupů všeho druhu, jakou přímo zběsilou rychlostí se – žel, se spoustou balastu – šíří nové poznání, bude stále častější také předávání těchto informací proti proudu času. Dokladem onoho druhého pohybu je ostatně už sám v úvodu tohoto povídání zmíněný zásah bystré školačky do počítačových štrapácí staršího pána, snažícího se mermomocí přibrzdit sešup, jehož rychlost narůstá se čtvercem času.

Máloco je důležitější než výměna informací mezi generacemi. Nepřetržitá, nenamachrovaná, nekonfliktní. Král je pán a ty jsi pán, každý má svůj marcipán, cituje Ota Pavel v jednom ze svých kouzelných sportovních medailonů velkou a krásně řečenou moudrost.

Máloco je důležitější než výměna informací mezi generacemi.

Od starších k mladým by měly proudit životní i pracovní zkušenosti, které věru není třeba nabývat tak dobrodružně jako továrníkovi ze Saturnina, který experimentálně dospěl k poznání, že se kyselina nemá lít do vody. Od mladých k starším ‒ itinerář pro pohyb po cestách donedávna nepoznaných.

Žádný problém? Jak se to vezme. Na obou stranách to rozhodně chce upřímný zájem o myšlení, zájmy a potřeby té druhé generace. Spoustu dobré vůle. Vcítění. Pokoru. A docela určitě se to neobejde bez trpělivosti. Zkraje nejspíš ani bez mnohdy komických, ale tu a tam i drobet vážnějších nedorozumění.

Současný bouřlivý rozvoj poznání doširoka rozevírá nůžky mezi generacemi. Můžeme o tom mudrovat u kávy. Nebo – a lépe – můžeme s tím něco udělat. Jak a kde? Na to si musíme přijít každý sám. Ale pokud se nám to povede, neměli bychom si to nechat jen pro sebe. Cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou, napsal Jan Neruda v básni s příznačným názvem Jen dál!

Text: Miloslav Jenšík

Foto: Shutterstock

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2021 na straně 6-7.